Proč jsme nemocní? Pohlavní nemoci

S pohlavními chorobami se lidstvo potýká už od dávných dob a je jim také věnována jedna kapitola knihy PhDr. Petra Novotného Proč jsme nemocní? Jaké souvislosti autor naznačuje a jaký úhel pohledu na tyto nemoci nabízí?

Kapavka (gonorea) je častou a  velice rozšířenou pohlavní nemocí, kterou vyvolává bakterie gonokok, jenž je natolik citlivá na vnější prostředí, že je téměř nemožné, aby se přenesla jinak než pohlavním stykem. Nákaza se projeví přibližně během jediného týdne. U mužů se projevuje pálením při močení a hnisavým výtokem z močové trubice, u žen se navíc objevuje i výtok z pochvy a zánět se rozšiřuje také do děložního hrdla.
Infekcí může být postižen také hltan nebo konečník (podle způsobu sexuálního chování). Není-li infekce léčena, může se u mužů rozšířit až do prostaty a nad varle a způsobit pak dokonce neplodnost. U žen se může rozšířit až do dělohy a do vejcovodů, následkem může být rovněž neplodnost. Později se může neléčená kapavka projevit na kloubech, pohrudnici, osrdečníku atp.

Syfilis (příjice, lues, francouzská nemoc) je smrtelně  nebezpečná a chronická choroba, která se rovněž rozšiřuje v podstatě jen pohlavním stykem, protože její původce bakterie Treponema palladium nedokáže existovat mimo vlhkou sliznici a bez přísunu kyslíku. Neléčená nemoc probíhá ve třech stadiích. První stadium  nastává 2 – 4 týdny po nákaze  a vyjevuje se v místech, kde bakterie vstoupila do organismu, tvrdým vředem například na pohlavním údu, stydkých pyscích, mandlích, jazyku, prsních bradavkách či v blízkosti konečníku.
Za další  1 – 2 týdny dojde ještě ke zduření mízních uzlin, které jsou nejblíže k místu nákazy – nejčastěji v tříslech. Toto stadium s konkrétními problémy sice odezní, ale bakteriální infekce se mezitím nebezpečně rozšíří do celého organismu, přičemž postižený je stále silně infekční.
Vzniká druhé stadium, jehož příznaky se komplexně vyjevují cca za 10 týdnů po vstupu infekce. Projevují se různé probémy  na sliznicích či na kůži, v oblasti mízních uzlin (zduření), postižený mívá bolesti hlavy, záněty v krku, zvýšenou teplotu a je stále silně infekční. Také toto stadium po několika týdnech spontánně odezní.
Po dalších měsících či dokonce po letech se vyjevuje třetí stadium, při němž dochází k tvorbě takzvaných gumnat, což jsou tuhé hrbolky vznikající v různých orgánech, hrbolky v nich později měknou a rozpadají se, nebo se z nich stávají  vředy. Třetí stadium (5 – 20 let po vzniknutí nákazy) má řadu nebezpečných klinických obrazů například může být postiženo srdce nedomykavostí chlopní, kosti nebo i jiné orgány a také nervový systém. Poškození mozku se projevuje také v obraze progresivní paralýzy, která začíná poruchami paměti, změnou osobnosti, megalománií, depresemi a končí až naprostou demencí. Mícha bývá poškozena v klinickém obrazu tabes dorsalis, který se projevuje  poruchou chůze, záchvatovými bolestmi končetin a vnitřních orgánů, poruchou zraku až k oslepnutí, poruchou močení (touto variantou nemoci trpěl prý Henri Toulouse – Lautrec, slavný  francouzský malíř, 1864 – 1901).
V roce 2002 byly odkryty u Moskvy hromadné hroby francouzských vojáků z Napolenova tažení do Ruska v roce 1812. Lékařské zkoumání  nalezených pozůstatků prokázalo, že drtivá většina těchto vojáků byla nakažena syfylidou.

