O stresu a štěstí: povídání se sibiřským lékařem

Autor tohoto článku, doc. MUDr. Bohuslav Hanuš, připravil pro Meduňku ostupně několik příspěvků s tematikou života na Sibiři a v tajze…

Moji přátelé se mně často ptají, proč s takovým nadšením opakovaně navštěvuji osamělé oblasti tajgy a Sibiře. I když se snažím na takové dotazy podrobně odpovídat, většinu tazatelů svými odpověďmi neuspokojím. Je totiž těžké slovy vyjádřit úžasnou krásu tamější přírody a její kouzlo, které mne znovu a znovu zasahuje. Kromě toho se někteří tazatelé, kteří sami žijí – podle svého subjektivního přesvědčení – v materialistickém „blahobytu“, mnohdy domnívají, že obyvatelé Sibiře či vesnic v hlubokých lesích tajgy trpí značnou bídou a kvůli ní spíše jen vegetují a přežívají… Tento předpoklad mnohé zvědavce už předem odpuzuje. V tomto článku bych proto rád přiblížil čtenářům debatu, kterou jsem vedl s jedním z nejznámějších sibiřských lékařů-léčitelů (nebo chcete-li šamanů) dr. Igorem Ščerbakovem (na fotografii zcela vlevo, spolu se svým braten, jeho ženou a s loveckým průvodcem).
Náš rozhovor proběhl v severovýchodní oblasti Středosibiřské vrchoviny, v malé sibiřské osadě Barbijka, během jedné z kouzelných „bílých letních nocí“. 

Doktor Ščerbakov vystudoval lékařskou fakultu se specializací internisty. Po změně politického režimu někteří lékaři odešli do měst za vidinou vyšších výdělků a lepších životních podmínek, ale on patřil mezi ty, kteří na Sibiři zůstali, protože nechtěli nechat zdejší obyvatele bez odborné péče, napospas „pseudo-léčitelům“, s nimiž se po změně politického systému v zemi takřka „roztrhl pytel“. Ovšem ne všichni léčitelé byli podvodníci a šarlatáni. Někteří skutečně měli a mají důkladné znalosti z oblasti přírodní medicíny, někteří navíc disponují i určitými výjimečnými schopnostmi, které konvenční věda dosud nedokázala uspokojivě vysvětlit. Vzhledem k postupně narůstajícímu deficitu léků a dalšího potřebného vybavení (k němuž došlo zejména v období působení prezidenta Jelcina) tak mnozí lékaři v odlehlých krajích rozšířili svůj léčebný repertoár o znalosti a metody svých „kolegů“ – úspěšných léčitelů a šamanů a o osvědčené praktiky z repertoáru přírodní medicíny.
S dr. Ščerbakovem jsem se nesešel poprvé, ale toto naše setkání bylo výjimečné – ruský kolega si na mne mohl vyčlenit dostatek času, a tak bylo možné bez časového tlaku prodiskutovat mnoho témat, která nás zajímala. Mluvili jsme především o zdejších alternativních léčebných metodách a postupech, o lékařské etice a psychologii, a také o bylinných a organických přírodních lécích místní provenience.
Stejně jako při mých předchozích setkáních a rozhovorech se zajímavými lidmi na Sibiři a v tajze se i tentokrát téma našeho rozhovoru hodně týkalo rozdílných sociálně-psychologických faktorů obou zemí, tedy České republiky a Ruska, ale nezabývali jsme se politickými otázkami. Proč? To dobře vyjádřil sám Igor: „Politika je divadélko pro lidi, a přestože divadlo jako takové mám rád, je to jenom hra, často pohádkově zabarvená, a nikdy to není realita. Politika je podle mne představení pro nenáročné publikum, které touží po pohádkách s dobrým koncem, ale toto představení mívá často špatný konec…“
V našem rozhovoru jsme se zanedlouho dostali až ke společenským zdravotním problémům, z nichž za vůbec nejzávažnější považoval můj společník „akutní stresovou zátěž, která působí na člověka zároveň s podhoubím trvalého chronického stresu“. Nejspíš jsem se zatvářil trochu nejistě, protože se rozhodl objasnit mi své stanovisko podrobněji:
„Podívej se, Bohuš, na věc takhle: pokud někdo dlouhodobě žije pod vlivem chronického stresu, který je pořád přibližně stejný a není opravdu závažný, tak si na něj zvykne a vnímá ho jakou součást svého života, která prostě k jeho životu patří. To nám potvrzuje mnoho případů. Na takový stres se člověk může adaptovat a většinou mu v dlouhodobém měřítku nezpůsobuje závažná somatická onemocnění. Takový stres člověka stimuluje a více či méně ho prožívá každý z nás, například když musíš zajistit obživu pro svou rodinu. Proto se třeba tady v našich podmínkách rozhodneš pěstovat zeleninu nebo obilí, aby rodina měla dostatek potravy.
