Proč jsme nemocní? Schizofrenie

Schizofrenie znamená rozštěp, disonanci a vymizení souhry jednotlivých částí psychiky (Bleulerova definice z roku 1911)… Je tu další kapitola z knihy klinického psychologa dr. Petra Novotného Proč jsme nemocní.

Jde o vážné psychické onemocnění, jenž  patří mezi onemocnění psychotická, mezi psychózy. Lidově je označována jako rozštěp nebo rozdvojení osobnosti.  Schizofrenik totiž povětšinou ztrácí kontakt se skutečností, pak není schopen rozeznat skutečnost od fantazie, myšlenku od fikce, podstatu od banality.

Je pronásledován halucinacemi povětšinou sluchovými, například hlasy, které mu vyhrožují,  ovlivňují jej či instruují, nebo dobře či špatně radí. Některé bludy se týkají somatiky, když je schzizofrenik přesvědčen, že trpí konkrétní nemocí například kožní chorobou, anebo přesvědčením o zázračných dietách, jimž je s to obětovat i vlastní zdraví. 
Porucha emocí bývá  v popředí klinického obrazu a vyjevuje se buď citovou oploštěností, nebo vyšší vzrušivostí, nebo také neadekvátností emocí (místo opětování lásky nenávist, místo vděčnosti zloba, místo komunikace agrese, namísto chuti léčit se, ochota ještě dále od jiných sociálně odpadnout). Zploštělá emotivita se projevuje v bezvýrazné mimice a v hlasové monotónnosti.
Základním příznakem schizofrenie je však vždy porucha myšlení a jednání.  Tato těžká a obtížně léčitelná choroba není zdaleka vzácná, ale naopak je běžná, když jí totiž onemocní jedno procento populace. Zjevuje se poměrně brzy, a to mezi patnáctým a pětačtyřicátým rokem, nejvíce však ve věku od 18. do 25. let. Obě pohlaví jsou postižena stejně, nemoc se zaměřuje  spíše na osoby s nadprůměrnou inteligencí, což však není pravidlem. Vyšší intelekt jako by vyhovoval lépe k zanoření do psychických hlubin a k vytváření dokonalejších a proto hrůznějších psychických deformací.
EEG zjišťuje u chronických schizofreniků odlišnosti od zdravých osob. Příčina schizofrenie  byla a je vysvětlována různě: Například kapiláry v mozku byly shledány jako nevyvinuté, také byly nalezeny degenerativní změny na leukocitech a změny v limbickém systému. Pavlov označoval schizofrenii za hypnotický stav v důsledku nadhraničního útlumu, kybernetika ji vysvětluje jako následek chybné funkce poškozených neuronů, ve hře příčin schizofrenie je také genová výbava – schizofrenii zdědí děti, které mají oba schizofrenní rodiče až v 80 %, vnoučata však už jen ve 4 %. Schizofrenie se zjevila také po úrazech hlavy, po infekcích,  po tělesném strádání, v těhotenství. 

Význačný německý a posléze i americký lékař Franz Alexander považoval za možné navodit schizofrenii uměle například buddhistickou meditací: „Psychoanalytické zkušenosti ukazují, že po hlubokém buddhistickém soustředění  směrem dovnitř, dojde k totálnímu odklonu od vnějšího světa, ke katatonii, k  uměle navozené schizofrenii…“, napsal. 
Zde nás může napadnout, že se jako schizofrenní stáváme tím, kým vskutku chceme být,  nebo tím, kým nejvíce potřebujeme být, abychom zobrazili  nejpřesvědčivěji svůj subjektivně těžký  psychický stav, také  abychom se vyladili aspoň sami se sebou, když jsme už ztratili šanci ladit s jinými.
Typickým projevem při schizofrenii  jsou totiž halucinace a bludy, které vlastně umožní zkonstruovat (doslova na míru) soukromý niterný svět poté, co skončila poslední špatná zkušenost nemocného vytvořit vyladěný vnitřní svět s jinými. Například perzekuční (pronásledovací) blud je schizofrenní  konstrukce, která jako by měla třebas jen negativním způsobem stvrdit „pevný“ kontakt s jinými. 
Pak je ovšem schizofrenie prudkou ponornou řekou, která  se nerozlévá  zdaleka k racionalitě, zřetelně však ani k mystice, i když má šanci vytrysknout na povrch kdekoli.
Mnozí odborní lékaři neshledávají rozdíl mezi mystickými zážitky a psychózou jednoduše proto, že povětšinou nevyzkoušeli obojí na vlastní kůži. Kategorickým zastáncem rozdílnosti psychotických a  mystických prožitků (vědomý kontakt s vyššími patry vědomí a metafyzické zkušenosti) byl C .G. Jung.
Profesor medicíny a filozofie J. Rattner předpokládá, že lidský organismus dokáže vyrobit vlastní látky, které mohou vyvolat stavy podobné opilosti, stavy vymizení reality a zkalení vědomí, takže schizofrenii považuje  současně za somatický i psychický proces. Na psychické straně působí podle jeho názoru frustrace, nedostatek odvahy a naopak strach ze života, nenávist k sobě i vůči vnějšku, na straně  somatické pak ony vlastní zásluhou vyrobené chemické látky, které „otravují“ vlastní organismus a rozkládají jeho vědomí. J. Rattner cituje v této souvislosti  německého filozofa Schopenhauera, který považoval blud za spánek s otevřenýma očima, z něhož se nelze vzbudit. Pak se ovšem stává, že blud, sen, polospánek, myšlení a realita  jsou součástí jediného silně abstraktního  obrazu, který  visí trvale  či jen občasně před schizofrenikovýma očima.

