MUDr: Miroslava Skovajsová: Rakovina prsu je poraněné ženství a rozervané srdíčko

Rozhovor s MUDr. Miroslavou Skovajsovou, Ph.D. připravila v roce 2018 pro MEDUŇKU redaktorka Věra Keilová…

Díky nezkrotné iniciativě MUDr. Miroslavy Skovajsové, Ph.D., byl v naší republice v roce 2002 zaveden celostátní program screeningu rakoviny prsu. Každá žena po dovršení 45. roku věku má jednou za dva roky právo na plně hrazené vyšetření mamografem, ev. v kombinaci s ultrazvukem. Dnes MUDr. Skovajsová otevřeně říká, že je přesvědčená o tom, že rakovina prsu má základ v psychosomatice a je to puzzle složené z mnoha dílků.

Vyplývá z toho, že skutečná prevence by měla zahrnovat mnohem víc než jen vyšetření pomocí přístrojů. Na tuto cestu komplexní prevence může však naštěstí každý vykročit sám kdykoliv a systematicky ošetřovat jak svoje tělo (zdravou výživou, cvičením atd.), tak i duši (meditací, odpuštěním aj.). Než se však ženy naučí se takto celistvě opečovávat a milovat, hrají důležitou roli právě vyšetřovací metody. Od zavedení plošného screeningu se u nás úmrtnost na rakovinu prsu, jež je nejčastější formou zhoubného bujení u žen, snížila o více než 30 %.

Ve svém oboru působíte už třicet let. Jak se postupně vyvíjel?
V r. 1988 jsem po pětileté mateřské nastoupila do Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči, kde byla ve vyšetřování prsů tradice, ale dělalo se to pro mě dost nepřijatelným způsobem. Říkalo se tomu kozí poradna a fungovalo to tak, že chirurg vyšetřoval prsy pohmatem ženám, které nastupovaly do ordinace po skupinkách svlečené do půl těla. Když se mu něco nezdálo, poslal ženu na mamografii, která byla v 80. letech velmi čerstvá a zdaleka ještě tak dokonalá.  Ačkoliv nejsem feministka, to, jak se ženami zacházelo, se mě silně dotýkalo.
V Krči se mi nicméně podařilo dostat do skupinky lékařů, kteří obrazy z mamografu popisovali. Mamografické snímky mě okamžitě očarovaly a také se mi líbilo, že jsem pak měla možnost přímého kontaktu s ženami, s nimiž jsem si o nálezu povídala. To téma mě prostě chytlo. První etapu vazby na ženství jsem si ale odžila už předtím v Ústí nad Labem, kde jsem během svého prvního těhotenství i po něm mezi ženami dělala velkou osvětu, aby kojily. Bylo to v roce 1983, kdy děti pily hlavně Sunar.
Po r. 1989 jsem se v Thomayerově nemocnici panu řediteli snažila vysvětlit, že by se vyšetřování prsou mělo organizovat jinak, více specializovaně a v přímé návaznosti na zobrazovací metody. Měla jsem pocit, že když do toho zapojím svoje skautské srdce, musí se to podařit, ale bohužel jsem neuspěla. A pak přišla nabídka z Polikliniky Zelený pruh v Praze, kde můj tehdejší manžel pracoval jako neurolog, a kde tomu nový mladý ředitel dal zelenou.
Měla jsem čerstvou atestaci z radiologie a začínala ve dvou malých místnostech. Od začátku jsem chtěla, aby proces vyšetřování fungoval více lidsky. První bylo vyšetření zobrazovací metodou a poté žena vše probrala s lékařem, přičemž výsledek dostala do ruky v den vyšetření a toho se v našich Mamma centrech držíme dodnes. Ženy odtud odcházejí se zřetelně napsaným výsledkem a přesně vědí, co jim je. A když něco objevíme, okamžitě se jich ujmeme. (V této souvislosti je MUDr. Miroslava Skovajsová považována za zakladatelku a propagátorku tzv. jednodenní diagnostiky prsu).
Na Zeleném pruhu jsem začínala na podzim 1993 a do Vánoc jsem nestíhala. Tehdy do naší republiky přišla hormonální substituce a čeští gynekologové nám posílali své pacientky ještě před nasazením HRT na vyšetření, zda tam z radiologického hlediska není kontraindikace.

