Kdo je šťastný, je i zdravý aneb Předčasná a přirozená smrt
Stále je v prodeji aktuální listopadové číslo Meduňky a snadno dostupné je také na emedunka.cz
Pro tento týdne vybíráme jako ukázku část rozsáhlého článku našeho spolupracovníka, klinického psychologa PhDr. Petra Novotného, který se dlouhodobě věnuje práci s onkologickými pacienty.
Předčasnou smrt lze bez přehánění označit za osvobozující únik z nesnesitelného emočního a sociálního strádání. Dosažení velmi pokročilého věku svědčí naopak o dlouhodobé emoční a sociální harmonii, jenž se rodí při plnění emočních a sociálních úkolů, kvůli kterým jsme se narodili.
Šťastlivecké nebo stresující hormony?
Každá bytost se bojí o svoji existenci, ale jen člověk se umí ze světa sprovodit sám, pokud nejedná jako emočně a sociálně zralá bytost, anebo se domnívá, že dokáže tento úkol pominout a žít si na vlastní pěst nebo dokonce na úkor bližních. Fylogeneze, matka příroda, s touto chytristikou prozíravě počítala, takže vybavila každého človíčka sebezáchovným i sebedestruktivním mechanismem, což je centrální nervový systém (CNS), vůči němuž je lidská vychytralost krátká. CNS tvoří dva systémy: endokrinní a imunitní. Endokrinní systém vyplavuje do našeho krevního řečiště šťastlivecké anebo stresující hormony podle toho, jak dobře či špatně hrajeme sociální role například rodičovské, partnerské a seberealizační. Kdo tyto role ignoruje nebo v nich selhává nebo vytrvale podněcuje strádání bližních, tomu stresující hormony (kortizol a kortizon) vypnou imunitní systém, takže tak či onak onemocní. Samozřejmě záleží na délce a intenzitě strádání. Kdo strádá dlouho a bezvýchodně a svůj stres ve vnějšku ještě rozhojňuje, onemocní případně i rakovinou, se kterou jeho stresující hormony paradoxně spolupracují. Například omezí účinnost klasické onkologické léčby, poškodí jeho DNA nebo pomohou onkologickým buňkám při zakládání metastáz.
Pozoruhodný je i další sebedestruktivní paradox: Čím je onkologická léčba sofistikovanější, tím vychytralejší je také strategie rakoviny, když se po úspěšné klasické léčbě vrátí někdy i v zákeřnější podobě.
Kdo se však včas vymaní z emočního a sociálního strádání nebo ustane s podněcováním strádání bližních, tomu do krevního řečiště vtečou opět šťastlivecké hormony, které restartují imunitní systém a tím zachrání jeho život. Kdo je šťastný, je i zdravý!
Dnes si jen málokdo uvědomuje, že se o svoje zdraví, nemoc, předčasnou smrt i o uzdravení musí zasloužit. Kdekdo věří spíš oné báchorce, že nemoc nebo předčasná smrt jsou náhody, nehody či osud, s čímž nikdo nepohne. Při poslechu této báchorky lze vskutku v klidu usnout, někdy však i navždy. Kdo tuší, že preferování racionality na úkor emocionality nebo sociálnosti předznamenává význačné zdravotní riziko
Co však v převaze činí ona emočně a sociálně vyladěná lidská bytost, která se dožije ve zdraví vysokého věku? Důležitým předpokladem dlouhověkosti bývá šťastné dětství prožité v úplné a harmonické rodině. Děti přebírají od svých rodičů i prarodičů láskyplné a šťastlivecké emoce a odezírají jejich smírné sociální strategie. V takové rodině se u dítěte zrodí po jisté době svědomí, ona mravní brzda bránící v dětském a posléze i v dospělém věku v sociálním a emočním proviňování.
Každé dítě se proviňuje, když objevuje a testuje svět. Pokud je však milovaní i milující rodiče za provinění důsledně usměrňují, začne se dítě bát o jejich lásku. A když pak dítě svých provinění lituje, pak už se zrodil onen korekční mechanismus zvaný svědomí.
Další předpoklady zdraví a dlouhověkosti
Druhým významným předpokladem zdraví i dlouhověkosti je zásadně odlišné, a přesto sebezáchovné mužské a ženské působení při výchově potomstva. Tato odlišnost udržovala výchovnou harmonii i celistvost rodin odjakživa. Ještě po druhé světové válce se chlapci učili od svých otců a dědů sehrávat role mužské a akceptovat zásadně odlišné role ženské. Dívky se učily od svých matek a babiček hrát role ženské a akceptovat protikladné role mužské. To byly významné předpoklady pro výchovu emočně a sociálně vyspělého potomstva, aby v dospělosti ladilo a kooperovaalo se svými partnery, dětmi i sociálním vnějškem. Později však byla odlišná funkčnost rodičů při výchově dětí zpochybněna bořiteli hranic, tabu, tradic a mýtů. Ti kdekoho přesvědčili, že mohou být i bez partnera či partnerky spolehlivě rodičovsky funkční.
Dnes je v České republice rozvedeno více než 50 % manželství, což se promítlo i v legislativě v podobě soudních bitek o děti, střídavé péče a zejména v ďáblově vynálezu – svěřování dětí do výhradní péče jednoho z rodičů. Tím započalo období brutálního stresování dětí i jejich rozhádaných či rozvedených rodičů, které se rozhojnilo s dopomocí geometrické řady během dvou generací do celé populace. Emoční nezralost, stres a nesociálnost jsou velmi nápadné. Vnějšek se proměnil v bitevní pláň, na které je potřeba nejen rodičovsky nad druhými vítězit. Societu ovládl drsný zákon sociální rezonance: Tam, kde je sociální a emoční strádání, tam je také agrese, a tam, kde je agrese, je také sociální a emoční strádání!
