Proč jsme nemocní? Nemoci kostí a kloubů
Díky kostem držíme pohromadě a tvoříme celek, kostra je také jediná součást našeho těla, která může být uchovávána po smrti stovky i tisíce let, a posléze o nás může vydat význačné svědectví, vysvětluje PhDr. Petr Novotný v další kapitole své knihy, která nás může inspirovat k hledání pozoruhodných souvislostí mezi zdravím těla, psychikou i naším sociálním chováním. Na co nás tedy upozorňuje stav našich kostí a kloubů?
Kost je po zubu nejtvrdší tkáň v těle, tvoří ji kostní buňky, bílkoviny (kolagen) a anorganické příměsi (např.vápník a fosfor). Uvnitř kosti je kostní dřeň, která se v dětském věku podílí na krvetvorbě, v dospělosti se vesměs mění na tkáň tukovou. Jednotlivé kosti a celá kostra symbolizují a odzrcadlovávají v tělesné rovině především úroveň psychické stability, soudržnosti, pevnosti (upřímnosti), nosnosti, akční síly, pružnosti a přizpůsobivosti, takže nemoci kostí, zlomeniny, či poruchy vývoje kostí vlastně naznačují psychická selhávání právě v těchto konkrétních souvislostech.
Kostra prodělá během lidského života prudký vývoj od chrupavky až po úplné zvápenatění. Dětské kosti jsou ohebné, kosti starce naopak křehké, což není jen fakt fyziologický, ale v odraze také jev psychický. V mládí jsme totiž psychicky silnější, soudržnější, pevnější, pružnější, přizpůsobivější a více také „sneseme“, ve stáří mnoho z těchto vlastností povětšinou spíše ztrácíme. Kostra starého člověka je křehká a zvápenatělá, takže pak často vypovídá službu v podobných souvislostech jako jeho už křehčí psychika. Kosti jsou mezi sebou spojeny klouby a fungují díky svalům a jejich úponům.
Zajímavé jsou psychosomatické souvislosti s vyjevováním chronických bolestí svalů, svalových úponů a kostí, které jsou shrnuty pod společným názvem fibromyalgie (kloubní či svalový revmatismus). Revmatickými problémy trpí častěji například ega se sklony k perfekcionismu, s potřebou ovládnout svoje okolí a paradoxně současně témuž okolí obětavě sloužit, což je vlastně zjevení rozporu mezi slabostí a silou.
Český lékař S. Heřmánek a i jiní odborníci zjistili, že osoby s revmatickými problemy v sobě naakumulovaly celou řadu nepříznivých životních zkušeností a zážitků. Postižení často uvádějí strádání v dětství, citově nestálou nebo dokonce nepřátelskou matku, anebo bývala naopak úzkostlivá a přehnaně ochraňující, což vychová v podstatě každé dítě k závislosti, bezmocnosti a nesvéprávnosti, přičemž se přirozená potřeba dětské agrese vybíjí uvnitř vlastního nitra. Takto či obdobně „vymodelovaní“ dospívající či dospělí jedinci jsou pak nadměrně motoricky aktivní (manuální práce a sport), čímž svoji agresivitu vybíjejí.
Podle zkušeností MUDr. W. Barlowa trpí revmatismem rovněž ti citliví lidé, kteří se vyhýbají konfliktům a dávají přednost prostředí, v němž jsou akceptováni, a proto se nalézají trvale ve svalovém neklidu a chaosu, což je zajímavý stav s ohledem na fakt, že silné revmatické potíže tento neklid a chaos nuceně zastavují.
Podle mínění M. Bosse se revma projevuje u lidí, kteří selhávají v mezilidských vztazích. Tento autor v případové práci popisuje chronického revmatika, jehož horečná aktivita ve všech oblastech života sloužila jen k odvedení pozornosti od vlastní psychické nezralosti a zbabělosti. Boss navíc tvrdí, že lidé, kteří revma nepoznali se projevují svobodomyslněji a otevřeněji vůči světu.