Porucha myšlení při schizofrenii (rozpad asociací, pojmů, soudů a úsudků) je doprovázena  neadekvátním doprovodným emočním potenciálem. Nemocný mluví někdy například o smrti svých rodičů a přitom se s uspokojením či zlomyslně chechtá. Logika je postižena především rozličnými bludy (blud je porucha zjišťování a ověřování objektivní skutečnosti), zejména vztahovačnými (paranoidními). Pro svoje nové „nápady“ a „myšlenky“ vynalézá schizofrenik někdy nové pojmy (neologismus). Vztahovačnost je zamířena  především vůči vlastní osobě, nejčastěji se  zjevují  takzvané bludy perzekuční, erotomanické, originální, vynálezecké atp. (paranoidní schizofrenie). Často se vyjevují  halucinace například intrapsychické –  pacient slyší „hlasy“, které mu sdělují informace a dávají pokyny.

„Hlasy“ slyšela například také Jana z Arku, Panna Orleánská (1412 – 1431), kterou ovšem dnešní věda označuje za schizofreničku.  „Hlasy“ však dovedly  Janu zcela spolehlivě jako vojevůdkyni k osvobození francouzské vlasti od Angličanů  a k reálnému nastolení královské moci Karla VII., takže lze spekulovat o tom, že Jana sice měla daleko k bližním, o to blíže však k mystickým prožitkům (k vyšším patrům své psychiky). 
Něco z toho, co některý schizofrenik cítí, myslí a prožívá může být věrohodné a oprávněné, nikoli však  v trojrozměrném časoprostoru, zato však v multidimenzionálním psychickém světě, v němž čas ani realita s význačnějším dopadem neexistují. Schizofrenici mohou mít někdy v ledasčem pravdu, jenže jim objektivně nemůže být přiznána. Jde totiž o pravdu s několika protichůdnými významy, o pravdu bez vnějších souvislostí a východisek, ve vnějšku neověřitelnou a navíc v praxi nefungující, o pravdu bez záměrů, ale přesto užívanou k určitému poslání, k jehož  zdrojům nemají zdraví přístup.
Důležitým příznakem schizofrenie je autismus (hluboké zanoření do vlastního psychického světa). Někdy se objevují poruchy vůle. Schizofrenik, zejména je-li inteligentní, má o sobě příliš vysoké nebo jinak neadekvátní mínění. Většinou se u každého schizofrenika objevují třebas nepatrné katatonní projevy (grimasy, chvilkové zkamenění  tváře, poťouchlý úsměšek, někdy však i po celé dny trvající ztrnulost či nehybnost).
Schizofrenik povětšinou neprojevuje zájem o okolí, ani nemá potřebu cokoli podstatného sdělit, není schopen navazovat adekvátně erotické kontakty (výzvy jsou buď vulgární, nebo   vytipované milostné objekty doslova pronásleduje). 
Schizofrenici jsou nejčastěji přesvědčeni, že jsou zdrávi, takže se většinou nechtějí léčit. Jejich umělecké vyjádření bývá někdy velmi originální (hudba, písňové texty, obrazy atp). Sociální vztahy v rodině schizofrenika jsou povětšinou napjaté až neúnosně. Schizofrenikova rodina nemusí být vždy „obětí“ nemoci svého člena. Někdy je totiž schizofrenie rodinným prostředím víceméně nenápadně inspirována, zejména při náhlé a zásadní změně rodinné situace.
Schizoferenik se sám důsledně izoluje a  sám je rovněž důsledně izolován, a také se cítí sám, cesta ke druhým až na dotek je však pro něho často nepřekonatelná. Celoživotní  cesta je pro nevyléčeného schizofrenika  namáhavou a povětšinou marnou poutí k bližním, přičemž možnost sblížení bojkotují někdy obě strany.
Trestné činy spáchané schizofrenikem jsou takzvaně exkulpovány (není tedy uznán vinným a odsouzen).
Schizofrenie vyjevuje navenek pozorovatelům a také nemocnému to, co se dělo uvnitř už tak dlouho, až se to promítlo venku. Bariéry z trojských koní, které byly vystavěny uvnitř nitra jsou náhle také venku. Osamělost a citová vyprahlost už není jen následkem, ale je také příčinou. Nemocný touží po blízkosti, ale ještě více směřuje k osamění, takže nakonec udělá vše, aby všechny svoje bližní a blízké odehnal, zklamal, aby se jim vysmál, aby se cítil vysoko nad nimi, hluboce pod nimi. Touží sice po pomoci, ale především svými skutky tuto pomoc nejrůznějšími způsoby odmítá, odhání, odpuzuje. Touží po partnetrství, jenže případné partnery nechce (nedokáže) akceptovat, někdy se  dokonce potutelně baví, že mu pomáhají, ale pak třeba vyjeví málem ďábelskou radost, že se jim to nedaří a že si na něm a na jeho  osobnosti (nemoci) další potenciální bližní vylámali zuby.  Mnohé schizofrenik nedokáže, ještě více však nechce.
Případná intelekuální pýcha u nadprůměrně inteligentních schizofreniků se konstituovala  ze subjektivních dojmů vně i uvnitř a stvořila si hlavní nástroj této pýchy, tedy osamělost vně i uvnitř. Schizofrenik je často tak sám, že ve svém nitru nepotká po dlouhý čas ani sám sebe. Křivé zrcadlo vnějšku  pak vyjeví zkarikovaný obraz této vnitřní intelektuální pýchy, ony závažné poruchy myšlení. 
Jde-li člověk sám, jde-li  po úzké cestě a jde-li tak už velice dlouho, pak zajde příliš daleko a může se z něho stát schizofrenik. Svět na něj útočí, když on předtím, aniž o tom případně někdo věděl, útočil na svět. Každá maska se jednoho dne promění ve skutečnou tvář. Nadřazenost či pocit podřadnosti, i ty ukryté v největších hlubinách, mají vždycky za následek samotu a také utrpení.
Ten, kdo spolehlivě vidí to, co objektivně neexistuje, a také obráceně, ten pak nezíská takzvaně oblibu v kolektivu. Prvotní pocit elitářství navozuje druhotně realitu ponížení. Pocit ponížení však inspiruje mnohé, aby  se pokusili dostat se znovu  nahoru. Schizofrenikovo utrpení zvyšuje  navíc nevěrohodnost, s níž se prezentuje, jako by ani na chvíli nedokázal zapomenout sám na sebe a na svoji nemoc.

