Zdraví a nemoc dětí očima psychosomatiky

Článek o roli psychiky a vlivu rodinné atmosféry na duši a tělo dítěte připravila terapeutka Antonie Krzemieňová.

Začněme tento článek tak trochu netradičně – pohádkou:
Za devatero horami žila holčička Alenka. Hrávala si s kamarádkami na louce a u rybníčka. Jednou děvčata svým křikem a smíchem probudila cizího pána, který na louce spal. Začal křičet, ať z louky vypadnou, protože ho ruší. Alenka mu chtěla říci, že to je jejich louka, jenomže slova se jí zadrhla v krku. Ostatní dívky z louky utekly, jen Alenka tam stála bez hnutí, pak se pomalu šourala domů. Večer zaslechla tatínka, jak říká mamince, že vyhnal z louky opilého pána. Alence se ulevilo. Už si zase může hrát na louce. Druhý den se vrátila ze školy celá rozpálená, s vysokou teplotou a oteklým krkem. To ta zadrhnutá slova. Maminka zavolala pohotovost. Pan doktor dal Alence antibiotika a řekl, že má ošklivou angínu. Alenka nebývala nemocná a neměla ráda léky. Polknout antibiotika pro ni byl velký problém.
    „Co teď,“ přemýšlí maminka. Pak dostane nápad. Uvaří dcerce heřmánek a ze spíže vytáhne angreštový kompot. Vysvětlí Alence, že teď musí sníst misku kompotu. „Vzpomínáš si, jak Mach a Šebestová drhli Kropáčkovi krk kartáčem?“ zeptá se Alenky. Ta přikývne. Kdo by si to nepamatoval! „Tak my zkusíme angrešt. Má maličké bodlinky. Ty to ucítíš jako takové chloupky. Když ho budeš jíst, bodlinka propíchne bakterii a tak ti postupně kompot vyčistí krk, heřmánek vše spláchne. Souhlasíš?“ ptá se Alenky. Ta přikývne a hned se pustí do kompotu. Představuje si, jak se bodlinky zapichují do ošklivých bakterií. Asi za dvě hodiny vše zopakují. Tak to pokračuje až do večera, kdy Alenka usne. Druhý den ráno vítá pana doktora s úsměvem. Už ji nic nebolí. Pan doktor ji prohlédne krk a nevěří svým očím. „Co jsi prováděla? Jsi úplně zdravá.“ Alenka mu vypráví, jak dal angrešt bakteriím co proto. Pan doktor jí sice moc nevěří, ovšem, co má dělat, Alenka je skutečně zdravá.

Vlastní zkušenosti
Jsem matka dvou dětí. Obě byly odmala v kolektivu, přesto je nemoc navštěvovala jen opravdu výjimečně. Dcera měla v pěti letech zánět středního ucha. Údajně z vody v bazénu při plavání, na které chodila se školkou. Pak jednou, v době školní docházky, dostala angínu — to je ten příběh z pohádky, skutečně se stal tak, jak je popsán. Jenom jsem tehdy netušila, proč dcerka tu angínu vlastně měla. Byla jsem ještě naivní, angínu jsem přičítala škodlivým bakteriím ani mi nedošlo, že se dcera vyléčila bez antibiotik. Neštovice ve školce sice dostala, ovšem až napodruhé. To už jsem opravdu hodně chtěla, aby je dostala. I tak měla jen pár neštoviček.
Syn měl své první dvě angíny v první třídě na počátku školního roku. Přičítali jsme to tehdy novým, jeho imunitnímu systému neznámým bakteriím. Neštovice se u něj odbyly jedinou neštovičkou. Můžete namítnout, že děti měly dobrou imunitu. Ovšem, syn má od narození v papírech uvedeno, že je náchylný k nemocem. Narodil se totiž s rozštěpem patra, tedy otevřenými dýchacími cestami. Přesto nemocný nebýval. Moje děti nevědí, co je to chřipka. V době epidemií jsem jim v pokojíku pouštěla denně na pár minut horské slunce. Byla jsem lehce naivní.

