Z březnové Meduňky: Srdcová dáma Dagmar Kludská…

Osobností titulového rozhovoru březnové Meduňky (která právě vyšla a je dostupná jak v „tradiční papírové“ podobě, tak v elektronické verzi na emedunka.cz) je zkušená kartářka, autorka řady knih a zajímavá žena – paní Dagmar Kludská. O čem si povídaly s redaktorkou Věrou Keilovou? Přečtete si v úvodním rozhovoru!

V jednom z pražských činžovních domů v útulném bytě až pod střechou naslouchá už řadu let těm, kteří se ocitli na životních křižovatkách a přišli si k ní pro radu. „Nikoho nemůžu zachránit ani vyléčit, ale můžu mu říct, co vidím v kartách. Když si je člověk sám zamíchá a sejme levou rukou od srdce, ukáže se tak zvaný obraz života, a ten může prozradit mnohé,“ říká Dagmar Kludská. Při rozhovoru pro Meduňku jsme se však dotkly i společenských témat a obrazu celého světa.

Její balíček mariášových karet jsem naposledy držela v rukou před třinácti lety a pamatuji si, že stejně jako ty současné, také ty tehdejší se málem rozpadaly, takže se špatně míchaly, a dokonce na nich nebyly zřetelné ani všechny symboly. „To víš, lidský pot udělá své a karty úplně rozmělní,“ vysvětlila mi Dagmar. „Vlastně je to hezké, když mají svoji patinu. Úplně nové karty na stolku kartářky vypadají divně, ale nejdéle po dvou letech je stejně vždycky musím vyměnit,“ dodala ještě. Je ale zřejmé, že opotřebení karet ničemu nevadí, protože jsou jen prostředníkem a sdělení přicházejí skrze ně z informačního pole.
Musím hned v úvodu napsat, že si paní Dagmary Kludské, která se u nás po roce 1989 stala první kartářkou na živnostenský list, velice vážím, a to nejen proto, že má výjimečný dar vhledu, ale také pro její lidskost a empatii. Dbá na to, aby lidem slovem neublížila a neranila jejich dušičku, ale naopak aby je povzbudila a do lidských příběhů a osudů, které jsou často plné trápení, vnesla naději, usmíření a harmonii. O lidské bolesti totiž ví své.

Je všeobecně známo, že pocházíš ze slavné rodiny Kludských, jejíž jméno je spojené s cirkusovým a varietním uměním. Jak na vzpomínáš na dobu svého dětství v tomto výjimečném prostředí?
Byly to krásné roky, ale jsou už pryč. Cirkusové umění se dnes posunulo jinam a vzdálení, mladší rodinní příslušníci, kteří se mu ještě věnují, žijí v cizině, a žádné kontakty neudržujeme. Je pravda, že jinde ve světě si lidé cirkusových a varietních umělců váží daleko víc než u nás.
Svému dětství stráveném v cirkusovém prostředí jsem věnovala knížku s názvem Vzpomínky schované v duši. Dodnes si například vybavuji krásná ranní probuzení. Jako malá jsem se moc ráda dívala z okénka maringotky na obrazy kolem, které se stále proměňovaly — viděla jsem aleje stromů, louky, pole, krámky, kostely, různá stavení a domy, železnici atd. Bylo to nádherné. Když pak přišla zima a přezimovávali jsme v Praze v rodinném činžáku, kde teď bydlím, stále stejný pohled z okna mi nešel do hlavy. Dnes mám ale svůj útulný a teplý byt ze všeho nejraději. Vím dobře, jaká je v maringotkách zima, a než si tam zatopíte a uděláte trochu útulno, chvíli to trvá, ale ke kočovnému životu to zkrátka patří.

Před první světovou válkou byl cirkus Kludský dokonce prý největší v Evropě…
Ano, protože tehdy měl tři manéže, čtyřiadvacet slonů a založil ho můj děda Karel Kludský, který měl dvacet bratrů. A můj tatínek Josef byl z jednadvaceti dětí a synů z nich bylo šestnáct. Já se narodila za druhé světové války jako jeho třetí dcera. Tatínek byl z vážené rodiny majitelů cirkusu Kludský a rodiče mojí maminky Boženy vlastnili cirkus Jung.
Mojí největší kamarádkou byla v dětství opička Kiwi. Zvířata jsem milovala snad ještě víc než lidi, ráda jsem je pozorovala a přilepšovala jim z naší kuchyně. Mezi moje další oblíbence patřil slon Baby, Bony a slonice Bella, oslíček Dino a plnokrevník Saturn, a naopak nejzlejší se mi jevila zrádná hyena Rita. Odposloucháním jsem se naučila i řev lva a jednou jsem se ve škole vsadila s celou třídou, že zařvu hlasem lva při hodině matematiky. Zrovna se psala písemka, ve třídě bylo naprosté ticho a já spustila. Bylo to tak věrohodné, že spolužáci upustili pera a schovávali se pod lavice.
V manéži jsem si v dospívání a v mládí sama vyzkoušela všechno možné — tanec, step, žonglování, jízdu na koni, cvičení na hrazdě, ale nakonec se mnou maminka nacvičila varietní vystoupení s drezurou třiceti ochočených holubů, s nímž jsme pak procestovali celou Evropu. Bělostní holoubci špacírovali po žebříku, točili se na chromovaném kroužku i na kolotoči, kde postupně rozvinuli různé světové vlajky, pak odlétali do publika a zase se věrně vraceli na moje rozpažené ruce a vztyčenou hlavu. Byla to pohádková podívaná s bouřlivými ovacemi. Naši holoubci si zahráli i ve slavné filmové pohádce o popelce a Libušku Šafránkovou učila zacházet s holoubky právě moje maminka. Někdy jsem jí přitom pomáhala.

