Proč jsme nemocní? Nemoci žlučníku

Jak souvisejí problémy se žlučníkem s neprojevenou agresivitou? odpovědi nabízí ve sév knize PhDr. Petr Novotný…

Žlučník je orgán v podobě hrušky, uložený na spodině jater, slouží k uchovávání a úpravě žluči, která do něho přichází z jater. Vyprazdňuje se zejména při tučném jídle. Žlučník není nezbytně nutný k životu, protože žluč může přicházet přímo z jater a proto bývá velice často operativně, a dnes převážně laparoskopicky odstraňován s ohledem na žlučové kameny nebo při zánětu.
Bouří se v  něm žluč, vylila se mu žluč, je žlučovitý a plný jedu, jsou přesné a vesměs platné lidové postřehy, jež mají už staletou platnost, a týkají se vesměs hodnocení osob, které vehementně krotí, či urputně potlačují  potřebu projevit agresi. Cholerik je nejen v lidovém pojetí člověk, jenž nezvládá přiměřenou ventilaci agresivity (chole znamená latinsky žluč), ale je také jedním ze čtyř zástupců prastaré, takzvané charakterové typologie (sanquinik, cholerik, melancholik, flegmatik), jenž se víceméně promítá  i v typologiích současných.

Agrese či agresivita platila odjakživa za sociálně nežádoucí jev, a proto jsme vychováváni k tomu, abychom ji pokud možno neprojevili (potlačili), anebo ji projevovali socializovaně (například asertivně). 
Se vznikem agrese a potřebou projevit agresi je nejčastěji spojena frustrace (frustrace je překážka, která se zjevuje na naší cestě k nějakému cíli). Vztah frustrace a agrese zkoumal  Američan J. Dollard  už v roce  1939, když napsal: Každá frustrace podněcuje k agresivnímu chování a u každého agresivního chování lze vystopovat  určitou frustraci (40).  
Dollard zjistil, že síla  agresivity souvisí nejčastěji se silou  mařeného  či zmařeného motivu. Zdůraznil, že se agrese  navíc dokáže přenášet i na objekty, které ji ani zdaleka nevyvolaly. Podle M. Homoly (41)  příčiny agresivity vycházejí zejména ze zmaření cíle, z oddálení cíle, ze ztráty milované osoby, z neúspěchu a z vědomí o osobních nedostatcích.
Přes všechny uvedené skutečnosti je agrese potřebným tlakovým ventilem, jímž se lidský organismus přirozeně zbavuje  přetlaku negativních emocí (energií). Jistá míra agresivního chování je proto někdy nezbytně nutná. Někteří autoři uvádějí, že agresivní lidé mají zdravější zuby než ti,  kteří agresi potlačují, což  jaksi naznačuje, že je zdravější zbavit se psychického přetlaku agrese, anebo jednoduše nepociťovat potřebu agresivity, což je trend, jenž spontánně nastává od středního věku, když si zrající člověk uvědomí, že to jde lépe bez agresivity.
Přitom   lze agresivitu vyventilovat sociálně přiměřeným způsobem, aniž bychom přitom byli zatýkáni policií či získali pověst bezohledných hrubiánů. Lze ji poněkud učesat  například sarkastickými slovy, efektním prásknutím dveří, ale i těžkou fyzickou prací nebo sportem. Lze se jí také zcela vyvarovat,  či ji úplně zlikvidovat životním nadhledem, jenže pak je třeba připravit vlastní ego o nespočetné ambice, zejména o ty nesplnitelné, což už je  psychický růst, jenž představuje cestu, na jejímž konci potřeba ega  vybít agresi pomíjí.

Psychický růst je také proměna, po níž část ega cizí podněty k agresi akceptuje a druhá část ega tyto podněty bagatelizuje, a tudíž potřeba agrese či její „skladování“ není na takové úrovni, aby stála za řeč. Ale pozor, potřeba agrese není jen signálem k vybití agrese, především je signálem o chybném řešení, či o chybně vyřešeném problému, důkazem o nezvládnutí situace, o neuspokojivém výsledku, o chybě ega.
Na počátku vývojové cesty ega však není dobré, když silná potřeba agrese zůstane zcela neodreagována, protože energie agrese se umí městnat, kumulovat a různými způsoby přeorganizovávat, a pak se vyjevit překvapivě silně, zákeřně a v neohlášené chvíli. Kriminály jsou plné lidí, kteří svoji agesivitu vypustili z nitra bez přiměřené regulace, doslova v podobě zlého draka. Každou už dotírající potřebu agresivity bychom  měli dostat únosným způsobem z vlastní  psychiky ven, vyvrhnout ji stejně jako když vyvrhujeme omylem zkonzumované jedovaté houby. A každý žlučníkář by si s touto nutností měl umět únosně poradit.