AIDS – syndrom získané ztráty imunity  (selhání obranyschopnosti organismu), je onemocnění, které je způsobeno virem HIV, jenž  napadá a ničí některé buňky nezbytné ke správné imunitní reakci organismu. Přenáší se pohlavním stykem, ale  také transfúzemi a injekčními stříkačkami narkomanů. Virus HIV je téměř neodolný vůči vnějšímu prostředí, takže se fakticky nelze nakazit společenským stykem s nemocnými, ale jen při sexu.  Onemocnění se plně rozvine až několik let po nakažení, nakažený je však neustále infekční. Ztráta obranyschopnosti, v důsledku působení viru HIV, se projevuje sníženou odolností i vůči banálním infekcím, jejichž průběh bývá právě proto fatální, takže smrt nastává například po zánětech plic a mozku, anebo na následky rozličných nezhojitelných nádorů.

Oblast  sexuality, erotiky a rozmnožování…
… je nejaktuálnějším lidským námětem, proto i nemoci, které vznikají  prostřednictvím   rozmnožovacích orgánů, jsou nejaktuálnější a mnohdy nejfatálnější. Sex nejen bere, ale i dodává energii a navozuje relaxační pocit, takže život se sexem se zdá úspěšnější, šťastnější a naplněný. I proto téměř každá začínající hvězdička šoubyznysu nejdříve zveřejňuje, že má přítele (že je sexybilní), aby zvýšila svou specifickou společenskou cenu, kterou představuje adekvátně rozvinutá sexualita.
Sexualita je v podstatě jedinou hodnotou, kvůli níž jsou vesměs naráz zbourány vlastní hranice, které  ego obvykle vytyčuje vůči světu, vůči jiným, aby si uchovalo pocit soukromí, bezpečí, autentičnosti, ohraničenosti a nezávislosti. 
Sexuální akt s akceptovatelným partnerem veškeré ohraničení odblokuje, a ego se projeví  vydáním sebe sama  někdy doslova napospas (dělej si se mnou, co chceš), tedy bezmezným přijetím sexuálního partnera (jiného ega). Při společně dosaženém orgasmu mizí nakrátko vědomí ega u obou sexuálních partnerů, tím dochází k zážitku jednoty (splynutí). Orgasmus je silná energetická erupce, během níž dochází na několik okamžiků ke ztráty vlastní identity, ke ztrátě identity sexuálního partnera. Vše může být v této chvíli zapomenuto – vjem časoprostoru zmizí, ego zmizí, zmizí pocit ukotvení. Po odeznění orgasmu se však ego rychle vrací a uvědomuje si pocit navozeného  uvolnění  (ukojení). Rozkoš při  orgasmu je tedy v podstatě navozena  následkem nepřítomnosti sebe sama, vymizením povinnosti být sám sebou, zmizením ega. Zmizí-li aspoň zčásti ego, zmizí ona podstatná překážka jednoty a objeví se rozkoš.
Ženská frigidita a chybění orgasmu u ženy není proto otázkou sexuální techniky, ale především niterného ženského rozpoložení. J. Rattner uvádí překážky (sexuální znecitlivění), které ženě brání v dosažení orgasmu: neschopnost odevzdat se, ustrašenost, závist, žárlivost, ctižádost, bojovný postoj, mužské vzorce chování.
Soulož je inspirována nejen naakumulovaným erotickým napětím, které chce být vybito („nadržeností“), ale také  potřebou zažít znovu orgasmus a pocítit rozkoš vyvrcholení, v němž  ego zmizí a zůstane pryč až do  chvíle, než se  začne opět vracet. Ve chvíli, kde se ego do bytosti vrátí, rozkoš okamžitě skončí a je vystřídána pocitem uvolnění, které už je vjemem ega.
Obecně všechny činnosti, při nichž ego byť na okamžik zmizí (zmizí sebeuvědomění), navozují rozkoš, a proto jsou z pochopitelných důvodů opakovaně provozovány, byť někdy nebezpečným a riskantním způsobem. K vymizení ega a k navození rozkoše lze  využít  kromě sexu například psychedelické a holotropní metody nebo  adrenalinové sporty. Skutečně posledním orgasmem je pak smrt.  Lidská bytost se v okamžiku smrti ocitne už definitivně bez ega. 
Takzvaná sexuální revoluce v padesátých a šedesátých  letech dvacátého století přinesla odbourání sexuálních tabu a  masové  provozování sexu pro pouhý sex – jen pro rozkoš. Promiskuitní sex pro sex „funguje“ totiž často lépe než sex s výlučným partnerem, který se případně jen málokdy dokáže oprostit od ega a není tak nápomocný extatickému pádu do jednoty.
Jenže promiskuita navozuje také odcizení sexu od lásky.  Promiskuitní ego se po čase vydává napospas málem komukoli, odbourává zábrany a už nestaví, zato však bourá všechny psychické i fyzické  hranice, které je měly ochraňovat (opačným extrémem je nepřiměřená ochrana sebe sama – neschopnost se odddat ani výlučnému partnerovi – v jejímž důsledku se vyjevuje například lupénka – viz nemoci kůže).
Promiskuitní  ego „bere“ každého jen trochu přijatelného sexuálního žadatele stejně lehkomyslně, jako to činí smrt. Karnevaly v latinskoamerických zemích (Rio de Janeiro), technopárty ve volné přírodě, každoroční berlínská  erotická megašou s milionem zúčastněných, nikdy nekončící homosexuální „konference“ na Gran Canarii, to vše jsou v podstatě rozmařilé sexuální hostiny, které skýtají  nevyčerpatelnou nabídku neustále nových sexuálních kontaktů s nepřeberným množstvím partnerů.