Také jste se stala průkopnicí biopsií…
Postupně jsem zjišťovala, že mamograf a ultrazvuk nestačí a je také třeba provádět předoperační biopsii. Tehdy se stávalo, že ženy šly na operaci s tím, že něco mají v prsu, ale nevěděly, jestli se po operaci probudí s prsem nebo bez něj. Proto jsem zavedla biopsie, což také nebylo jednoduché prosadit, i když v Evropě se už běžně bioptovalo. Biopsie je trošku nepříjemný, ale velmi rychlý zákrok, který zjistí přesný původ léze, a pokud jde o zhoubný nádor, zjistí se stupeň jeho agresivity. Na základě toho se rovnou stanoví léčebný plán. Když dnes říkám studentům, že jsme s biopsiemi začínali v 90. letech a byla jsem první, dívají se na mě dost nevěřícně, mají pocit, že biopsie se provádějí odjakživa.
Následně jsme také začali zavádět přesné vymezení operačního pole. Ženy jsou plně diagnostikované a ještě mají zakresleno, kde přesně se nádor nachází a jak je veliký, což chirurgovi umožňuje operovat s ohledem na estetiku.
Na základě této naší práce začala přicházet různá pozvání na přednášky z celé republiky a další jezdili k nám na Zelený pruh na školení. Přijela třeba skupinka lékařů z Ostravy, týden jsem je učila bioptovat a na základě toho pak dostali smlouvu s pojišťovnou. V téhle době šlo všechno snadno, a proto byla nádherná. Dnes bují administrativa a všechny zajímá hlavně byznys.

Tím byla cesta k zavedení screeningu už vydlážděná?
Vize byla jasná, ale ještě bylo potřeba, aby všude po republice vznikla pracoviště, která pojedou podle určitých regulí a podmínek, aby se mohlo rozjet celoplošné vyšetřování zdravých žen s cílem vyhledávání časných stádií rakoviny prsu. Centra vznikala rychle a spontánně a dnes jich u nás funguje zhruba sedmdesát, téměř všechny jsem navštívila. Také jsem se tenkrát scházela s poslanci a jednou měla ve sněmovně schůzku i s panem doktorem Antonínem Pečenkou zdravotním ředitelem ve VZP, který mi nabídl pilotní projekt a poslal mě s ním na ministerstvo zdravotnictví. V září 2002, když se v ČSSD střídalo zemanovské a špidlovské křídlo, se pak program screeningu podařilo prosadit. Bylo to štěstí, protože pak by to už neprošlo.
Od ledna 2003 tedy běží celostátní plně kontrolovaný a hrazený screening a díky záchytu včasných stádií stále větší počet žen prochází léčbou bez chemoterapie a ztráty prsu.

Dnes působíte ve svém vlastním Mamma centru Breast Unit Prague, které má v Praze dvě pracoviště. Jak došlo k jeho založení?
Po změně vedení jsem z Polikliniky Zelený pruh odešla a vlastní centrum si nejprve v Praze–Hájích založila v roce 2011. Druhé pracoviště na Hradčanské jsme otevřeli v r. 2016. Obě jsou propojená online, a když by třeba na Hradčanské lékař nestíhal popisování mamografů, můžou mu z druhého pracoviště vypomoci na dálku, což je ojedinělé.

Další výzva na obzoru

Nedávno jste oslavila šedesátku, ale ještě před sebou prý máte další cíl. Jaký?