Nemoci žlučníku symbolicky vyjadřují, že se dlouhodobě potlačovaná  a značně naakumulovaná agrese proměnila v  psychický jed, který  zaútočil na organismus, přičemž potlačená agrese nemusí být chápána jen jako neuskutečněná potřeba rozmlátit hospodu, ale i  urážlivé mlčení a přerušení komunikace s člověkem, s nímž trávíme většinu dne. Dlouhodobě potlačovaná potřeba agrese odvádí mnohé lidi nadlouho z přirozené životní cesty, a nemoci žlučníku na tuto skutečnost v tělesné rovině důsledně a mnohdy bolestivě upozorňují.  
D. Klinghardt hodnotí pacienty s nemocemi žlučníku  jako zahořklé a považující se za oběti, se sklony k falešné hrdosti a  ke kritice ostatních, s neochotou odpouštět a přebírat odpovědnost, jako nerozhodné. Problémy se žlučníkem  někdy nastávají  po předchozím zklamání, zlosti, nevraživosti či rivalitě (75), což jsou vlastně následky chybně zpracované agrese.
Žlučník  sbírá žluč přicházející žlučovody z jater. Když se žlučovod ucpe, žluč přestane pomáhat trávicím procesům, zjevuje se žlučníkový záchvat (biliární kolika). Nemocný doslova řve bolestí a plazí se po zemi, což připomíná bouřlivé uvolňování agresivity například v podobě hysterického záchvatu (5).  Po záchvatu nastává zklidnění – díky předchozímu vybití.
Žlučovými kameny trpí polovina ženské populace nad padesát let a třetina mužů téže věkové skupiny. Žlučové kameny vznikají v důsledku porušení rovnováhy jednotlivých komponentů žluči. Žlučovými kameny trpí častěji ženy, zřejmě proto, že musí více potlačovat svoje ambice, že se častěji dostávají do frustrujících situací a nemají vyhlídky na řešení svých problémů prostřednictvím vybíjení agresivity. Vdané ženy trpí žlučovými kameny nejčastěji (39), což lze snadno vysvětlit  nejen jejich nerovnoprávným sociálním postavením, ale také vyšší odpovědností při zachovávání harmonie rodiny, která jim velí neprojevovat  skutečné vnitřní (negativní) postoje a  potlačovat vlastní potřebu k projevení agrese. Žlučníkový záchvat je signálem, že nadměrná podřídivost a nadměrné potlačování agresivity jsou chybou, za níž se  takto symbolicky a současně bolestivě platí. „Bolest“, která  chtěla být, ale nakonec nebyla způsobena jinému, se obrátí vůči tomu, kdo svou potřebu agrese potlačil.

Zánět žlučníku
Vzniká často v důsledku přítomnosti žlučových kaménků ve žlučovém vývodu, což může způsobit jeho zablokování a poruchu odtoku žluči. Zánět se projevuje buď akutně s velkými bolestmi v pravém podžebří, a je provázen teplotou a třesavkou, nebo se projevuje chronicky vesměs s menšími potížemi, ale i s potížemi akutního zánětu. Zánět žlučníku vždycky bolí. Bolest a potíže nejsou tak drastické  jako při žlučníkovém záchvatu.
Zánět žlučníku však podstatně delší dobu připomíná, že ego není s to zbavit se potřeby agrese, a není s to nahromaděnou agresi odreagovat nebo vybít. Potlačená agrese se i v tomto případě vyjevuje bolestí vůči tomu, kdo ji potlačil. 
Zánět žlučníku připomíná egu také možnost cesty k psychickému růstu, na jejímž konci fakticky význačná potřeba vybít agresi nevzniká, protože podněty k zvenčí nejsou už chápány jako skryté či zjevné výzvy k agresivní odvetě, ale jsou spíše interpretovány jako slabost útočníků. Lidé, kteří nás k agresi podněcují, nejsou v prvním plánu agresivní a zlí,  jsou především  slabí, a svou slabost maskují agresivitou a zlobou. Když tento princip ego odhalí, nabývá tímto poznáním na skutečné  síle, ztrácí útočnost a potřebu opětovávat agrese. Ego se pak ocitá ve stabilnější rovnováze s vyššími patry psychiky.
Rakovina žlučníku symbolizuje fakt, že si dlouhodobě potlačovaná, kumulovaná a nebezpečně  ztransformovaná energie agrese (divoká agresivní síla) vytvořila a pak  důsledně využila náhradní ventil, onu únikovou trasu vedoucí z vyšších pater psychiky, a vtrhla odtud  s nesmírnou agresivní silou  do vlastního těla. 
Výmluvný symbol této konkrétní nemoci je nutno v plném rozsahu akceptovat a  začít s protiopatřením právě v psychické rovině. Nemocný by si měl uvědomovat, co a proč ve své psychice  potlačoval, proč  zavřel či zavíral ventily určené k uvolňování potřeby agrese. Jaké překážky, a kdo je postavil, stály na cestě k jeho cílům. Proč nenašel řešení, která by se obešla bez vzniku agrese a pocitů agrese. 
Řešení  zdravotního problému a návrat k původnímu harmonickému zdravotnímu stavu nespočívá  však zdaleka jen v otevření či vytvoření ventilů pro prvoplánovitý výron agresivity potlačené v psychice. Už vědomí trvale dotírající potřeby agrese by mělo nemocného přimět k navození situací pro odeznívání této nadměrně dotírající potřeby. Dokáže se nemocný  zříci některých cílů, jejichž zdolávání přináší až příliš často konfliktní a frustrující situace? Lze stanovit náhradní (nefrustrující) cesty k těmto cílům, které lze vytýčit jen díky  vehementnímu potlačení nároků ega? Ego chce totiž získat mnohem víc než celá bytost nemocného potřebuje, než je s to celá bytost dosáhnout.  Žene-li se naše ego za zbytečnými cíli,  žene nás i samo sebe zbytečně.