Zamyšlení nad rodovými vlivy: Vliv rodu na náš život
Rod, z něhož pocházíme, nás ovlivňuje víc, než si většina z nás uvědomuje. Nad těmito vlivy a souvislostmi se můžeme zamyslet spolu s autorkou následujícího článku Evou Chudovou.
Na počátku všeho je duch, Bůh. Bez duchovní energie se v reálném hmotném světě nic nezhmotní. Pokud se budeme zabývat otázkami rodu a rodových funkcí, je třeba nejprve nahlédnout duchovní podstatu rodu. Evoluční teorie nás přesvědčuje, že se člověk vyvinul ze zvířete. Stalo se to na přelomu věků, kdy jeden z těchto tvorů, do něhož vstoupil Bůh, v sobě pocítil něco, co jej ohromilo – lítost a soucit, když stál nad svým umírajícím potomkem. Počaly mu téci slzy. A to je počátek lidského rodu.
Rodové schopnosti tělesné a duchovní
Pojem rod je odvozen od slovesa rodit. Rození je činnost, která se mísí s plodností ducha. Při porodu se rozhoduje o všem důležitém, co malého človíčka na cestě životem čeká.
Duch vstupuje do těla při prvním nádechu. Do té doby oživuje životní funkce plodu sice systematicky, ale sporadicky. Je přítomen, když je ho nejvíce zapotřebí, tedy při zapojení dalšího vytvořeného orgánu, dalšího mozkového centra. Zkontroluje srdíčko, zda je správně ustavené, a vytvoří na něm vrstvu, svým tvarem připomínající vejce. Je to první malá aura a je uvnitř v lůně matky i uvnitř nového vznikajícího tělíčka. Tato miniaturní aura je základem duchovních vlastností, je v ní téměř vždy obsažena energie z rodu a informace o všech předcích až do předchozí desáté až patnácté generace. Jde o jakousi „duchovní navigaci“, na niž může duch navázat. Někteří duchové by totiž nemohli na Zemi vůbec existovat – ti kteří se sem narodili poprvé, nebo po mnoha staletích, získávají informace o fungování těla – např. o zpracovávání potravy, vylučování, ale i o fungování procesu učení, zpracovávání přijímaných vjemů, o citových reakcích apod. Informace o životě v rozličných kulturách, o tom, co je dobré jíst a co je naopak životu nebezpečné, jak se rozmnožit, jak se uspokojit a naplnit. To vše předává dítěti rod, ať už je duch z jiného vesmírného časoprostoru či jen z odlišné kultury.
To, co dítě přebírá od rodu, se mísí s jeho vlastními zkušenostmi, které patří k jeho duchovní podstatě. Duchovní podstatou člověka je duchovní srdce. Je neviditelné pouhým okem, ale jeho vyzařování mohou zachytit, uvidět a prožít citem srdce lidé, kteří mají rozšířené vědomí.
V duchovním srdíčku malého človíčka v prenatálním vývoji až do porodu dává Bůh sám svou energii. Dítě v matčině lůně je proto podobné Bohu. Naši předkové to cítili, odtud vzniklo rčení, že těhotná žena je v požehnaném stavu. Je s Bohem. Bohužel ne každá matka si dostatečně váží toho daru, že je nositelkou budoucího života. V takových případech je důležité, co chce samo dítě. Pokud má dost síly se přenést přes to, že je nechtěné, mrzačené alkoholem či jinými drogami, může se navzdory těmto nepříznivým okolnostem narodit v pořádku. Někdy však, když živí a ani zemřelí členové rodu dítě nechtějí, nebo je jich víc než těch, kteří růst dítěte podporují svou touhou po něm a láskou k jeho rodičům, pak se duch rozhodne odejít, ještě dřív, než to celý rod poznamená. Je to zhruba do 6 měsíce těhotenství. Je to dobrovolný odchod, nikdo za něj nebude trpět.
Rodové zvyky a tradice
V mnoha rodech, zvláště tam, kde existuje názorový a citový soulad, se dodržují tradice. Tradice posiluje a rozvíjí rodovou sounáležitost a má vliv hlavně na vývoj dětské psychiky. Děti si vytvářejí pozitivní vzorce chování a způsoby prožívání a mají pak na co navázat. Pokud na tyto tradice a zvyky v dospělosti vzpomínají v dobrém, snaží se většinou tyto zážitky poskytnout i svým dětem. Jde o vánoční či velikonoční zvyky, ale i mnoho dalších, důležité jsou hlavně ty související s narozením nového života, např. přinášení dárků miminku a matce tzv. „do kouta“, křest, zvyky o narozeninách a svátcích. Zvyk, kdy je oslavenec při narozeninách vyhazován do výšky, symbolizuje přání, aby se povznesl výš. Duch to kvituje, protože rozumí a komunikuje přes symboliku.