Nemyslím si, že bych mohla ještě něco dokázat v mamární diagnostice, protože nic lepšího než mamograf se zatím nevymyslelo. Ultrazvuk je nádherná doplňující metoda, kterou se mi také podařilo dostat do vyšetřovacího algoritmu, což není ve světě všude, ale nic přínosnějšího a citlivějšího než mamograf nebo kombinace mamograf-ultrazvuk zatím není.
Stále pracuju jako lékařka, také učím v postgraduálním studiu, vyřizuji jednání se zdravotními pojišťovnami, s ministerstvem zdravotnictví, účastním se kongresů a také hodně času věnuju Alianci žen s rakovinou prsu, kde jsem předsedkyní správní rady. Je to celostátní organizace zastřešující asi 45 malých organizací. Jejich členky školím v samovyšetření prsou, což potom přednášejí na gymnáziích. Projekt běží už pět let a díky němu u nás máme přes 13 000 mladých středoškoláků, kteří se potkali s ženou po prodělaném onemocnění, která jim vyprávěla o nutnosti prevence. Speciální projekt Bellis je určen mladým ženám, většinou s malými dětmi, které onemocněly do 35 až 40 let věku. Péče o ně je totiž trochu jiná. Také se angažuju při Pochodu za zdravá prsa, jak jsme nyní přejmenovali někdejší Pochod za boj proti rakovině prsu pod hlavičkou Avonu. 
Také jsem napsala odbornou učebnici Mamodiagnostika – integrovaný přístup i malou knížečku O rakovině prsu beze strachu. Pomocná brožura pro všechny má název Řeším svou bulku v prsu.

Doplnila bych, že jste také opakovaně volenou předsedkyní Asociace mamodiagnostiků ČR, což je sdružení radiologů s touto specializací. Ještě ale zbývá prozradit váš další cíl…
Právě teď na jaře jsem se stala studentkou systému Somatic experiencing, kde se můžu naučit, jak zacházet s traumatem. Není to psychologie ani psychiatrie, spíš psychosomatika vycházející z učení dr. Petera A. Levina a dr. Daniela J. Siegla, což jsou univerzitní profesoři v USA. Přesně popsali, co se děje, když se člověk dostane do náhlého těžkého stresu např. po úmrtí někoho blízkého, nebo když je vystaven chronickému zahlcujícímu stresu. Každé takové trauma se zapisuje do těla, i když do každého jinak, a uvedená metodika umožňuje tento zážitek uvolnit nebo přeladit do něčeho pozitivnějšího. Je to zahraniční projekt, takže mě čeká studium v angličtině, ale těším se na to.
Vnímám to jako jakousi tečku za svojí kariérou a přivedly mě k tomu příběhy žen, které jsem si za ta léta vyslechla. Často jsem slyšela naprosto neuvěřitelné věci.

Díky tomu jste dospěla k názoru, že rakovina je psychosomatické onemocnění?
Dnes o tom nepochybuji. Některé ženy mají trauma dokonce propsané až do genetického kódu, což byl případ Angeliny Jolie. Existují geny BRCA 1 a BRCA 2, které máme všichni, tedy i muži, ale někteří jedinci je mají zmutované, což je předurčuje k vysoké pravděpodobnosti onemocnění. U ní to byla pravděpodobnost na 80 %. Většina lidí však podobné mutace nemá. Z hlediska psychosomatiky se do člověka například hluboce zapíše zahlcující chronické trauma, které trvá třeba po celé dětství, ale jinak je rakovina vždy multifaktoriální, takže zde působí také způsob výživy, celkový životní styl, užívání hormonů, skryté strachy atd.

Jaký je podle vašich zkušeností prototyp pacientky s rakovinou prsu?
Za ta léta jsem snad neměla jedinou hysterku. Ty, které jsou takhle disponované, ze sebe napětí dostávají ven průběžně, i když pro okolí to bývá obtížné. Naše pacientky jsou tzv. statečné ženy, které vydrží všechno v životě, třeba i nepřijatelného partnera, který je ponižuje atd.

