Proč jsme nemocní? Nemoci kůže

Říká se, že naše kůže viditelně odráží náš psychický stav. Co tedy ze stavu kůže můžeme usuzovat, jaké poselství přinášejí kožní problémy a co je dobré si uvědomit? Další kapitola z knihy dr. Petra Novotného může být inspirací…

Kůže je tvořena pokožkou (epidermis), škárou (korium) a podkožím, od kůže se odvozují vlasy, nehty a kožní žlázy (potní a mazové). Kůže projevuje svoje vlastní choroby, ale také jiné choroby interní, infekční a psychické. Také klasická medicína nalezla už pevné souvislosti například mezi neurózou a alergiemi (dermografismus) a mezi průduškovým astmatem  a exémem (dermorespirační syndrom).

Kůže je významným a také největším zrcadlem, které dokáže  v nepředstavitelně přesných a smysluplných detailech odrážet psychický stav člověka (blednutí, zmodrání, zčervenání, pocení, „husí“ kůže, změna napětí kůže). Kůže je symbolem psychické  ochrany, ohraničení i faktickým distancováním vlastní bytosti od jiných bytostí, je nositelem libosti a nelibosti, je zrcadlem přání nebo výrazem odporu ega. Drtivá většina  nemocí kůže souvisí pak jednoznačně s poruchami intimních mezilidských vztahů a v této souvislosti s brzděním silných emocí na hranici (před hranicí) vlastního těla.

