Proč jsme nemocní? Parkinsonova choroba a roztroušená skleróza

Jaký je psychosomatický výklad těchto nemocí podle zkušeného klinického psychologa a autora několika knih PhDr. Petra Novotného?

Parkinsonova choroba
Nemoc se rozvíjí až ve vyšším věku postižením těch částí mozku, která jsou nezávislé na vůli, což znamená, že nemocní své projevy, zejména třaslavost (tremor) a ztuhlost, nedokáží v přiměřené míře či dokonce vůbec ovládat. Současně se vyjevuje pohybová chudost a maskovitý výraz obličeje, změněná řeč a chůze.  Zjevuje se  například  v důsledku zánětu mozku, aterosklerózy, či po otravě kysličníkem uhelnatým.
Parkinsonova choroba (první ji popsal anglický lékař James Parkinson, 1755 – 1824) je  klasickou medicínou považována  za následek chybného metabolismu v mozku, po němž se fatálně nedostává takzvaného mediátoru dopaminu v bazálních mozkových gangliích. Dopaminu se užívá například při poúrazovém šoku, protože zvyšuje krevní tlak a zlepšuje průchod krve.
Parkinsonova choroba jako by stárnoucímu egu svými vnějšími projevy odzrcadlovávala  psychosomatický výklad této nemoci – jeho dlouhodobou předchozí neschopnost přizpůsobit se vnějšku, ovládnout vnějšek akceptováním jeho zákonitostí, a zdůraznila takto nepříjemnou konfrontaci mezi  někdejšími dobyvačnými  sny ega  a mezi vskutku dosaženou skutečností (nedokončenými úkoly nebo dokonce selháním).
Parkinsonova choroba je tedy povětšinou rmutlivým efektem  a přiznáním nepříznivé celoživotní bilance, po níž je ego  nuceno skončit se svými vehementními operacemi ve vnějšku. Strach i úzkost, které byly zaplašeny či potlačeny  na počátku cesty (vyjevované psychickým tremorem) jsou k stáru znovu na pořadu dne.
Ego v životním finále tedy ztratilo šanci ovládnout definitivně sebe sama, a je postupně téměř paralyzováno někdejší úzkostí a strachem.  Stejným strachem a úzkostí, které v dobách svého růstu a zrání vehementně zakrývalo a tišilo, když na ně  vršilo svoje první úspěchy ve vnějšku. Ego bylo tenkrát v mládí okouzleno vnějškem, současně však uhodlo, že na ně, v této k obdělání předurčené zahradě, čekají velké úkoly. Tehdy se zjevil  strach ze selhávání, zjevila se úzkost, zatuhlost, nepružnost, věčný vnitřní neklid.   Dospělé a dosud velice silné ego opředlo sice úzkost a strach silnou ochrannou vrstvou, strach ani úzkost tím však z ega nevymizely.
Parkinsonem  jsou postiženy  zejména osoby, které prožily svůj život nadprůměrně aktivně ve vnějšku, které chtěly nést odpovědnost hlavně za jiné (chtěly se zbavit odpovědnosti za sebe), které se takzvaně pokoušely změnit svět a bojovaly za ideály. Parkinson často postihne také intelektuály a vůdčí typy s velkými ambicemi, kteří byli navíc nuceni vyjevovat jiné pocity než ty, které se jim vnucovaly. Nikdy neukojené ego těchto osob bylo často nuceno hnát se neustále „ztrnule“  vpřed za „životní kořistí“, aniž by přitom dokázalo hledět nalevo ani napravo, a přitom ještě vytrvale mimicky předstíralo, i při objektivně nezvladatelných problémech, že problémy  zvládne doslova s klidem Angličana.
Velké ambice ve vnějšku však téměř vždycky spolehlivě představují  velkou úzkost a strach uvnitř. Aby tuto nebezpečnou disproporci ego zakrylo, představuje se ve vnějšku po celá desetiletí, aniž by hnulo brvou, v podstatě jako živá  socha, jako živá mrtvola. Parkinsonova choroba vyjeví (odzrcadlí) k stáru tento vnitřně důsledně vymodelovaný, přesto však nepravdivý postoj, a to právě ve fyzické rovině. Ztuhlostí a třesem, což jsou pro Parkinsona typicky odzrcadlené projevy k čitelnému vyjádření už tak dlouho potlačované   úzkosti a strachu. 