Docela jiná situace nastane, když se dostaneš „pod palbu“ akutních stresů, které na tebe najednou začnou dopadat v určitém rytmu, mají různé podoby a jsou různé závažné. Chronický stabilní stres můžeme přirovnat k situaci, kdy si včelař zvykne na žihadla svých včelek a stává se vůči nim víceméně imunní, i když ne docela. I jeho včelí žihadlo zabolí, ovšem je už na žihadla zvyklý.
Akutní, rytmický, různě závažný stres s různými obměnami můžeme přirovnat k situaci, kdy zmíněného včelaře už nebodají jenom „jeho“ včelky, ale připojí se k nim sršeň, za chvíli vosy nebo hejno komárů, přidá se ještě uštknutí zmije, přisátí klíšťat, kousnutí jedovatým pavoukem atd. V této situaci dochází k druhému typu stresu, který je nepřímo smrtící – záleží na tom, jak je dotyčný člověk odolný. Nepřímo smrtící říkám proto, že lidé na dopad stresu neumírají hned, ale stres výrazně přispívá ke vzniku různých onemocnění.
Nejdestruktivnější je situace, kdy „mírný“ chronický stres, který máme prakticky všichni, je zesílený stresem druhého typu, tedy pravidelnými dopady akutního stresu. Pokud se člověk nachází v takové situaci a propukne u něj některé z tzv. civilizačního onemocnění, je pravděpodobné, že stres ke vzniku nemoci zásadně přispěl. Asi před deseti lety Světová zdravotnická organizace vyhlásila, že od roku 2020 bude hlavní příčinou všech závažných onemocnění především stres, kterého na celém světě, zvláště pak v takzvaných „civilizovaných zemích“, enormně přibývá. Nicméně, na naší planetě žije více než 7¾  miliardy obyvatel, a tak je docela dobře možné, že někteří mocní dokonce tuto hroznou vizi budoucího světa vítají…“

Síla sugesce
Můj hostitel seděl na lavici a sledoval, jak si zapaluji dýmku. Nechal mne několikrát popotáhnout voňavý kouř, pak se nečekaně zašklebil a řekl: „Všiml sis, Bohuš, že na tom tvém balíčku s tabákem je napsáno, že kouření způsobuje rakovinu plic a nad tím je obrázek rozpitvaných plic kuřáka? Určitě víš, stejně jako to vědí i ostatní normální lidé, že kouření skutečně zdraví škodí. To by nebylo zapotřebí ani psát, ale moc se mi líbí ten obrázek a text pod ním. Víš proč?“
Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se v očekávání působivé Igorovy odpovědi: „Ten obrázek ti každý den sugeruje, že zemřeš buď na rakovinu plic, nebo na jiné hrozné choroby, které uvidíš na baleních jiných tabákových výrobků. Mnohokrát opakovaná informace se stává silnou sugescí, nebo spíš pravdou, a tak je pravděpodobné, že časem opravdu onemocníš na tu nemoc, před kterou tě takzvaně varovalo vaše Ministerstvo zdravotnictví. Nezapomeň, že sugesce umí zabíjet!“
A po chvíli Igor dodal:
„Například výpary bezolovnatého benzínu způsobují za celkem krátkou dobu člověku rakovinu plic, mozku nebo míchy. V Americe dokonce nesmí stát automobil spalující bezolovnatý benzín v garáži, která by byla přistavěná přímo k rodinnému domku, právě kvůli nebezpečným výparům benzínu, které údajně procházejí i stěnou garáže do domu… ale nikde žádné varování, žádná fotečka… Alkohol zabíjí ročně desetitisíce lidí, a nikde žádné upozornění a varování. A stejné je to i s potravinami, které jsou – zvlášť u vás, v takzvaných civilizovaných zemích, plné různé chemie, a co teprve geneticky modifikované zemědělské produkty. Některé potraviny obsahují doslova toxické látky a ani u nich Ministerstvo zdravotnictví spotřebitele nevaruje.