Lupénka (psoriáza)
Je chronickým, ale i akutním onemocněním, při němž dochází k poruše přirozeného rohovatění povrchu kůže, klasická medicína ji nejčastěji přisuzuje dědičnosti. Vyskytuje se  u 1- 2 % populace nejčastěji ve věku 20 – 60 roků, přičemž muži i ženy jsou postiženy stejně. Zhoršování stavu se projevuje nejvíce v zimních měsících. Nejprve se na kůži postiženého zjeví malé červené pupínky, které časem splynou ve větší ložiska s bělostříbřitými šupinami. Ložiska se objevují vesměs v místech s nezaměnitelnou symbolikou. Nemocným se doporučují koupele, masti, dehet, slunce a mořské voda, dokonce i problematické kortikoidové masti.
Osobnostní vlastnosti a sociální vývoj nemocných lupénkou byly už mnohokrát a důsledně zkoumány v podstatě se shodným výsledkem, takže už není mnoho pochyb o tom, že jde o  nemocné  s úzkostnými a depresivními sklony (85), které vzcházejí z narušených rodinných a partnerských  vztahů, a kteří navíc podléhají stresovým situacím mnohem snadněji než je tomu u ostatní populace.  
Lupénka je přičítána zklamání a těžkým psychickým otřesům v intimním životě a také následkům  absence domova, intimity a bezpečí. Zjevení lupénky někdy také ukazuje na složitý vztah postižených vůči matce. Lupénka zobrazuje ve fyzické rovině  nesmlouvavě pevný (chronický) psychický postoj vlastního ohraničení (distanc), nevstřícnost vůči bližním (například pýchu z pocitu slabosti, pocity ošklivosti a hnusu), může být také kožním brněním, ochrannou vrstvou citlivé či přecitlivělé ženské bytosti vystrčenou například vůči mužskému světu.  Lupénka vyjevuje také důsledně a důmyslně ukrytý strach (hnus)  žen  a dívek  před erotikou a sexualitou, ale obecně také strach z psychického poranění.
Lupénka zjevuje v tělesné rovině rovněž minulé a nevyřešené psychické trauma v oblasti intimních emocí, ukazuje i na důsledné emoční zablokování psychiky, která nechce, protože nemůže přijímat nic nového a ničeho starého se nechce vzdát (např. vzdát se idealizovaných emocí dětství a přijmout dotírající realistické emoce dospělého).
Lupénka je ve svém poselství srozumitelnější, zjevuje-li se  jen v blízkosti pohlavních orgánů či erotogenních zón a nedotčen zůstává obličej nebo dlaně. Zasáhne-li obličej a ruce, pak je zřejmé, že se porucha  emocí rozšiřuje do širší, obecnější oblasti a je například výzvou egu, aby se  integrovalo mezi ostatní a okusilo na vlastní kůži, jaké ti druzí mají přednosti a slabiny, aby tyto  cizí slabosti ego přijalo, prožilo, pochopilo a  odpustilo je jim a také sobě.
Nesmírné  svědění, jímž lupénka častuje svého nositele, vyjevuje a každodenně připomíná také psychickou bolestivost emoční izolace a nabádá postižené ego k jejímu prolomení. Emoce jsou přirozenou a občerstvující energií, která naplno proudí také prostřednictvím zdravé kůže  mezi jednotlivými bytostmi. Ego se však pokusilo o nemožné,   chtělo tuto energii zastavit uvnitř svého nitra, chtělo zabránit, aby proudila k jiným, aby proudila od jiných. Tuto nemožnost,  kterou se ego přesto pokusilo uskutečnit, vyjevily vyšší patra psychiky právě odzrcadlením lupénky v  tělesné rovině. Ego má šanci se lupénky zbavit, když už nenechá namísto sebe mluvit tělo (šupinatou kůži) a započne svoje vychytrale ukryté problémy samo zvnějšovat a řešit racionalitou, logikou a emotivitou,  a odvrhne některé už zatuchlé ideály, jež jsou už jen jakousi vybledlou  zástěrkou.
Kůže je přesným barometrem každodenních, takzvaně provozních emocí – zejména však při  nevyslovených pocitech ošklivosti například v sexuální oblasti se zjevuje opar  (herpes simplex), což je místní zánět kůže, sliznice či rohovky způsobený herpetickými viry. Často se objevuje na rtu nebo blízko rtu, pak je vyvolán virem HSV l, nebo  v blízkosti zevních sexuálních orgánů virem HSV 2, jenž se tu cítí doma v důsledku  pohlavního styku.  Opar  rtu dostává často za úkol odradit aktuálně a selektivně zájemce o lásku, erotiku a sex.
Některý adolescent trpí akné (trudovitost), která je označována jako zánět mazových žláz v důsledku hormonálních změn či dědičnosti. Příznaky se vyjevují například černými tečkami, někdy ale také hnisavými rankami s bakteriemi, po nichž zůstanou  jizvy. Postižen  je nejčastěji obličej hrudník a horní část zad. Akné byla odpradávna označována za kožní nemoc, která vyjadřuje v tělesné rovině stud ega za touhu po sexualitě, kterou si představuje jako něco špinavého, trestuhodného a nečistého. Už před staletími byla tato realita vysvětlována lékaři, kteří uklidňovali rodiče postižených adolescentů pregnantní větou: Po svatbě se to spraví… 
Vřídky v obličeji  vždycky spolehlivě odrazují případné sexuální partnery, takže neadekvátní  strach ega ze sexu byl v přijatelném časovém horizontu ztišován dočasnou, avšak objektivní ztrátou erotických příležitostí. Současná psychosomatická medicína však už vycouvala z obdobných zjednodušení, takže je uváděno podstatně více psychických konfliktů, které  se v akné zobrazují. Jde například o stres v podobě hněvu, o následky depresí, duševní únavy či mnohovrstevnaté rezignace,  někdy je akné vysvětlována jako podoba zpracovaného (somatizovaného) smutku například z nešťastné lásky, milostných zklamání, pocitů osamění a depresivních nálad, skrývané agresivity a nenávisti (62).
Ekzém (neurodermitida) je velmi časté onemocnění projevující se  svěděním, postihuje už i velmi malé děti. Klasickou medicínou je ekzém přičítán dědičnosti a vrozené alergii takzvaného anafylaktického typu (atopie), přičemž onemocnění probíhá obvykle ve  třech obdobích: v kojeneckém, dětském  a v období dospělosti. 
Ekzém je provázen škrábáním a rozdíráním kůže.  Vyjevuje se  náhle zarudnutím kůže, vznikem lupů, stroupků a puchýřků, ohraničeným mokváním či tvrdnutím kůže. Nejčastěji jsou postiženy loketní a  podkolenní jamky, krk a zátylek,  obličej, ruce a nohy. Nemocní mají sklony k dalším alergickým reakcím (viz alergická reakce na kůži).
Řada lékařů a výzkumníků  dospěla k názoru, že zjevení ekzému souvisí přímo s psychickou nestabilitou, která byla označena jako citlivostní neuróza. Jiní výzkumníci zjistili při rozhovorech a testech s postiženými, že je charakterizuje duševní přepětí, přebujelá fantazie, zneklidňující a zneklidněná vitalita, překompenzovaný intelekt, nedostatek vůle, což má za následek neschopnost prosadit se. Exém někdy  bývá také následkem nedostatečně efektivní komunikace.
Jiný autor a lékař S. Borelli zjistil, že postižení ekzémem se ocitli v jakémsi zúženém životním prostoru například v důsledku přílišné mateřské péče (rozmazlování a vyčleňování), jindy setrvávali často pod silnou mateřskou kritikou, omezováním a  trvalým frustrováním. Z dalších výzkumů zejména ze strany německých lékařů vysvítá, že ekzém představuje také kompenzaci chybějícího emočního kontaktu, nebo jde  o „zveřejněný“ následek  napětí a konfliktů v nejintimnější oblasti, které jsou důsledně neřešeny, důsledně potlačovány a důsledně maskovány.
Ekzém bývá někdy označován jako miniaturní vulkán, jehož prostřednictvím explodují silně výbušné emoce potlačované v nitru. Lidé trpící ekzémem mívají podle názoru některých lékařů útočné držení těla, vyčítavý způsob řeči a sklony k hádkám. Kůže obecně, jak už bylo shora řečeno, je zrcadlem kvality směňování a rozvoje sociálních kontaktů, takže také ekzém vždycky zobrazuje konkrétní sociální selhávání, kolize, emoční útěk, někdy dokonce sociální patologii.