Opravdu vše záleží na imunitě
O imunitním systému se hovoří jako systému, zajišťujícím obranyschopnost organismu. Souhlasím. Jen jde o to, čemu se má bránit. Údajně bakteriím, virům a různým parazitům.
Představte si, že bakterie sedí u chodníku. Kolem jde člověk. Bakterie se na něj podívá, vyhodnotí, že dotyčný má dobrou imunitu a zůstane tedy dál v klidu sedět. Jde kolem další člověk, bakterie na něj skočí a šplhá k jeho ústům. Usoudila totiž, že imunita tohoto člověka je špatná, a ona si tak může zařádit…
S parazity je to jasné, tam by měly ochranné systémy těla zasáhnout. Jak je to však s bakteriemi? Podle lékařských studií má tělo zhruba 10x více bakterií než buněk. Kdo tedy dokáže rozhodnout, které jsou dobré a které špatné? Pokud přijmeme teorii o špatných bakteriích v našem těle, přistoupíme na myšlenku, že jsme byli vytvořeni jako „zmetek“, bez ohledu na to, zda jsme vzešli z opic nebo nás stvořil Bůh.
Na své pouti životem jsem pochopila, že imunita je v naší hlavě. Má své zásady a pravidla, o nichž jsem psala v dřívějších článcích.

Běžné dětské nemoci
Vraťme se k dětem. Ty reagují podle psychosomatických pravidel stejně jako dospělí,  pouze rychleji a mnohdy intenzivněji. Reagují na všechny emoce, které prožívají silněji nebo déle. Mohou mít například teplotu z radosti, plánujete třeba dovolenou u moře a dítě se těší tak, že z toho onemocní.
Přečtěte si dva příběhy, první je o Toníkovi z kouzelné školky:
Toník chodil jako dítě do kouzelné školky, kde si děti navzájem pomáhají a společně si hrají. První třída ve velké škole však už kouzelná nebyla. Sešly se tam děti ze širokého okolí, některé pocházely z rodin, v nichž se doma běžně nadává a křičí. A tak po několika dnech ve škole si jeden ze spolužáků všiml malé jizvičky pod nosem Toníka a začal se mu proto posmívat. Na takové chování spolužáka nebyl Toník připravený. Chtěl mu odpovědět, jenomže slova se mu zadrhla v krku. Zůstala na mandlích. Toník se chvíli trápil tím, že nedokázal odpovědět. Jak čas plynul, přestalo ho to trápit. Trpaslíčci se snažili slova z krku osvobodit. Jenomže při tom vždycky nadělají plno neplechy, a tak měl Toník zarudlý krk. Lékaři tomu říkají zánět mandlí nebo také angína. Musel zůstat ze školy doma.
Za pár dní po návratu do školní lavice se mu ten kluk znovu posmíval. Toník opět nedokázal odpovědět. Trápil se tím. Mamince už to bylo divné, tak se Toníka zeptala, co se děje. Ten šel s pravdou ven. Společně tedy vymysleli, jak na toho posměváčka…“

Druhý příběh vypráví o klukovi, který se stal hrdinou:
Byl jednou jeden kluk, který nevěděl, co se sebou. Bavilo ho všechno a nic. Chvíli hrál fotbal, pak tenis, hokej a další a další sporty. Jenomže vždycky jenom chvíli. Myslel si, že všechno půjde samo a ono ne. U ničeho dlouho nevydržel. Stejné to bylo i s kamarády. Nikdo si s ním už nechtěl hrát. Kluk nevěděl, že i kamarádství se musí pěstovat podobně jako třeba kytičky. Tento kluk byl velký tlučhuba a vejtaha. Ostatně, stejně, jako jeho tatínek, který na něj neměl čas. Nehrál si s ním, jako to dělají někteří tatínci. Kluk také býval často nemocný, míval záněty průdušek. To proto, že neustále bojoval se svým tatínkem o jeho pozornost. Jednou v létě kluk musel k dědečkovi. Hned druhý den ho děda vzal sebou do hasičárny. Klukovi se tam zalíbilo. Objevil nový, jiný svět, který ho fascinoval. Jé, tam bylo věcí. Hasičská auta, stříkačky, tyč, po které se dalo spouštět, hasičské uniformy a samozřejmě chlapi – hasiči. Od té doby sekal dobrotu, aby mohl s dědou každý den do hasičárny. Velcí chlapi ho brali s sebou, když jezdili autem a on jim pomáhal. Dělal všechno, co bylo potřeba. Kluk si s dědou začal rozumět. Zůstal u něj celé prázdniny. Vyzkoušel si, jaké je to hasit požár. A také začal chodit do hasičského kroužku. Místo táty, který na něj neměl čas, teď měl dědu. Přestal bojovat s tátou o jeho pozornost. Už ji nepotřeboval. Každý volný den jezdil za dědou. Už to nebyl věčně nemocný kluk. Když dokončil školu, stal se z něj hasič. Také už vynesl pár lidí z hořících domů. Byl to hasič – hrdina.