To se ale už dostáváme k syndromu oběti…
Ale polovina z nich jsou oběti! V Čechách se ženy buď obětují nebo nic, protože tu chybí škála dalších přístupů. Typická pacientka je žena, která se obětuje pro rodinu a všechno ustojí. Když jí řeknete, že máte podezření na vážné onemocnění, odpoví, že to doma ani nemůže říct, protože co by si tam pak počali! Na druhou stranu ale musím říct, že se postoj mužů významně změnil a své ženy k nám doprovázejí čím dál častěji.
Pacientka s rakovinou prsu je ale především ta, v jejíž rodině se předává nějaké tabu, resp. ženské poranění. Proto říkám, že rakovina prsu je poraněné ženství a rozervané srdíčko. Ženy se ptají, proč to dostaly, ale na to jim říkám, že se nejdříve budeme soustředit na léčení, a až přijde zdravá, můžeme to rozebrat. Příběhy, které se pak dozvídám, jsou opravdu strašlivé a jako nit se v nich táhne zejména nekomunikace v ženské linii. Některé z žen pak nasměřuju k šikovné psycholožce, která je zároveň homeopatka, jinou třeba navedu na cestu tradiční čínské medicíny, protože s tím vším mám sama dobré zkušenosti.
Je velmi důležité, aby mezi sebou ženy v rodině více komunikovaly, a to nenahradí ani fb, ani twitter atd. Mladí lidé stále s mobilem něco fotí, natáčejí a někam to posílají, ale to je jen náhradní komunikace. Proto jsme s jednou mladou režisérkou vymyslely projekt Holky, zpátky do sukní! Nejde o tu sukni, ale celkově o ženství jako takové, jehož součástí je, že si maminka povídá se svými dětmi, čte jim pohádky, pečou spolu beránka, prostě dělají spolu běžné, lidské, normální věci.
U Somatic experiencing cítím možnost z žen ty slupky a nánosy oloupat. Je velmi těžké být dobrým terapeutem, ale mým přáním je se to naučit. Ostatně, když jsem byla na gymnáziu, chtěla jsem být psycholog. Všimla jsem si, že když se ženou mluvím, vím, co potřebuje slyšet, ale mám velmi silný vnitřní zákaz, abych toho nezneužila. A líbí se mi, že Somatic experiencing pracuje bez léků, protože s nimi mám celý život problém.

Protože víte, že nenabízejí definitivní řešení?
Ano a také si uvědomuju i tu jejich neblahou stránku. O to víc jsem ráda, že „jenom“ diagnostikuju.
Příklon k psychosomatice se u mě odehrál také díky prožití vlastní složité životní situace, kdy jsem věděla, že když dotyčnému neodpustím, zahynu. Hledala jsem pomoc, kde se dalo, a dokonce si dojela pro požehnání až k papežovi Františkovi.

Odpuštění ničím nenahradíš

Setkala jste se s papežem osobně?
Dává audience v rámci velkých setkání na nádvoří sv. Petra každou středu, kde se sejdou tisíce lidí a jen pár desítek lidí přitom může strávit minutu nebo dvě v jeho bezprostřední blízkosti, ale stojí to za to. Za jiným papežem bych nejela, ale František mě zajímal, protože je esencí lidství, takže jsme se sestrou nasedly do auta a ujely 1 500 km. A jely jsme přitom přes Assisi, k němuž se váže krásný příběh Františka z Assisi a Kláry o jejich revoltě k církvi a péči o nebohé. Celá tahle expedice byla jakýsi výkop k tomu, že jsem tu situaci pak zvládla a sama na sobě také pocítila pomoc Somatic experiencing. Dokonce se mi i zlepšilo zdraví. Dřív jsem byla víc nemocná a už vím proč. Homeopatie, akupunktura i čínské byliny mi nesmírně ulevily, ale pořád nebyla rozklíčovaná příčina. Když se to povedlo, začalo všechno fungovat jinak.
Na svém příkladu se vracím k tomu, že všichni s sebou táhneme nějaké své traumátko. Každý rodič nějak ztraumatizuje svoje dítě, ale nemůže za to, protože dělá, jak nejlíp umí. Určitě to neplánuje. Na východě tomu říkají karma a záleží jenom na nás, co s tím uděláme. Právě to je úkol našeho života, aby se to další generaci předalo už trošku poléčené.