Lékař přilil do mého poloprázdného šálku trochu vonícího gruzínského čaje a sám si dolil plný šálek:
„Vidíš, a to žiješ také v jedné z mnoha „civilizovaných zemí“.  U nás v Rusku, ve velkých aglomeracích, které jsou taky takzvaně civilizované, prodávají potraviny obsahující prakticky stejné jedy jako všude jinde na světě. Z toho plyne poučení, že co si člověk nevyrobí, nevychová, nebo nevypěstuje sám, bude pravděpodobně plné chemie a různého neřádu. Lidé v našich vesničkách si většinu potravin musí sami vypěstovat, ulovit, prostě pořídit z přírody. Nemají žádná umělá hnojiva a žádné chemikálie na potírání plevele či škůdců. Věřím tomu, že mnozí by je ve své neznalosti také rádi použili, ale tady naštěstí nic takového není dostupné.“
Po chvíli dr. Ščerbakov dodal: „Co je vlastně chudoba a co bohatství? Je náš život šťastný, když žijeme v materialistické společnosti, obklopeni spoustou nepotřebných věcí? Moudrý člověk už pochopil, že šťastnými můžeme být jenom díky skutečné opravdovosti života. Tím myslím především dobré vztahy s lidmi kolem nás, s blízkými i těmi vzdálenějšími. Se sousedy, kteří jsou našimi přáteli nebo alespoň kamarády. V komunitě, kde se můžeme spolehnout jeden na druhého a soused je ochoten ti vypomoci, když potřebuješ a naopak. A neptá se, co za to. Ve skutečnosti žijete vy, myslím tím obyvatele vyspělých civilizovaných zemí, často v dost bídných podmínkách. Jste vychováváni k touze po majetku, na prvním místě jsou peníze a s nimi souvisí moc a štěstí, nebo spíše bych řekl pseudomoc a pseudoštěstí. Neumím si přestavit, že bych měl nějakou půjčku a bál se, jestli neonemocním, nepřijdu o práci a budu schopný peníze splácet… Mimochodem, takové obavy jsou jednou z vážných příčin stresu. Lidé se hodně zadlužují, hlavně ve městech, často nedomyslí následky a až pozdě jim dojde, že můžou přijít i o střechu nad hlavou, že se z nich můžou stát bezdomovci… A jsme zpátky u stresu, který člověka ničí.
Tady na Sibiři je život sice někdy těžký, ale i přesto spokojený a opravdový. To byl také jeden z důvodů, proč  jsem tady zůstal, na rozdíl od některých bývalých kolegů, kteří odešli do velkých měst. Z některých se stali „zlatokopové“, jiní možná svého rozhodnutí litují, protože nepomáhají tam, kde to bylo třeba.
Pro mne šťastný život znamená mít kolem sebe lidi, kteří mne mají rádi, své blízké i mnoho opravdových kamarádů a dokonce i několik ryzích přátel. Vedeme sice relativně skromný, ale opravdový a spokojený život, neupínáme se k majetku, a když přijdou starosti, jsou takového charakteru, že jsme většinou schopni je společnými silami vyřešit. To je pro mne šťastný život a nechtěl bych ho za nic měnit.“                                                                                                         doc. MUDr. Bohuslav Hanuš