Schizofrenie je následkem nikoli příčinou. Nikdo nás nemusí přistihnout při činu, a přesto jsme odsouzeni k této nemoci svým vlastním stanným soudem. Napřeme-li vnitřní síly, představivost a chtění, stáváme se vždycky tím, čím jsme se chtěli stát, jenže právě schizofrenikovi se to podaří v poněkud zkarikované podobě, jako by za trest, a pak jako by  za povinnost musí schizofrenním peklem projít. 
Co bylo dříve, vejce  nebo slepice? Spadl nemocný do schizofrenního světa nevinně, nebo si tuto důmyslnou past nejprve sám, případně se svými nejbližšími spoluvytvářel? Byl tak vnímavý a odvážný, až doslova přeskočil prahy vnímání?  Nechápal jiné, až zůstal nepochopen a nevyslyšen?  Odháněl od sebe jiné, aby pak byl jinými odháněn?  Tak dlouho týral milované či milující, až zůstal odkopnut a nemilován? Tak dlouho se pyšnil a oháněl rozumem, až o  svoji racionalitu přišel? Tak dlouho se uzavíral, až zůstal uvězněn? Tak dlouho nic nedělal pro jiné, až sám zůstal bez pomoci?

Jednání, myšlení a emoce schizofrenika jsou nápadně neadekvátní, ale vždycky nebyly takové.  Člověk se nejprve musí  velmi dlouho uzavírat hluboce do sebe, aby se pak  také vnější svět před ním uzavřel. Nejprve si musel vytvořit vlastní navýsost originální, izolovaný a složitý svět, aby po čase z tohoto na první pohled skvostného bludiště nedokázal sám odejít.
Halucinace, bludy, autismus, katatonie a další obrazy nemoci, které boří obvyklé normy, vyčleňují schizofrenika  ze světa ostatních objektivně, navíc jsou bezpečně zašifrovanými pojistkami, které brání   jeho snadnému návratu. 
Schizofrenie je nejen břemenem těžké nemoci, ale je také důrazným povelem ke zpáteční cestě, zpět od izolace k jednotě a  ke vřelé lidskosti, od iracionality k racionalitě. Schizofrenie je konkretizovanou výzvou,  jak uvést vše, co bylo nesprávně pochopeno,  nesprávně interpetováno a nesprávně konstituováno, do někdejšího harmonického pořádku. Schizofrenik za čas dobře vidí, v čem se liší, takže má dost často přiměřenou šanci nelišit se. Využití této šance je v jeho případě ovšem náročný proces.
Schizofrenie je také sociální křížovou cestou. Schizofrenikova cesta nazpět se proto jen málokdy obejde bez pomocníků, kteří  jsou ochotni  uznat, že schizofrenní svět kdesi vskutku existuje, ale jen  pod jedinou podmínkou, že schizofrenik projeví chuť z tohoto  světa  odejít, a v tom mu pak význačně napomohou. Když se schizofrenik nedokáže sám nebo za pomoci jiných znovu zcelit, pak je málem jasné, že se psychicky  valem rozpadne.