Hlubinní psychologové například F. Dumbarová (51) diagnostikovala u mnohých revmatických pacientů sadomasochistické sklony dominující nad osobnostní slabostí, přecitlivělostí, touhou po obdivu a únikem do snění.
Chronická artritida (zánět kloubů) se projevuje například otokem, zčervenáním, bolestivostí a omezením pohyblivosti, revmatoidní artritida (revmatická horečka), nebo infekční artritida, svalový revmatismus – mohou vést k velice nepříznivým následkům a k omezení pohyblivosti, což mívá za následek vůbec nejvyšší počet pracovní neschopnosti. I klasická medicína přičítá tato onemocnění k psychosomatickým nemocem, což dosvědčují pečlivě vymodelované psychologické profily postižených (povětšinou jsou to ženy), kteří měli v mládí nadbytek duševního i fyzického pohybu, jenže později díky tlaku okolností podlehli pasivitě, v důsledku které prožívají značné zklamání, přičemž situaci řeší jen poloviční rebelií (48) – zvýšeným až křečovitým napětím ve svalech a kloubech. Vesměs se jedná o nenáročná, disciplinovaná, uskrovňující se a bolest trpělivě snášející ega, což je ovšem vcelku nenápadná a sympatická maska skrývající tendence k agresivitě a nepřátelským projevům, které jsou pak ovšem přesměrovávány do vlastního nitra, odkud často vzejdou povely k projevům revmatické nemoci.
Bechtěrevova nemoc
Je zánětlivým onemocněním kloubů, které postihuje zejména křížové klouby páteře a některé větší klouby končetin (ramena, kyčle). Ve svých těžších podobách se zjevuje zejména u mužů. Tomuto onemocnění předcházejí někdy záněty oka a bolesti pat z následku postižení šlachy Achillovy, což vyjevuje význačné a zcela konkrétní psychosomatické souvislosti. V neléčených případech Bechtěreva může dojít k úplnému ztuhnutí páteřních kloubů. Tuto nemoc přičítá klasická medicína reakcím některých HLA antigenů.
Jestliže se nemoc plně rozvine, projeví se nepřirozeným narovnáním a posléze zvápenatěním páteře, čímž dojde k deformaci a ztuhnutí oné osy těla, jenž protíná také střed naší psychiky. Člověk trpící Bechtěrevem chodí ztrnule s hlavou dopředu, příznaky nemoci kopírují nepevnost a ztuhlost (rigiditu) psychickou, která se důsledně odzrcadlila v těle.
Ego člověka nemocného Bechtěrevem bylo tedy fyzicky zkarikováno v podstatě přesně dle své pozměněné psychické předlohy. Podívá-li se takové ego do zrcadla uvidí svoji nemocnou vnitřní podstatu tak, jak ji pozorují jiní. Prkenný tělesný postoj svědčí o prkenných stanoviscích ega.
Psychicky zatuhlí (rigidní) lidé obecně neradi přijímají nové myšlenky, neburcují nové emoce, vzorce chování a brání se také všem změnám, snaží se doslova o to, aby se vše v zorném poli jejich života zastavilo (znehybnělo), ustrnulo (zkostnatělo) a zvěčnělo (zkamenělo), a přitom sami také ve fyzické rovině zrcadlově poněkud znehybní, zkostnatí a zkamení.
Kosti psychicky silně rigidních osob jsou obecně křehčí a lámou se stejně snadno a se stejným praskotem jako už nefunkční vzorce jejich chování a psychické stereotypy, pokud narazí na tvrdší či neznámou objektivní realitu. Zvápěnatělé kosti berou příležitost k dodatečné pokoře, vždyť ani zvápenatělé ego se už nedokáže sklonit (poklonit) před tím, co ho převyšuje, neumí životní překážky už ani podlézt, takže také ztrácí šanci domoci se případně jiného hodnocení sebe sama od jiných než takové, jaké svým prkenným a zatuhlým postojem vyjevuje.
