Proč jsme nemocní? Deprese

A máme tu další „strašák“ současné doby. Počet lidí užívajících antidepresiva vzrůstá, a deprese se tak bohužel stává velmi freventovanou civilizační nemocí – i když s depresí se lidé potýkali i v minulosti… Jak depresi chápe pohled psychosomatiky? Přečtěte si další kapitolu z knihy klinického psychologa PhDr. Petra Novotného…

Deprese je onemocnění, v  jehož popředí se zjevují poruchy afektivity s výrazně negativním zabarvením nálady (smutkem). Smutek (melancholie) je převažujícím dojmem ega o světě a o sobě, všechny ostatní vnější i vnitřní skutečnosti  se stávají málem bezvýznamnými. Smutek má velké množství tónů či půltónů, které  na ego útočí například  beznadějí, bezradností, bezcílností, apatií, nesmírnými pocity viny, sebeošklivosti a utrpěné porážky, vnitřní prázdnoty, osamocenosti a marnosti, celkovou rezignací,  úpadkem volního jednání, úzkostí a strachem (strach žít, strach umírat), jež jsou někdy  tak palčivé, navíc nemají žádné hranice,  takže přivedou ego k sebezničení, když jediným východiskem se zdá býti smrt.

Smrt připadá přijatelnější, nežli smutek hlavně proto, že vlastní existence připadá egu jako paradox, jakoby omyl, jako nevýlečitelná nemoc. Egu něco chybí, dlouho neví co, až přijde na to, že se mu palčivě nedostává blaženosti vlastní neexistence.
Někteří umělecky nadaní lidé se sklony k melancholii přetavovali svůj smutek  paradoxně do romantických  kulis (Lermontov: Hrdina naší doby, Puškin: Evžen Oněgin, Dürer – obraz Melancholia z roku 1514), aby se beznaděj aspoň zdála krásná.
Klinický obraz deprese se vyjevuje převážně jako nepsychotický (jde nejčastěji „jen“ o vyjmenované poruchy afektivity, které bychom mohli shrnout pod pojmem neurózy nebo depresivní nálady),  v  menšině se vyjevuje  jako stav psychotický (pak ovšem jde o těžkou duševní chorobu například o  maniodepresivní psychózu, která je obvykle vysvětlována dědičností).

Depresivní nálady jsou často provázeny rozmanitými fyzickými obtížemi například únavou, ochablostí, nespavostí, zácpou, nechutenstvím, frigiditou, impotencí.  Takzvané larvované (maskované) deprese se vyznačují především somatickými obtížemi (problémy s bolestmi hlavy, srdeční a dechové obtíže, trávicí a defekační obtíže, poruchy sexuálních funkcí), přičemž shora uvedené typické příznaky deprese někdy chybějí nebo se vyjevují minimálně. U larvovaných depresí hrozí závažnější nebezpečí sebevražedného pokusu.
Ortodoxní psychiatrická věda rozděluje  příčiny všech depresí na exogenní (k nimž dává podnět vskutku nepříznivé dění ve vnějšku) a endogenní (pro které jsou určující biologické dispozice například dědičnost). Endogenní deprese (nepsychotické) se povětšinou cyklicky opakují bez zjevné příčiny,  a po odeznění deprese zavládne normální stav mysli. V případě  endogenní psychotické deprese je fáze depresivní střídána fází manickou projevující se  až nadměrně rozjařenou, úlevnou, osvobozující, hyperaktivní náladou, což charakterizuje maniodepresivní psychózu, která je podle současných poznatků amerických vědců spouštěna genem GRK3, jenž prý ovlivňuje citlivost mozku vůči látkám, které přenášejí informace mezi mozkovými buňkami. 

Přesné určení příčin je obtížné
Přesné rozlišení, nebo vždy platné a jednoznačné shrnutí všech příčin vedoucích k projevům  depresí je prakticky nemožné snad s výjimkou depresí, jež následují po otravě alkoholem, nikotinem či drogovém abuzu, po úrazech mozku, po některých infekčních chorobách, po psychotraumatickém šoku, v šestinedělí (laktační psychóza) atp.
U depresí je třeba pátrat, jak se chová či jak se chovalo ego, korunní vinník drtivé většiny nemocí. Deprese se povětšinou vyjevují  jako přímý následek sebeomezování (slabosti) ega,  jako přímý  efekt  vyčerpání z neznalosti vlastních  sil, jako následek potlačování vlastní aktivity a přirozené agresivity v důsledku přílišného zatížení nebo význačné ztráty.
Slabé ego se už dlouho bojí, nebo se jednoho dne začne bát vnějšku, což má za následek odchod ega z každodenních a povinných bitevních plání vnějšku. Ego pak odmítne nést odpovědnost za jiné  i za sebe  a za svoje neúspěchy, když se  totiž už bojí života, a pak se například snaží přimknout se k jinému egu.
Operační prostor jakéhokoli ega je jen málokdy objektivně zaplněn cizí nepřekonatelnou aktivitou, výhradně protichůdnými zájmy a nadměrnou agresivitou bližních. Slabší ego se však v přirozeně protikladném sociálním  prostoru povětšinou chybně orientuje, a pak často jen kvůli této chybné orientaci selhává. Místo, aby zdůraznilo svoji aktivitu a agresivitu, zbytečně a předčasně kapituluje, uteče, zbaví se odpovědnosti a volí spíše sebepotlačení a  sebeobvinění. Potlačená energie   agrese už neproudí z psychiky ven, ale naopak zůstává uvnitř a také se vybíjí  uvnitř. Energie agrese, kterou ego potlačilo dovnitř, začne s nahlodáváním ega (39), obrátí se proti egu obdobně, jako když se tatarští atamani, jimž chyběl sjednocující lupičský boj, začali potýkat mezi sebou.