Nápadná je i pomalost a křečovitost  pohybů nemocného, cupitavé kroky budí dojem, že nohy každou chvíli vypoví službu, horní část těla  je nachýlena  (nahrbena) dopředu nebo vykloněna do strany, z úst se někdy řinou sliny. Pro Parkinsona je typický  značný třes, který se projevuje zejména v klidové poloze, a naopak mizí v rutinních  činnostech. Maskovitý obličej je mastný kvůli silnému a stálému pocení, řeč je tichá, přerušovaná, někdy je dokonce znemožněna, nálady  se střídají pozvolna, převažuje  spíše melancholie. 
Americký neurolog Oliver Sacks ve své knize Muž, který si svou ženu spletl s kloboukem píše, že nepohyblivý pacient s Parkinsonem,  se může  aspoň na chvíli osvobodit od své choroby, když zpívá a tančí, což Sacks považuje za vyjevení přirozených citů a okázalé představení intimní nálady a touhy, jichž si ještě jako zdravý člověk s ohledem na svůj charakter mnoho nedopřál. Uchovaná příležitost k pohybu, pokud je využita ke zpěvu a tanci ukazuje, že  i Parkinson  zablokoval bytost jen v těch ohledech, v nichž selhala, v nichž zkameněla, v nichž zapomněla růst. A to také znamená, že dosud nepominula příležitost k růstu, když tu zůstal aspoň tento malý ostrůvek svěží lidskosti, na němž  se nemocný může odhodlat k likvidaci základního strachu (strachu ze smrti), psychické ztuhlosti, psychické nestability, psychického neklidu, psychické nepřízpůsobivosti a psychické nepohyblivosti.

Roztroušená skleróza
Jde o nervové onemocnění, vyskytující se především u žen mladšího a středního věku. Jde o chronické onemocnění centrální nervové soustavy, které je umožněno poškozením obalů nervových vláken (axomů) a jejich vodivosti v důsledku ztráty myelinu (demyelizace). Předpokládá se, že  tuto nemoc vyvolávají prozatím neznámé viry a  neadekvátní autoimunitní proces.
Nemoc má rozličný průběh se střídáním nečekaného klidu a nečekaného zhoršení, což je navozováno například nachlazením či jiným banálním onemocněním. Těžký průběh nemoci může vést k invaliditě  Roztroušená skleróza  se podstatně častěji vyskytuje v bohatších  zemích světa (odhad 2,5 – 3 miliony postižených), a  také tento důležitý fakt  svádí k  interpretaci, že  v náročnějších a složitějších civilizačních podmínkách se takto zřetelně vyjevuje odklon některých osob od původních ženských predispozic, ale případně i od norem a rolí, které obvykle akceptují, hrají  a respektují muži.
Nemoc  odzrcadlovává  v tělesné rovině  nejzřetelněji povětšinou specifické  povahové rysy, které se nacházejí  daleko za přijatelnou normou ženskosti, a navíc ještě ukazuje na abnormálně zatvrdlé postoje (skleróza = zatvrdlina).
U nemocných lze zpětně vystopovat předchozí dominující povahové rysy, například  psychickou tuhost (rigititu), železné zásady, sklony k moralizování, nadřazenosti, asketismu, sebeobětování, sebeobviňování a perfekcionismu, potřebu zvýšené kontroly a sebekontroly, přehnanou ochotu nést odpovědnost za druhé a řešit náročné úkoly ve vnějšku, nadměrné organizování jiných i přehnané sebeorganizování, nadměrnou cílevědomost a tvrdohlavost v základních životních postojích.
Jsme-li tvrdí, zatvrzelí, případně  bigotní, nesmlouvavě zásadoví  a neústupní  a nepřátelští  vůči sobě, chováme se obdobně i vůči ostatním. Svět se nám jeví jako  tvrdý a nepřátelský, takže se nám pak hodí účelně se proti  němu obrnit (zatvrdit), což ovšem není trendem silných, ale naopak volbou slabších a slabých. Z povrchního dojmu o tvrdosti světa vzniká  bohužel  mylná představa o objektivně tvrdé realitě, když se totiž nedbá na pradávný moudrý postřeh o tom, že pro nás není důležité, jak se vnější události jeví a jak se představují, ale jaký jsme k nim zaujali postoj. Stejná realita je pro silného podněcující výzva k rozvoji a růstu, pro slabého naopak podnětem k zatnutí čelistí a neadekvátní obraně. Tvrdý, zatuhlý, obranářský či spasitelský postoj je však vždy škodlivý, protože je zbytečný,  a nemoc tento fakt tvrdě zrcadlově vyjeví.