Kdo tě zasvětil do vykládání karet?
Úplně první karty jsem dostala už jako čtyřletá od kouzelníka Bory. Do karetního umění mě pak zasvětila řecká tanečnice a kartářka Penelopé, když mi bylo šestnáct let na zájezdu v Itálii. Teprve až po osmnáctém roce věku jsem ale karty začala opravdu vnímat až do hloubky. Tehdy se ve mně probudil nezměrný cit, možná až přecitlivělost, i když velmi bujnou fantazii jsem měla už jako malá. Mívala jsem velmi živé a barevné sny, což trvá dodnes. Zdá se mi i několik snů za noc a bývají velmi zvláštní. Když jsem pak napsala Velký snář, který se věnuje výkladu snů, stal mojí nejúspěšnější knihou.

Celkem jsi napsala neuvěřitelných třicet knih…
Vůbec první kniha Srdcová dáma vyšla v roce 1992 a několik dalších jsem věnovala karetnímu umění a znamením zvěrokruhu, a to západního i východního. Teď už nic psát nehodlám, protože bych se opakovala. Navíc je dnes těžké ohromit něčím novým už proto, že tu je spousta talentovaných lidí, kteří píší kdeco. Možnosti se otevřely na maximum. Zatímco dříve bylo mezi spisovateli jen pár vyvolených, dnes je konkurence obrovská. Já to vždycky všechno chytla, když to bylo rozjeté tak akorát.

Karty nelžou

Karty nám dovolují nahlédnout do jinak skrytých sfér, ale přesto na ně někteří lidé nevěří, resp. věří jen tomu, co si můžou osahat, změřit a zvážit…
Každý na to má svůj vlastní náhled a někteří lidé jsou opravdu hodně racionální. Můžeš jim říkat, co chceš, ale vykládání karet je pro ně nesmysl. Diví se, že tomu vůbec někdo může věřit a skoro by se do vás pustili. Nebo karty nazývají čertovými obrázky. Osobně výklad nikomu nenutím a lidé ke mně chodí rádi už více než třicet let. Většina z nich se vrací po roce, ale jiní třeba i po deseti letech. Objednávky mám na několik měsíců dopředu. Vyslechla jsem už tolik lidských příběhů, že by to vydalo na celou knihovnu.
Někteří lidé jsou ale zase naopak ohromně citliví a často mě to překvapí, protože mi vyprávějí až neskutečné příběhy, které se jim dějí, a nemám důvod jim nevěřit. Mají třeba i své anděly a nevím, co všechno, a bez toho by nemohli být. Já to tak nemám, ale respektuju cokoliv. Ten, kdo nevěří v něco nad námi, co můžeme nazývat i Bohem, a pořád se zabývá jen hmotou, je podle mého názoru velmi ochuzen. Zavírá si dveře do jemnějších sfér, a to je škoda. Karetní výklad zastupuje duchovní a stále neprobádaný svět tajemna, který však k našemu životu patří stejně jako ten materiální. Výklad vychází na 80 až 90 %, a to by všem pochybovačům mělo otevřít oči Není to žádná chiméra a blábol, ale profese jako každá jiná, samozřejmě pokud se jí člověk zhostí se ctí a vážností, a o to se snažím.
Ve svém výkladu se zabývám minulostí, současností i možnou budoucností, a přitom se někdy sama sebe ptám, jak je možné pomoci namalovaných obrázků určit lidský osud až se zarážející přesností. Jak je možné odhalit spletité cesty, pády a vzlety, radost, žal, úspěch i prohry? Jak je možné, že karty dokáží tak věrně nahlédnout do lidského nitra, odpovědět i na nevyřčené otázky a rozkrýt důsledky rozhodujícího kroku, když se člověk na pomyslné křižovatce vydá tím nebo oním směrem? Osud je daný, ale trochu si s ním člověk pohrát může, to ano…