Proč jsme nemocní? Epilepsie

Další kapitola knihy dr. Petra Novotného o psychosomatickcýhc souvislostech nemocí se týká jednoho z neurologických onemocnění – epilepsie neboli padoucnice…

Epilepsie je označována za onemocnění neurologické, které se projevuje buď velkými záchvaty bezvědomí s křečemi (grand mal), malými záchvaty (petit mal), při nichž je přerušena kontinuita vědomí, ale motorické funkce jsou zachovány, anebo mrákotnými stavy (obnubilace), které nastávají buď po velkém záchvatu nebo samostatně.

Křečové záchvaty jsou způsobovány neadekvátními elektrickými výboji mezi určitými nervovými buňkami. Skutečné fyziologické příčiny primární epilepsie jsou dodnes nezjistitelné, sekundární epilepsie se někdy vyjeví při nádoru v mozku nebo po zranění mozku. Epilepsie se častěji vyskytuje u mužů, kritické období pro obě pohlaví je dospívání. Zpočátku se projevuje  spíše malými záchvaty a teprve později se zjevují záchvaty velké. Nejčastěji 1-3 záchvaty za rok, někdy však i jeden záchvat za několik let. V prvních letech se záchvaty dostavují spíše jen v noci (epilepsie nocturna), u žen se zjevují záchvaty nejčastěji několik dnů před menses. Mrákotné stavy jsou nejčastěji afektivně deliriozní (buď převažuje úzkostná a depresivní nálada, anebo naopak velmi zlostná, agresivní a extatická). Nemocný je při této formě epilepsie navíc  dezorientován, a někdy mívá halucinace a bludy, na které bývá v drtivé většině případů ztráta paměti. Někdy je nemocný dokonce tak zuřivý, že ohrožuje jiné na životě, jindy  obrací agresi vůči sobě, což skončí někdy sebevraždou.
Při extatické náladě může mít nemocný náboženské vidiny, vzácně bez amnézie (ztráty paměti), což dosvědčil například geniální ruský spisovatel F. M. Dostojevskij, jenž prohlašoval, že život bez epilepsie by pro něj byl nezajímavý a chudý. Dostojevskij podal svědectví o tom, že při  extatických epileptických stavech pronikal do psychického světa, jehož obrazy božské jednoty byly prý tak srozumitelné a silné, že je jen ztěží mohl unést, protože vše, co je tak zjevné, je současně příšerné. Určité konkrétní poznatky si „odjinud“ přinášel i  římský vojevůdce a pozdější  císař, epileptik G. J.  Caesar, muž mimořádných schopností. 

Duševní změny jako následek epilepsie nejsou povětšinou časté.  Spíše se vyvíjí takzvaná epileptická povaha, která je typická egocentrismem, sklony ke zlosti, pedanterii a obřadnosti, myšlenkovou prvoplánovitostí. Vzácně  a jen u těžkých epilepsií vzniká epileptická demence, jenž se projevuje slábnoucí pamětí, ubýváním intelektových schopností a celkovou dezorientací. 
Fyziologicky dochází při velkém záchvatu (grand  mal) k vybití psychického přepětí a ke zkratu nebývalého množství psychické energie. R. Dahlke dokonce hovoří o tom, že všechny psychické pojistky vyhoří a veškerý naakumulovaný psychický  potenciál se vybije v křečích.
Dahlke totiž považuje epilepsii za nemoc lidí, kteří v sobě vytvářejí, akumulují a nebezpečně zadržují obrovské zásoby energie, navíc pak stavějí mezi ego a svoje nevědomí silné hráze, které se při záchvatu provalí. 
Dle věrohodného svědectví F. M. Dostojevského je ego při epilepsii násilím vrháno tam, kam nechce vstoupit, tedy do hlubin vlastního nitra, do čistě psychického světa, v němž je vše rázem a proto hrůzně jasné i bez ega. Snad i proto se už od starověku říkalo epilepsii svatá nemoc (morbus sacer), když nemocní po záchvatu přicházeli „odtamtud“, odkud se zpátky ještě nikdo živý nedostal, a okoušeli tam  zážitky prý blízké kosmickému vědomí, o nichž mluví například  MUDr. Stanislav Grof. 
Velký záchvat  trvá několik minut, jen vzácně se předem ohlašuje takzvanou aurou, kdy nemocný stihne ještě  vytušit, že „to na něho zase jde“ a pak má aspoň šanci vybrat si místo, kam upadne, kam se takzvaně uklidí. Je-li nemocný právě na  ulici a záchvat se mu předem aurou neohlásí, padne jako podťatý a začne se zmítat v hrozných křečích uprostřed lidského davu. Někdy stačí ještě zakřičet, jako by hrůzou z toho, co kdesi už jinde spatřil. Dýchání je omezeno, v počátku téměř zastaveno (apnoe). Často se mu zjevuje pěna u úst, někdy dojde k úniku stolice i moči, křeče jsou někdy tak bezuzdné, že se pacient sám často zraní, zejména je  třeba zabránit mu v kousání do rtů a jazyka. Když záchvat skončí, nemocný neví, co se s ním dělo, je ochablý, malátný a vyčerpaný, trpí bolestmi hlavy. Zdá se, jako by veškerá jeho energie zmizela. Zotavování po velkém záchvatu trvá i několik dnů.  Psychická energie, která se už dlouho vměstnávala v psychice, je však rázem vybita a epileptik povětšinou pociťuje velké a osvobozující uvolnění s potřebou odpočinout si, s potřebou spánku. 

