Proč jsme nemocní? Mozková mrtvice

… a je máme tu opět jednu civilizační hrozbu a obávanou diagnózu: Mozková mrtvice a její souvislosti jsou námětem další kapitoly inspirativní knihy klinického psychologa dr. Petra Novotného…

Příčinou  mozkové mrtvice  je povětšinou ateroskleróza spojená s vysokým krevním tlakem s následným nedostatečným prokrvením mozku nebo mozkovým krvácením  (trombóza, embolie). Lehčí forma je TIA (tranzitorní ischemická ataka), vznikne krátkodobým nedokrvením  konkrétní oblasti mozku, takže pak mohou nastat například přechodné poruchy chybnosti, řeči, zraku či koordinace. 
Mozková mrtvice (ictus) je převážně nemocí stárnoucích osob, která se objevuje  nejčastěji ve třetí třetině života, ale někdy i podstaně dříve. Krevní sraženina (trombus) nebo zúžené cévy (prasklé cévy) způsobí přerušení centrálních nervových drah v mozku. Někdy nastane smrt tak rychle, jako by byl člověk  sražen bleskem.  U těch, kteří mrtvici  přežijí, se často zjeví takzvaná hemiplegie, tedy ochrnutí jedné ze stran  těla. 
Ranilo ho to vlevo, nebo vpravo,  říká se o člověku postiženého mozkovou mrtvicí, přičemž si jen málokdo uvědomuje, že postižení například pravé poloviny těla způsobilo přerušení nervových drah v levé polovině mozku. Levá polovina mozku zabezpečuje obecně především racionalitu a realizaci schopností vedoucí k úspěchu ve vnějšku u praváků,  (u leváků je to obráceně). Pravá polovina mozku je označována spíše za operační prostor intuice, tvořivosti a emocí a zabezpečuje také efektivní spojení s vyššími patry vědomí – například s osobním nevědomím.
Není už třeba zde opakovat  shora  uvedené podrobné niterné i vnější charakteristiky člověka s vysokým krevním tlakem (viz nemoci srdce), jenž má největší šanci být raněn mozkovou mrtvicí. Tyto  informace vesměs  zobecňují dominantní zájmy  ega, které chce bez ohledu na svoje případně omezené  možnosti dobýt vnějšek a podmanit si ho vyčerpávajícím (zbytečným) zápasem například i proto, aby  odvedlo svoji pozornost od  význačnějších  niterných problémů a neřešených úkolů, které zprostředkovává například pravá mozková hemisféra. 

Ego chce totiž rozdělovat a panovat především ve vnějšku – jednoznačně preferuje a využívá levou hemisféru a spíše bagatelizuje pravou. Mrtvice pak vyjeví totéž, o co se snažilo ego, avšak zřetelněji. Rozdělí člověka na dvě poloviny, na živou a mrtvou polovinu, na aktivní a pasivní, na vnější a vnitřní, na tvořivou a rigidní, na významnou a bezvýznamnou polovinu. Jenže rozdělený člověk je vždycky jako by napůl mrtev, a chce-li se oživit, musí se znovu důsledně zcelit.
Ego postižené mozkovou mrtvicí si zřejmě příliš neuvědomovalo, jak vlastně panovalo a rozdělovalo, když vedlo „svaté“ války především ve vnějšku, a vnitřek (například vývoj a růst celé bytosti – symetričnost využívání obou hemisfér) zatím stagnoval. Mozková mrtvice situaci  zásadně zvrátí. Vnějšek ztrácí pro člověka raněného mozkovou mrtvicí původní prvoplánovitý význam (nemá šanci v něm už šanci obstát), vnitřek (pravá polovina mozku) však náhle nabízí východiska, hledání cest k opětovnému zcelení,  nový růst a harmonizaci. Nejprve je však potřeba naučit se případně znovu mluvit, usmívat,  čichat, ochutnávat, hmatat, hýbat končetinami a chodit. Nemocný má při těchto činnostech šanci si uvědomit, že byl stvořen ze dvou částí, a povětšinou sám brzy pochopí, kterou část zanedbával. Z manažerů, kteří doma jen přespávali, se pak stávají milující a vděční dědečkové, pro které se stane každé slunečné jitro opravdovým svátkem. Někdejší bezohlední útočníci a dobyvatelé plenéru se proměňují v lidská sluníčka rozdávající pozitivní emoce nalevo napravo.  Z introvertů, kteří by nikdy předtím nikoho nezasvětili do tajemství své bytosti, se stávají extraverti schopní rozdělit se o svoje emoce. Z nezávislých a nesmlouvavých solitérů a zastánců tvrdé ruky se stávají závislí a měkcí komunikátoři se sklony ke kompromisům. Z pyšných skromní, z nevděčných vděční, z nenávistníků láskyplní, z egoistů filantropové, z  kořistníku přírody ekologové. Proměna je málem zázračná ve většině případů, v nichž je šance na vývoj, v nichž se uchovala potřebná síla a vůle.

V běžném životě můžeme pozorovat kandidáty mozkové mrtvice na každém kroku. Útočí na vnějšek a vnějšek jim odpovídá vehementním odporem. Projevují se ztuhle a zvápenatěle (stejně jako jejich cévy). Vzdorování vnějšku a neustálá korekce nepříznivých následků bere  egu stále více času a sil, ego ztrácí orientaci a nadhled, a se  stále vzrůstající rychlostí běhá v jakési zrůdně zkonstruované kleci na veverky.  Ego je už dlouho v pouhém vleku událostí, namísto aby události stvářelo, ovládalo  a vysvětlovalo jejich smysl.
Mozková mrtvice fakticky zbaví ego doslova naráz jedné poloviny těla, šok je natolik obrovský,  že i šance k pozdějšímu vyburcování naděje může být právě proto veliká. Z člověka, který měl čáku dobýt svět, se během několika vteřin stává na konkrétní dobu invalida. Vyšší  patra psychiky, které ego mozkovou mrtvicí zablokovaly, však povětšinou poskytnou egu nějakou příležitost, aby se  pomalu nebo i rázně oddělené poloviny pokusilo znovu zcelit. Co se nepovedlo, co se nezdařilo vně, může se tentokrát podařit uvnitř, šance jsou v mnoha případech mimořádné.