Rodiny, které se scházejí v lásce, se vzájemně posilují. Když jsou členové rodiny spolu, mají větší sílu a větší moc k překonávání těžkostí života, roste jejich sebevědomí a naděje na úspěch. Sama velmi ráda vzpomínám na oslavy narozenin mé milované babičky, kdy se tradičně scházely čtyři generace, od jejich dětí až po pravnoučata. V prostoru útulné kuchyně nás bývalo více než 40, zpívalo se, popíjelo a jedlo se babiččino cukroví…
Negativní vlivy
Nejhorší je nevraživost mezi členy rodu, protože poznamenává jedince až do buněčné úrovně. Nedobré hodnoty, tradující se v rodu, nedobrovolně přebírá i člen rodu, pokud není dostatečně silný, a především tvořivý. Být tvořivým znamená dokázat dělat věci jinak, lepším způsobem, než jak se to traduje v rodu. Znamená to být svobodný.
Rodové závislosti lze nejhůře ze všeho vymazávat z buněčné struktury. Patří sem alkohol, závislost na lécích, především na těch, jimiž se léčí srdeční defekty a nedostatečnosti. Tyto léky způsobují v buňkách změnu, která se pak může zdědit energetickou cestou. Dominující závislostí z rodu bývá sex, především sexuální deviace, která se neléčí srdcem, tzn. pochopením, že to, co dotyčný praktikuje, není v souladu s přírodou, s Bohem, že je to něco znetvořeného do podoby nemající s láskou a s vývojem nic společného. Je to chování vedoucí nutně k úpadku a stačí jeden deviant v rodu, aby za to celý rod trpěl.
V rodech, kde se dějí nepravosti, kde není soulad a kde příbuzní nestojí při sobě v době krize, dochází k extrémnímu napětí na duchovních úrovních. Toto napětí vyvolává následně psychické nemoci, především deprese, dochází ke střetům a kolizím protichůdných energií, které doslova „vybuchují“. Následkem takového energetického výbuchu bývají postižení jater a žlučníku. Srdeční sval je zhmotněná láska. Všechny negativní vjemy jej přetvářejí v hustší hmotu, odtud pramení rčení o „srdci z kamene“.
Kouzlo lásky, charisma
Vliv rodu trvá po celý život. Nejsilněji působí v dětství na ducha i tělo a pak ve stáří, kdy si člověk začíná více uvědomovat svoji smrtelnost. Dítě těžce nese, když mezi rodiči neexistuje skutečná láska. Každé dítě touží být zplozeno z té nejčistější lásky a spolu s Boží přítomností, protože co je na počátku, to je po celý život, až do okamžiku uvědomění. Být zplozen z čisté lásky je dar a celoživotní vklad. Nemusí se začínat od nuly. Tyto jemnohmotné substance, utkané z energie lásky, dítě „obepnou“ a on /ona je po celý život „obepnutý/á“ tímto tkanivem a vyzařování takového člověka je jiné než u lidí, kteří z takového lásky počati nebyli. Podobně obdarováni jsou i ti, kteří si tyto výjimečné energie zaslouží, protože jsou to vtělení andělé apod. Tomuto vyzařování říkáme charisma. Charismatický člověk v rodu je požehnáním. Když ke svému zvláštnímu osobnímu kouzlu dokáže přidat svým talentem, dřinou, dovedností ještě něco, co jej zviditelní v očích veřejnosti, jeho jméno vejde do povědomí, a pak svou energií ovlivňuje celý národ, světově proslulý člověk pak celý svět, celé lidstvo. Vlastnosti, schopnosti duchovní i psychické, mimořádné dary jako umělecké nadání, intelektuální a morální hloubka se získávají po tom členu rodu, jehož má duch dítěte nejraději. Tím nosičem je láska.
Ne všichni z rodu jsou přející, ať již jde o živé či mrtvé, mrtví mohou mnohdy škodit víc. Závist je nejškodlivější nešvar — má tak špatnou energii, že může i zabíjet, zničit dobré manželství, přivést k hmotnému bankrotu. Přesto je láska nakonec vždy silnější a mívá poslední slovo. Vyskytuje-li se v rodu mnoho závistivých osob, následkem je úpadek a celková degradace rodových energetických struktur. Vznikají negativně laděné programy, které se v 5. generaci od vzniku projeví již jako zdravotní postižení, byť i nevinného člena rodu. V takovém případě pomůže jen uzdravování alternativní cestou v souladu s názorovými změnami – kdy nevěřící uvěří v existenci Boha. Ze závisti pochází postižení kostí – zachází do duchovní i fyzické podstaty. Závist symbolizují oči, připomeňme rčení o „slepé závisti“.
Pokud se v rodu objeví velké provinění, modlitby nepomohou. K nápravě je třeba konat pozitivní činy pro druhé.