Kopřivka (urticaria)
Akutní či chronické zjevení svědivých, povětšinou načervenalých pupenců, jež někdy splývají do ložisek nebo se proměňují v puchýře. Trápí děti i některé dospělé neustávajícím svrběním a potřebou škrábání, přičemž úplné rozdrásání kůže do krvava není výjimkou.  Je přičítána alergickým reakcím na některé potraviny, někdy je doprovázena například také bolestmi kloubů, astmatem  a otoky.
Realitu svrbění a následné škrábání lze  přímo promítnout z tělesné roviny do roviny psychické, a pak se setkáme s  nejrůznějšími, vesměs emotivními potřebami ega, které z nějakých důvodů nemohou být uspokojovány a jsou potlačovány. Svrbění upozorňuje na tyto emotivní potřeby, a škrábání s pomíjivě pozitivním efektem je takto náhražkově uspokojuje. Dojde-li k nalezení řešení a ke skutečnému uspokojení konkrétních psychických potřeb, kopřivky už není zapotřebí, takže  záhy zmizí.

Svědění (pruritus)
Svědění kůže má v prvním plánu ochrannou funkci, upozorňuje například na hmyz, na vysoké či nízké teploty, či na škodlivé látky. Svědí-li nás kůže a přitom ve vnějšku je všechno v pořádku, měli bychom se důsledně a hlavně poctivě zamyslet nad tím, jaké škodliviny působí uvnitř našeho nitra, co potlačujeme, co nás uvnitř pálí a co nás pak svědí na kůži. Daseinanalýza vysvětluje, že nechráníme-li svoji  psychiku před dotíráním vnějšku, mohou se škodlivé vnější vlivy projevit rovněž na kůži. R. Dahlke (38)  radí osobám trpícím svěděním, aby častěji vyprazdňovaly svoje nitro, reagovaly  na silné podněty  a učinily svoje bytostní ohraničení prostupnější.
Alfred Lévy popisuje  ze své lékařské praxe případ osmdesátileté ženy, kterou celá léta neúspěšně léčil  mastmi a různými preparáty kvůli neustálé potřebě škrábání v oblasti pravé kyčle. Pacientka, která rovněž trpěla poruchami spánku, k němu docházela znovu, i když žádný z předepsaných prostředků  nezabral, což komentovala s velkou nelibostí, ale přesto docházela i nadále, a nadále si neomaleně na neúspěšnost léčby stěžovala. Při důkladné analýze zjistil dr. Lévy, že  pacientka vyžaduje a získává tímto způsobem jeho pozornost a podporu. Sama totiž umožňovala svým vrstevnicím po celá léta, aby se jí při návštěvách svěřovaly s vlastními životními trampotami, což jí šlo silně na nervy, aniž však před nimi dala svoji nelibost najevo. Sloužila tedy jako kontaktní osoba pro celou řadu žen, což sice zvyšovalo její sebevědomí, současně však za to  zaplatila potlačováním svých skutečných negativních afektů.  Produkovala málo soucitu, o to více hněvu, což vedlo k jejím případě rovněž k poruchám spánku.
Svědění kůže označil Lévy za její alibi, díky kterému si před lékařem směla čas od času postěžovat také ona sama, přičemž pro vyjádření úpornosti svého svědění používala před Lévym  silně expresivní pojmy: šílené, strašlivé, k nevydržení. K jejich užití na správném místě – před svými vrstevnicemi – však neměla sdostatek odvahy.
Lévy označuje  svědění obecně za neschopnost stvořit přijatelné sociální stavy, přičemž takzvaná agresivní slast při škrábání nahrazuje tento nedostatek.

/pokračování/