Osteoporóza
Osteoporóza je nemocí, která se v nebývalé míře rozšiřuje a zasahuje populaci žen i mužů dnes už i v nižším středním věku. Ženy trpí osteoporózou nejen po přechodu, ale také po operativním odstranění vaječníků ještě v plodném období, případně také po vytrvalé léčbě kortikoidy. Ženy v přechodu, které se brání osteoporóze, nebo riziku zlomečniny krčku stehenní kosti hormonálními prostředky například estrogenem a progestinem, si častěji než jiné ženy (o 26%) mohou přivodit například rakovinu prsu, rakovinu vaječníků, infarktu nebo mrtvice, což v roce 2003 prokázal tým chicagských lékařů po dlouhodobém sledování téměř sedmnácti tisíc žen.
Fyziologickou příčinou osteoporózy je odvápňování kostí, což je nebezpečný efekt, jenž způsobuje takzvané únavové zlomeniny, zejména krčku stehenní kosti nebo kompresivní frakturu obratle. Doprovodným příznakem jsou nemoci zad. Odvápňování kostí při osteoporóze bývá někdy přičítáno nedostatečnému tělesnému pohybu (kosti, svaly a šlachy jsou nedostatečně namáhány), nevyvážené stravě (chudé zejména na vápno) a pak také nadměrné konzumaci alkoholu a kouření. To jsou ovšem příčiny, které jsou dávány do souvislosti se zjevením nejméně jednoho tuctu jiných vážných nemocí. O kouření, alkoholismu a nevyvážené stravě (takzvané globální příčiny zla) však bylo shora uvedeno, že jsou spíše následky než skutečnými příčinami.
Osteoporóza přináší úbytek kostní hmoty („řídnutí“ kostí) a odzrcadlovává v tělesné rovině předchozí omezení, omezování či dokonce zablokování pohyblivosti ega v rovině psychické (duševní). Ego se neumí zbavit staré psychické zátěže, kterou nechce či neumí zvládat, a to v rychle se proměňujícím světě, v němž se někdy už zcela chybně orientuje, nemá ani chuť vzít na svoje bedra novou psychickou zátěž, novou odpovědnost a nové problémy, když si totiž ještě neporadilo se starými. Tělesná rovina pak odsupluje odhazování dotírající staré i nově hrozící psychické zátěže, a to v podobě odvápňování kostí. V psychice nedojde k „ulehčení“, takže aspoň kosti se stanou lehčími, čímž se vyjeví fakt, že na postižené ego nelze už téměř nic naložit. Ego si uchová stav zvápěnatělé mysli, výměnou za to nemusí nést odpovědnost už ani za sebe, a klinický obraz nemoci dále postupuje.
Léčba spíše jen pozastavuje vývoj tohoto onemocnění. Osteoporóza byla ještě před sedmdesáti lety nemocí vetchých starců a stařen, dnes se objevuje zhusta i u čtyřicátníků. Společenské hodnoty a společenské vědomí se totiž na prahu třetího tisíciletí v postindustriální době proměňují rychleji, aniž by ego stačilo zareagovat a dokázalo se zbavit staré psychické zátěže a veteše
Dnes už se rovněž nečtou romány, které společenské vědomí ještě nedávno spolehlivě odzrcadlovávaly, protože než se román připraví k tisku a vydá, společenské vědomí je už jiné, a čtenářům pak román už nic neříká. Ego je proto nuceno číst „staré romány“, které je oslovují známým a srozumitelným jazykem.
Ego s osteoporózou se rovněž drží nejraději starých jistot, i když případně za nic nestojí, staré zátěže, „starých románů“, aniž by přitom tušilo, že trojrozměrný vnějšek už zakrátko neposkytne příležitost, aby v něm ego mělo šanci obstát. Trojrozměrnost je totiž stále pomíjivější a její pomíjivost se rok od roku urychluje, takže už brzy nebude málem nikdo, kdo by si nepovšiml také vlastní pomíjivosti, a pak s tímto poznatkem nezačal pracovat. Hojný výskyt pomíjivosti ve vnějšku nás všechny zanedlouho dotlačí do vlastního nitra, kde máme všichni dobrou šanci před pomíjivostí obstát.