Prozradíte, čeho se trauma týkalo?
Týkalo se mého otce, a proto pro mě byla tak důležitá a zároveň symbolická postava papeže Františka. Můj otec není padouch, v základu je to vlastně dobrý člověk, ale co se mu podařilo vytvořit, je velmi neblahé pro mnoho lidí. U Františka jsem nastoupila svoji cestu odpuštění. Předtím jsem nevěděla, jak na to a stravovalo mě to. Odpuštění ale není, že si to člověk řekne v hlavě! Musíte to prožít a procítit, čili přijdou i vzteky atd. Existují na to i různé postupy, až najednou zjistíte, že to už nebolí. Celý proces je velmi těžký, ale nesmírně očistný.

O odpuštění se teď mluví úplně všude a jde to ze všech stran…
A to je dobře, protože pomyslné kyvadlo se už konečně odrazilo od strašlivého materialismu, kvůli kterému je většina lidí v sobě jakoby rozpojených a nefungují celistvě. Obrazně řečeno – do ordinace přijde nejprve hlava a teprve za ní tělo. Technické vymoženosti jsou na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu lidem přinesly jakési rozpolcení. Teď se ale už blýská na lepší časy. Nevím, kolik z toho ještě zažiju, ale moje děti to zažijí už určitě a co teprve moje malá vnučka! Jsem přesvědčená o tom, že bude žít v době, kdy se o lidské duši a jejích potřebách bude mluvit mnohem víc.

Co škodí a co ne

Jak jste uvedla, úmrtnost na rakovinu prsu u nás za posledních 15 let klesla o více než 30 %, ale celkově počet pacientek narůstá. Čím to je?
Existuje biologický nárůst, kdy je na pětimilionovou populaci žen u nás každý rok nárůst asi o 150 dalších karcinomů prsu. Tento trend trvá od r. 1977, odkdy máme vedená data v Národním onkologickém registru. Podotýkám, že jsme jediná země, která má 40 let trvající onkologický registr, z něhož se dá vyčíst velmi mnoho, což v řadě jiných velkých zemích není.
Od zavedení screeningu došlo však ještě k dalšímu nárůstu vzhledem k tomu, že vychytáváme malá nehmatná stádia. Když k nám přijde žena, která nemá žádný příznak, a najdeme u ní nádor, je ze 75 % dobře léčitelný, což je hlavní důvod snížení úmrtnosti. V současné době jsme v Evropě nejlepší v úspěšnosti diagnostiky a snižování úmrtnosti, což je možné jedině cestou včasného záchytu.
Onkologická léčba dokáže život prodloužit, ale zásadní je včasný záchyt ještě nemetastazujících stádií.

Co je pravdy na tom, že záření mamografu potencuje rakovinu prsu?
Každý medicínský zákrok s sebou nese nějaké riziko, ale dávka ozáření při mamografii indukční potenciál nemá. Jde o měkké záření s jinou vlnovou délkou, než má běžný rentgen a CT, a nejvíce se blíží kosmickému záření. Když si teď spolu povídáme, jsme zároveň stejně jako všichni ostatní vystavené záření vytvářejícímu tzv. běžné pozadí a dávka při mamografickém vyšetření představuje podle tabulek SÚJB v úhrnu množství záření pozadí, které ze všech měkkých zdrojů nasbíráme za 14 dnů života. U CT se to rovná dávce nasbírané až za 4 roky.