Epilepsie je velice  pravděpodobně nemocí těch osob, které svůj psychický (povětšinou nadprůměrně silný a do více dimenzí projektovaný) potenciál rozmanitými způsoby a v rozmanitých směrech brzdí, grand mal jim pak umožní, zbavit se tohoto nadbytečného potenciálu a provalit všechny hráze a hranice, které jej akumulují, uvolněný energetický výboj pak smete vše. 
Avšak grand mal není jen vybití energie a následná úleva, má i svoje hlubší opodstatnění. Celkový princip vyznění velkého záchvatu je proto nutno interpretovat v konkrétních ohledech, které se u konkrétního pacienta vyjevují.  Symbolu je třeba porozumět, hieroglyfy je potřeba přečíst: Zástavou dechu či omezením dýchání  nabízejí vyšší patra psychiky energií nabitému egu jako by holotropní únik z trojrozměrného světa, jehož urputný tlak znemožňuje  cestu k psychickému rozkvětu. Pěna u úst signalizuje silné, povětšinou negativní emoce, jež se derou ven (vztek, nenávist, zoufalství, agrese, utrpení, touha zabít, potřeba zabít sebe).  Vypouštění moči (viz nemoci močového měchýře),  symbolizuje i uskutečňuje potlačovanou potřebu ega vyplavit nahromaděný, nezpracovaný  a už zcela nepoužitelný duševní potenciál (jed), když k tomu  ego nemá příležitost v bdělém stavu.  Pokálení se při záchvatu  (viz nemoci tlustého střeva a konečníku) symbolizuje i uskutečňuje  potřebu zbavit se také před  očima přihlížejících veškerého „sajrajtu“, jenž  se už tak dlouho městnal v trojrozměrnosti, ale především v psychické sféře. V kalhotách zůstává výmluvný symbol toho všeho, co bylo blokováno, co blokovalo, co chtělo v bdělém stavu ven, ale nesmělo. Epileptikova tendence k  sebepoškozování, kdy se kouše do rtů a do jazyka (do úst se proto vkládá gumový či dřevěný pešek), ukazuje marnou snahu ega sebe sama umlčet,  zablokovat komunikaci, zamezit vlastním výkřikům o pomoc i při destruujících pocitech hrůzy, a udržet  pod pokličkou i za bolestivou cenu  domněle nesdělitelná tajemství, a to zdaleka nejen ta, která jsou odhalena při  záchvatu.

Epileptik má šanci aspoň zpětně sledovat průvodní jevy některých svých petit i grand malů, svých mrákotných stavů.  Jejich vnějším projevům může za čas porozumět, a konkrétním přáním (projevům) vyšších pater své psychiky může po čase vycházet sám dobrovolně  vstříc, aniž by čekal na záchvat, který si to s jeho egem vyřídí po svém. Může se pokusit  dostat se do svých niterních hlubin, v nichž se někdy naskytne  šance pohlédnout  na kousek  boha aspoň pomocí matného zrcadla, s nímž se hledívalo na hlavu Gorgony Medúzy. Může se tam pokusit  dostat psychologickými  či psychiatrickými  technikami, o nichž tu byla už řeč (viz Grofova díla a jeho mnohočetné, spolehlivě už vyzkoušené techniky).
Vybití psychického potenciálu lze  uskutečnit také bez spálení pojistek (kdy berou ve velkém za své mozkové buňky) při extrémních prožitcích například v tantrickém sexu, tanečních exhibicích, v lyžařských i běžeckých maratonech, řevem na stadionech, tancem a zpěvem na několikadenních rockových festivalech, nebo na Love Parade v Berlíně.
Tíživých či starých intimních psychických témat se lze  zbavit  také jinak než jen epileptickým záchvatem. Jejich silné hráze lze provalit jiným silným psychickým tlakem, lze je také vykřičet. Nikoli však předtím než je v sobě započneme hledat, ale až poté, kdy je najdeme, a kdy nad nimi případně  bez dechu užasneme.