Děti intenzivně reagují na podmínky, ve kterých žijí
Imunita dětí tkví v rodinné pohodě. Můžete mít pocit, že je u vás všechno v pořádku, a přesto jsou vaše děti nemocné. Pak nezbývá, než se snažit zjistit, proč situaci vnímají jinak a co se děje. Že se vám to nedaří nebo nevíte, jak na to? Zkuste jim povídat či přečíst pohádkové příběhy, jaké jste právě četli. Z vlastní zkušenosti matky, babičky i autorky knihy takových příběhů vím, že na ně děti reagují větší otevřeností a ochotou povídat si a svěřit se. Příběhy vyjadřují pocity a situace, které děti znají, ale samy je často vyjádřit nedokážou, mnohdy se stydí nebo se v dané situaci cítí samy a bez pomoci.  
Díky jednoduchým příběhům najednou pochopí, co se vlastně děje a začnou o tom hovořit. Třeba jako v následujícím příběhu „zvědavá ouška“:
   V malém království na konci světa žila rodina s malým Kájou. Byl zvídavý a také hodně zvědavý. I při hře měl vždycky nastražená ouška, aby mu neuteklo nic z toho, co se kde povídá. Jednoho dne k nim přijela na návštěvu teta. Kája ji má moc rád, protože umí hezky vypravovat pohádky. Teta u nich zůstala několik dní. Kája byl nadšený. Hrála si s ním, brala ho na procházky po království. Ukazovala mu stromy a další rostlinky, věděla, jak se která jmenuje. Dokázala také moc pěkně vyprávět o kamenech. A naučila ho do vody házet žabičky. Když odjela, Kája byl zase sám. Hrál si ve svém pokoji a dveře do komnat rodičů byly pootevřené. Za chvíli uslyšel, že vedle v komnatě někdo mluví. Poznal maminku a tatínka. Napnul uši. Táta povídal, že bylo načase, že teta už odjela. Že neví, proč sem jezdí, a že ji nemá rád. Prý bude nejlepší, když už nikdy nepřijede. Jeho slova zůstala Kájovi v oušku. Bylo ošklivé, jak jeho tatínek o jeho hodné tetě mluvil. Druhý den Káju ouško bolelo…

Prošli jsme ouška, dýchání a mandle. A co trávicí systém?
Královna budí princezničku. Je načase vstávat. Škola volá. Jenomže královské dceři se nějak nechce. Místo oblékání se zamuchlá do peřin, tvrdí, že ji bolí bříško. Jakoby v něm měla kámen. „Copak jsi vlk a snědlas Karkulku?“ diví se královna. „Mám na bříšku bambulku,“ odpovídá dcera, „v bříšku mám kámen.“ „Tak to je se školou amen,“ královna na to. „O víkendu jsi zdravá byla, copak ses nám nastudila?“ zjišťuje královna. „Nevím, bříško od rána bolí, snad se brzičko zahojí,“ říká princeznička a kroutí se v posteli. „Dostaneš čaj, nasadíme dietu a poprosíme tetu, aby nám medicínu dala, abys nám už nestonala.“ Královna zajde za Čarodějkou pro bylinný čaj a moudrá slova: „Tak jako vlkovi ležela babička s Karkulkou v břiše, a nebyli tam zrovna tiše, tak tvojí dceři tam paní učitelka leží. Jdi do školy pod věží a uvidíš sama, že ta milá dáma na děti křičí, a to se tvé dceři příčí. Její vlastní dcera má vředy, nebyla ve škole od středy. To ze své matky má, která tak často křičívá.“ „Co dělat, aby dcera byla zdravá?“ ptá se královna. „Paní učitelka není ta pravá. Změň dcerce školu a bude po bolu,“ radí Čarodějka…

Zdraví dítěte mají v rukou rodiče
Dítě není naším majetkem. Je samostatnou myslící bytosti. My jsme odpovědni za jeho život, jeho zdraví. Snažte se proto být upřímní jak k dítěti, tak především sami k sobě. Důslednost ve výchově je důležitá. Naučte své děti úctě a respektu.
Cesta ke zdraví našich dětí začíná v našich hlavách. A to, co v nich je, přenášíme na naše děti. Záleží na nás, zda budou zdravé….
Příběhy jsou převzaté z knihy A. Krzemieňové Pohádkový tábor