Je tedy vyšetření mamografem zcela neškodné?
Je to asi tak neškodné, jako když vám někdo píchne jakoukoliv injekci a vy můžete dostat anafylaktický šok. Když ale někdo tvrdí, že vyšetřením na mamografu vzniká nádor, je to sprostá lež. Další nechutnost je tvrzení, že je přitom ozářena štítná žláza. Paprsky jdou jenom do prsu a cokoliv jiného úplně míjejí. Dávku ozáření může štítná žláza dostat u zubaře, takže tam je na místě ochranný límec. Třetí a úplně nejhloupější mýtus je, že rakovinu prsu způsobuje tlak vyšetřovacích destiček. Každá žena zažije za život různé údery do prsů od dětí, míčem atd., které jsou víc nebezpečné, protože jsou dynamické, kdežto na mamografu jde o pomalé stlačení. Na prsní žlázu se tlačí vahou sedmi kil a kompresní desky u našich mamografů jsou anatomické, takže vyšetření prakticky vůbec nebolí. Prsní žlázy ani cévy se nedrtí, nic takového.

Rakovina prsu je také dávána do souvislosti s užíváním hormonů. Jak na to nahlížíte?
Musíme rozlišit hormony užívané jako antikoncepce, ke stimulaci vaječníků před IVF, anebo při substituci podávané v klimakteriu. U substituce se to zatím jednoznačně neprokázalo, u antikoncepce se neví, jenom tuší, ale co se připustilo, je vliv na vznik rakoviny prsu u hormonální stimulace před umělým oplodněním. IVF však většinou souvisí s užíváním antikoncepce, protože když dívka dostane v 15 letech hormony na akné a pak je jako antikoncepci užívá do 35 let, vaječníky jsou na 20 let úplně vyřazeny z provozu. Často se pak nenastartují, a tak se jde rovnou do IVF, a to celé je hormonální nenormalita.
Jsem pro to, aby mladé ženy říkaly svým partnerům, že když otěhotní, stanou se z nich otcové. Ženy užívají antikoncepci hlavně proto, že muži nejsou ochotní převzít zodpovědnost za své sexuální chování a stát se otci. Hodně párů se pak pro dítě rozhodne třeba až po 35. roce života, kdy už mají kariéru a pocestovali si, což je ale z reprodukčního hlediska patologické. V současnosti je u nás průměrný věk otěhotnění u žen přes 30 let.

Nejen o lásce k prsům

Může vyšetření mamografem nahradit samovyšetření?
Nehmatnou lézi nevyhmatáte. Když ji díky mamografu najdeme, pacientky jsou udivené, ale my máme radost, protože to je nejdůležitější životazáchovný moment. Když si žena něco nahmátne, šance na uzdravení je už jiná, nicméně pokud si objeví malý nádor, je to z hlediska uzdravení stále velmi přínosné.Samovyšetření je prostě pořád důležité a instruktážní video je volně dostupné na stránkách našeho pracoviště.

Kolik žen u nás tento screening využívá?

V tuhle chvíli je to 63 %, což je podobné jako v jiných zemích, kde není adresné zvaní. Skandinávské země mají návštěvnost přes 80 %, ve Velké Británii je to asi 70 %. U nás jsme se hranici 63 % dostali za 15 let, což je dobrý výsledek.
S bývalou šéfredaktorkou Meduňky Ilonkou Manolevskou jsme na téma léčby rakoviny prsu měly několik diskusí, a když mi dala za pravdu, bylo již pozdě. Když už ten problém je, musí se vyřešit co nejrychleji. Ženám, které se bojí ozáření a chemoterapie, říkám, aby si nález alespoň nechaly odstranit. Na to některé z nich odpoví, že jim při operaci nádor roznesou po těle, ale odkud vzaly tu představu, že chirurga baví řezat do nádoru? Nádor musí být vždy odstraněn se zdravým lemem, čili zdravou tkání kolem a v té se také pohybuje, takže se nic po těle neroznáší.
Když to vezmeme z ekonomického hlediska – žena, jejíž léčba mohla stát třeba 200 tisíc korun, stojí při zanedbání posléze milion. A zatímco 200tisícová léčba uzdravuje, což je chirurgická léčba a někdy ozáření, ta milionová už neuzdraví. Jenom, řekněme, prodlouží život.