Roztroušená skleróza omezí, zablokuje či zcela  zlikviduje tuto chybnou životní strategii tak, že  omezí, zablokuje, či úplně zlikviduje konkrétní schopnosti a prostředky umožňující úspěšné uplatňování této strategie.
Choroba se zjevuje nejčastěji mezi dvacátým a čtyřicátým rokem věku, ale její počátky lze vystopovat už dříve, i když spolehlivá diagnóza na počátku této plíživé nemoci je spíše výjimečná. Nemoc se často projevuje také chronickým zánětem mnohých nervů, svalů a tkání.  Problémy se nemocným vyjevují postupně například v chronických bolestech páteře, bolestí chodidel (viz výklad o nemocech kostí), zánětem a nefunkčností močového měchýře (viz nemoci močového měchýře), v omezení plnohodnotné sexuality, oslabením a někdy i vymizením základních reflexů (snižují se  například také prahy bolestivosti a prahy vnímání), zjevuje se apatie, vyčerpanost, celková slabost a velká potřeba spánku, vyjevuje se  neakceschopnost, nepohyblivost, ztráta rovnováhy  a pocit propadání se, někdy  dojde  k částečnému či úplnému ochrnutí. Pacient má postupně problémy s hledáním pojmů a vyslovováním slov, se selhávající pamětí, se zhoršujícím se sluchem a zrakem (například vidí zdvojené obrazy,  mívá halucinace), problémy má také s udržením pozornosti.
Postupně mizí, či je omezena také schopnost se koncentrovat, orientovat se a ovládat svoje okolí. Sortiment  psychické  tuhosti ega je věrně odzrcadlován ve fyzické tuhosti, někdejší chuť vládnout nad světem je vystřídána závislostí na světě, někdejší spolehlivá informovanost o všem a o všech  se proměnila v totální dezinformaci a chaos.
Okaté seběobětovávání skončilo, člověk byl vskutku touto nemocí téměř sebeobětován, spotřebován, doslova vyhořel jako svíce, tato „velkomyslná“ obět však, zdá se, byla zcela zbytečná.   
Nemoc mnohdy agresivně poničí psychiku i fyzično, čímž fakticky i v symbolické rovině  znemožní další eskalaci nebo aspoň stabilizaci ega ve vnějším světě. Paradoxně srozumitelné je, že vše to, co kdysi egu umožňovalo chovat se, jednat a projevovat se nejen mimo normu (ženskosti, ale i mužnosti) bere postupně za své, takže člověk, který se snažil ovládat a ovlivňovat svět (aby tak směl zapomenout sám na sebe, či  od sebe odvedl pozornost ostatních), není nakonec s to sám v tomto světě jako bojovník za jiné obstát, a musí začít znovu bojovat už ani ne za sebe, ale spíše jen o sebe.  Všechny záminky, které mu v tomto přirozeném vývoji bránily, mu byly spolehlivě odebrány.  Nemocnému nezbude nic jiného než  svoje někdejší ambice, železné zásady a nezvratná přesvědčení nechat být, a také psychicky  ustoupit (prchnout) z hroutícího se vnějšku a smířit se se svým fyzickým stavem, který jej z tohoto vnějšku už důsledně exkomunikoval.
Nelze bojovat proti větrným mlýnům, nelze považovat za nenapravitelnou křivdu následek nemoci, kterou zjevilo naše nejhlubší  nitro. Spasit se útěkem do vnitřního světa je pro nemocného schůdné východisko.
Všechno, co potřebuješ pro svůj život, je v tobě, radí ve své Bibli egoistů rakouský psychoterapeut Josef Kirschner. Jsi odpovědný jen za sebe, za nikoho jiného. Zbav se všeho, co tě zatěžuje a ochromuje. Existuje jen jedna opravdová pomoc, spočívá v tom, že si pomůžeš vlastními silami. Nebudeš plýtvat energií pro někoho, kdo si není schopen pomoci sám (pro svoje ego). To, co je pro tebe Zde a Nyní nejlepší, nemůže určovat nikdo jiný, než ty sám.
Roztroušená skleróza přinutí nemocného násilím změnit  životní situaci. Vžene jej do vlastního nitra, v němž je nadbytek nespotřebovatelné bohatství, které  má nemocný šanci využít. Je to úkol těžký, ale uskutečnitelný.