Tento prastarý zákon funguje až příliš spolehlivě, o čemž svědčí také vraždy dětí a vyvražďování celých rodin s dětmi jedním z rodičů.
Znásobil se i počet těžce nemocných, protože nemoc zrcadlí dlouhodobé emoční a sociální strádání. To se týká zejména deprese a její sestry rakoviny, které se v dnešku bouřlivě rozhojnily. Není hrůzné, že v ČR každoročně přibývá více než sto tisíc nových onkologických pacientů? Nestalo se to vlivem nezdravé výživy, ničení životního prostředí atd., jak si kdekdo myslí, ale především v důsledku dramatického poklesu počtu sociálně vyladěných a šťastných lidí. Stresové hormony se s nikým nemazlí. Kdo není šťastný, není zdravý!
Zkušenosti z práce s klienty
Desítky let se věnuji psychicky strádajícím a závažně nemocným klientům. Snažím se je přimět k sociálním a emočním korekcím a k úniku z rozmanitých stresů. Podněcuji je k obnově partnerské, rodičovské a sociální rovnováhy nejen v jejich zájmu, ale i v zájmu jejich dětí a budoucích vnoučat, protože dětské strádání v rozbitých či nefunkčních rodinách se spolehlivě dědí z generace na generaci. To znamená, že rozvedení nebo trvale rozhádaní rodiče mívají stresované děti i vnoučata, kteří v dospělosti rovněž rozbíjejí svoje rodiny a pak takzvaně „dědí“ i nemoci svých rodičů a prarodičů…
Kdo případně prožil neradostné dětství v rozbitých či nefunkčních rodinách, tomu nabízím návod k emočním a sociálním korekcím, které odlehčí nebo zabrání dědění neblahého sociálního údělu a přispějí i k udržení jeho zdraví a k dosažení takzvaně požehnaného věku.
Žádný strach! Korekce není potřeba učinit naráz, času je na to dost. Níže uvádím jejich přehled v průběhu šesti desetiletí, takže si každý může vybrat podle svého věku anebo svých konkrétních potíží, jak na sobě zapracuje. Sociálně užitečným a šťastným se lze stát i ze dne na den, byť to dá práci! Snadno lze také odpustit anebo napravit svá provinění. A úleva pak bývá až neuvěřitelná.
20-30leté Já ještěneví, že nic neví, byť už ví, co chce a co nechce. Napřed já a potom ti druzí, myslí si. Bývá egoistické i promiskuitní, byť ještě nezná svou partnerskou hodnotu.
Nežene se za penězi až tak, aby padalo vyčerpáním. Představuje se povýšeně, protože pýcha zamaskuje kdejakou slabost. Ještě nemá dost rádo samo sebe, takže si necení ani ostatních a ostatní si necení jeho. Svoji razanci vnímá jako přednost, protože je přesvědčeno, že bez tvrdosti nelze dobýt životní úspěch. A jakou podobu mívá tento úspěch? Například profesní vzestup a přiměřené množství peněz. Dosud neví, čeho by se mělo vyvarovat, takže se občas chytne do pastí, které nastražilo na druhé. Většina jeho emocí osciluje v krajních mezích, takže se například láska rychle promění v lhostejnost nebo v nenávist. Trpělivě archivuje sklizené křivdy a příležitostně je oplácí. Na svá provinění naopak zapomíná. Občas se projeví agresivně, nedůsledně a neodpovědně, a také přeje zlo a neúspěch svým oponentům. Svoje hendikepy sice ještě hájí, ale už je nevydává za přednosti. Rozhodování buď – anebo praktikuje nejčastěji. Na konci této dekády postřehne, že když se zbavuje negativních emocí a vlastností, dostavují se k němu samy od sebe ony pozitivnější.
30-40leté Já už ví, v čem tkví jeho přednosti a co je mu jednou provždy odepřeno. Poučuje se ze svých nezdarů více než z úspěchů. Také je sociálně smířlivější. Už ví, že šťastná přítomnost je efektem šťastné minulosti a zařizuje se podle toho. Projevuje úctu nadřízeným i svým vrstevníkům. Žije v manželství nebo v partnerství a mívá děti. Už přiznává svoje chyby a omlouvá se za svá pochybení. Projevuje soucit vůči slabším a méně úspěšným a nezištně jim pomáhá. Jeho emoce neoscilují v krajních mezích, ony negativní skrývá nebo je v potu tváře vykořeňuje. Umí zatnout zuby a ze všech sil usiluje o vytčené cíle. Doplňuje si vzdělání a smiřuje se s tím, že někteří jeho vrstevníci jsou schopnější. Také postřehne, že se ještě bojí toho, o čem nic neví, takže se snaží hodně dozvědět, a postavit tak hráz svému strachu. Občas zkopíruje názory a strategie svých vzorů a obecně oceňovaných autorit. Hledá si starší přátele, protože je fascinují jejich pády a následné vzestupy. Než tuto dekádu ukončí, přizná si, že jeho mládí zmizelo a že další roky nebude už obětovávat ctižádostivým honičkám…
Celý článek si přečtete v listopadové Meduňce.