Také se necháváte vyšetřit?
No jasně a stejně tak i všechny moje kolegyně na našem pracovišti.

Existuje nějaká souvislost mezi onemocněním a silikonovými implantáty?
Vyšetřila jsem hodně žen a neřekla bych, že častější výskyt nemoci je u žen s implantátem, ale také mezi nimi je, to ano. Implantáty spíš vidím jako příznak doby a neschopnost přijmout sama sebe takovou, jakou mě příroda, rodiče a Pán Bůh stvořili. Ženství by mělo vycházet z jednání a ze srdce a sex-appeal je určitě v něčem jiném než ve tvaru prsů.
Chlapi milují ženy, které jsou milující a láska z nich doslova prýští. Pak je úplně jedno, jak mají velká prsa nebo zadek. Každá ženská, když se upraví, je krásná, ale chlap ji nevnímá jako fotku, nýbrž vnímá, co z ní vyzařuje. Žena, která si potřebuje opravovat různé části těla, si není jistá sama sebou a nepřijímá se. Pak ale nemůže potkat muže, po kterém prahne.

Tím se vracíme k prevenci, která je v případě onemocnění prsou určitě i ve schopnosti milovat svoje tělo, své mateřství a také svoji maminku, babičku…
Ano. Leccos se mi v životě podařilo, ale největší hodnota mého života jsou moje dvě děti a takové uvědomění bych přála všem ženám. Všechno ostatní je fajn, ale když mi dnes dvouletá vnučka řekne „babičko“, úplně se rozpustím. (smích). Svoje dvě děti jsem milovala, ale tohle zbožňuju. Ženy, které budou mít pozdě děti, se vnoučat třeba ani nedočkají, a přijdou tak o závěrečnou životní radost.

Mladí lidé dnes žijí spíš single a jenom se scházejí. Žena by ale přece měla stále od partnera cítit lásku, a to i lásku ke svým prsům, ať jsou jakákoliv. A stejně tak je důležité její vlastní láska k sobě samé, aby zůstala zdravá, je to tak?
To jste řekla naprosto správně. Bohužel k tomu musím dodat, že české ženy špatně vychovávají svoje dcery. Ztrátu ženskosti si ale neuvědomují, a tak i svoje dcery vychovávají nežensky. Trápí mě to a myslím si, že to bude moje poslední životní téma.

Je pravda, že rakovinné buňky vznikají v těle neustále?
Zkušenost získaná pozorováním ukazuje, že nějaká buňka v těle zmutuje každou chvíli. Je to otázka niterných pochodů a imunitního systému. Zmutovaná buňka musí být ihned vyhledána a zlikvidována dřív, než se nastartuje problém.

Jak často se rakovina prsu objevuje u mužů?
Je to minoritní záležitost. Jestliže u nás ročně onemocní 7 000 žen, mužů je asi 30 nebo 40. Rozhodně by se ale měli přijít ukázat, když na svém těle objeví něco, co tam nepatří.

Pocházíte z Klatov. Jezdíte i dnes ráda na Šumavu?
Opravuju tam chalupu a jezdím tam relaxovat. Zahrada má 3 000 m² a péče o ni vyžaduje dost fyzické práce, ale to mi nevadí. Jednou se do Klatov vrátím, to vím jistě. V Praze nezůstanu, i když sem asi stále budu dojíždět.

Věra Keilová