Rodové zátěže se vpisují do paměti rodu. Tuto paměť nosíme v sobě jako jakýsi „itinerář“ pro vážné zátěžové situace. Když se ocitneme ve velkém stresu, v ohrožení života nebo je ohrožen život člověka nám blízkého, „vytáhneme“ si z podvědomí tento „itinerář“ a jednáme úplně jinak, než je běžně naším zvykem. Najednou se stáváme matkou, otcem, či někým z rodu, kdo podobnou situaci prožil. Často opakujeme to, co jsme v dětství na dospělých odsuzovali. Osvobození nastává, když stresové situace zvládáme v klidu a smíření. Předkové pomáhají, když rod ovládá láska a porozumění. Nebýt toho, že se můžeme opřít o rod, nezvládali bychom zrození, těžké chvíle v životě – ovdovění, smrt dítěte, rozvod, ztrátu střechy nad hlavou, ale i rozloučení s celoživotní profesní dráhou při odchodu do důchodu a konečně i odchod ze života.
Nad podporou rodu je Boží pomoc. Přichází obvykle na poslední chvíli, nebo když je situace již jinak neřešitelná. Přijde vždy, když požádáme s úctou a touhou pomoci, zejména když požádáme o pomoc pro druhého člověka, který o naší žádosti neví.
Oddělení od energií rodu
Další z určujících podmínek k životu je místo zrození a místo, kde prožíváme delší úsek života. Česká republika je relativně velmi dobrým místem k životu. Je to požehnaná zem s čistou a láskyplnou energií. Zatím se to naplno neprojevuje, ale citliví lidé to vnímají. Krása přírody je dána Božskou krásou, protože Bůh je příroda. Proto je nanejvýš dobré přírodu chválit. Každý má v očích krajinu, kde tráví život. Láska k místu, kde žijeme, nás velmi silně obohacuje. Mnohdy si to bohužel uvědomíme, až když nastane odloučení.
Vykořenění z rodu, odrodilství a podobné závažné události máme všichni v paměti buněk. Často na konci čekala smrt. V historii lidstva existovala období, kdy rodová pospolitost byla otázkou přežití. Proto každé stěhování, byť jen o pár ulic dál, je pro mnoho lidí a hlavně pro děti aspoň na podvědomé úrovni traumatem, protože vyvolává pocit ztráty bezpečí.
Lidé, kteří museli z politických důvodů opustit domov, většinou jeho ztrátou velmi trpěli. Každé vykořenění bolelo všechny členy rodu, někoho na vědomé, někoho jen na nevědomé či duchovní úrovni. Větším celkem než rod je národ. Všichni jsme z „jednoho těsta“. Žijeme podobným způsobem, na stejném krásném místě a mimo jiné nás spojuje silné pouto, jímž je mateřský jazyk.
Sounáležitost k národu si často silně uvědomíme až v cizině. Potkáme-li tam Čecha, zažijeme často pocit spřízněnosti a sounáležitosti.
Prožívat city sounáležitosti k národu a lásku k domovské půdě je důležité, ale je třeba zároveň rozšířit pohled – začít vnímat jednotu a propojenost celého světa. Naše planeta potřebuje každou dobrou hlavu a každé dobré srdce.
Cestou vývoje
Pro lidskou radu je nejdůležitější vývoj. Žádné jiné druhy nejsou schopny vývoj uskutečnit v materiálním světě, ale vyvíjejí se v závislosti na vývoji člověka. Aby jedinec mohl posunout věci dopředu, dal mu Bůh do aury schopnost myslet a fungovat podobně jako On sám. Duch narozený do těla je vždy omezen. Míra omezení je individuální. K tomuto omezení je člověk přinucen okolnostmi a podmínkami, do kterých vstupuje.
Nejsilnější podmínkou je kvalita rodu, ta se odvíjí od míry lásky v rodu. Vztahy mezi členy rodu jsou nesmírně důležité. Příklad, odpozorovaný z rodiny je návodem a vkladem pro dítě do dospělosti. Rod spolu s kvalitou časoprostoru je určujícím faktorem a nejmocnější silou, která duchu umožní se projevit. Souvisí samozřejmě i s příslušností k rase a k národu. Mnoho si vybírat nemůžeme.
Rod přijme nového člena rodu – novorozence s tím, že si předem vybere, jaké schopnosti, talenty a vlastnosti bude mít k dispozici a rod se také usnese, jaký duchovní vývin novému členu rodu umožní. Je to proto, že rod je jednota: vše co učiní, čeho dosáhne jeden z členů rodu se dotýká všech dalších z rodu, a to žijících i těch, kteří již zemřeli a připravují se na svou novou cestu.
Každá generace musí k tomu, co vytvořili jeho předkové, přidat něco navíc. Uvědomění, že tady nejsme pány, že vše nám dává Bůh, nás povznese a obšťastní. Každý lidský výtvor vznikl nejprve v mysli Boha. Pokud člověk dojde k této pokoře, změna v životě na sebe nenechá dlouho čekat. Podmínkou k tomu je láska.
Eva Chudová