Melancholie (deprese) je především následkem kapitulace ega ve vnějšku a důsledkem jeho agresivní  války vůči sobě. Na rozdíl od schizofrenika, který vesměs od lidí prchá, je člověk s depresí štván z vlastního niterného světa a vrhán k závislosti na jiných. Zjevují se pocity  smutku, pocity provinění, pocity závislosti a nedostačivosti a také nefunkčnosti   v tělesné rovině, a někdy také touha  spasit se před rmutlivými emocemi radikálním útěkem například sebepoškozením či sebevraždou.
Pražský Nuselský most se nabídl ke skoku už nejméně třem stovkám bytostí, pro něž smrt byla jediným skutečným vysvobozením z života plného smutku, osamocenosti, rezignace, beznaděje a pocitů provinění, a přitom se tito lidé  neprovinili na nikom jiném než na sobě, když totiž svoji agresivitu určenou původně jiným osobám, přesměrovávali do vlastního nitra. 

Shora jmenované larvované depresivní stavy (až 50 %) se projevují nejčastěji jak už bylo řečeno například nespavostí, impotencí, frigiditou, nočním děsem, mentální anorexií, bolestmi svalů a kloubů, bolestmi srdce nebo žlučníku,  jenže  pak jsou  také provázeny  konkrétním strachem z konkrétní nemoci či konkrétního problému, anebo hypochondrií. Tito postižení jsou rovněž ochromováni bezvýchodnými pocity  například strachem ze smrti, z bezmoci, z bolesti, z umírání, z invalidity, ze samoty. 
Příčinou navozování depresivních stavů může být navíc ještě například předčasné či neočekávané úmrtí v nejbližším sociálním okolí, prudká změna role při dospívání (neschopnost hrát role dospělého), nenadálý zlom v soukromém životě, nespokojenost s vlastním osudem, celková rezignace. 
Povětšinou každá deprese vtiskne postiženému truchlící masku, která doslova varuje a také odhání bližní, a negativní emoční stav postiženého se pak už záhy přetaví do myšlenek, postojů a jednání. A přitom by tato rmutlivá maska spadla rychle, kdyby se trpící poohlédl po původním adresátovi své potlačené agrese, jenž velice často bývá nablízku například partner, sourozenec, rodiče (zejména synův silný otec), soupeř, konkurent.

Jaro a ráno
Deprese se často váží na jarní či podzimní období, kolísání nálad  během dne se vyjevuje především ranní velmi  nepříznivou náladou. U stárnoucích a starých lidí se zjevují takzvané involuční deprese doprovázené poruchami afektivity, úzkostí i konkrétními obavami, hypochodrií nebo celkovým znechucením ze světa, jehož proměna proběhla při subjektivním pocitu vymizení času tak rychle, že se těmto změnám už nestačili přizpůsobit, ani se od nich vehementně distancovat.
Objektivně staří jsme už ve chvíli, když při relativně uchovaných rozumových schopnostech přisuzujeme všechny chyby vnějšku a přitom si osobujeme bezúhonnou roli sudího. Nespokojenost s vnějškem odráží  nejpřesvědčivěji nespokojenost s vlastní vnitřní podobou.
Všichni jsme přece stejně vinni, mladí svým mládím, staří svým stářím, bezmocní svou bezmocností, agresivní touhou po nadvládě. Všichni máme stejně neúprosný úděl, mladí jsou povinni rychle zestárnout, staří mají důslednou povinnost záhy zemřít. Stáří není křivda, přednost ani handicap, ani zásluha, je údělem, jenž má být pozitivně pochopen zcela specifickou filozofií pozitivně rezignujícího, filozofií, která zjednodušuje život a činí jej snadnějším.
Involuční deprese může být signálem o nezvládnutí procesu stárnutí, v němž starý či stárnoucí člověk přirozeně už méně dostává než dává, a také má objektivní povinnost více ztrácet než získávat a vzdávat se postupně a dobrovolně všech dobytých pozic, aby se o ně už nemusel bát, aby nemusel z donucení rezignovat, aby už nemusel  v tomto strachu potlačovat svoji přirozenou agresivitu, když už ji  nedokáže adekvátně uplatňovat.

Umět stárnout neznamená jen méně žádat, ale vskutku také méně potřebovat. Stárnoucí by měl  přijmout dobrovolně také fakt, že se jeho akční rádius přirozeně omezuje, že tělesná rovina  případně silně zaostává za rovinou duševní, že ztrácí nezávislost, a stává se tudíž závislým. 
Odmínutí nevyhasínajících ambicí vlastního ega nemůže začít až po odchodu do penze, anebo až ve chvíli, kdy ego ztratí šance svoje ambice uplatnit. Umět včas odejít z výsluní platí za životní  mistrovství,  stejně jako umět ztrácet, umět rozdávat, umět zbavit se  materiální a duševní veteše, umět dobrovolně rezignovat, umět vzdát se zbytečné odpovědnosti, umět vzdát se vábení a snadnosti agresivity, umět přijmout náročný úděl osamoceného či bezmocného, úděl starce či stařeny, umět zůstat optimistou i v okamžicích tragédií, umět umřít bez pocitu nenahraditelné  ztráty.
Lidé dobývají s velkou chutí nekonečný vesmír, aniž by se povětšinou pokusili dobýt a osídlit svoje  stejně hluboké a nekonečné  nitro.  Stárnoucí a staří lidé by v tomto ohledu měli být napřed před ostatními. Pak  nebudou muset snášet strach z konce života, ze smrti a palčivost stařecké osamělosti či  deprese.