Odcizení sexu od lásky …
… však není jen sociologickým či psychologickým problémem. Abychom dokázali otevřít svoje tělo, ale především celou svoji bytost bez zábrany v podstatě komukoli (byť jen jednou), musí se předtím odehrát význačné destruktivní procesy především v psychické rovině. Ego musí uvolnit, poškodit nebo dokonce zničit vlastní (psychické)  přirozené zábrany, hranice a brzdy  vůči přirozeně dotírajícímu (agresivnímu) vnějšku, a teprve pak je mu také cizí  sebezáchovná (fyzická) opatrnost.
To se nestane za týden ani za rok, takový stav zobrazuje mnohdy  mnohaletý vývoj začínající případně  traumaty v ranném dětství. Jen v tomto případě přestane ego vybírat byť jen symbolické erotické vstupné a umožní sexuálním partnerům přístup fakticky zdarma  či bez zásluh.
Vyšší patra psychiky neodzrcadlují v tělesné rovině nikdy abstraktní, ale vždy  jen realistické obrazy. Napřed musíme ztratit psychickou obranyschopnost, aby se  tato ztráta měla šanci odzrcadlit  v rovině tělesné například selháním či úplnou ztrátou imunity (jak vně, tak unitř). Promiskuitní chování není nahodilým skutkem, ale je završením  dlouhodobého procesu, který navozuje nejprve psychickou bezbrannost, která se projevuje například emoční a hodnotovou necelistvostí a nestabilitou. Až  poté se vyjeví také imunitní bezbrannost například v erotogenních zónách. 
Schopnost nakazit se pohlavní nemocí zobrazuje tedy oslabení, poškození či ztrátu fyziologické imunity, které předcházelo oslabení, poškození či ztráta imunity v psychické rovině.   
Ego se cítí valem  bezcenné a objektivně je už bezcenné, proto se nabídne v podstatě každému. Bezcennost je ovšem obecnou podmínkou pro bezbřehé proviňování. Vyšší patra psychiky blokují takové ego, které ztrácí sebecenu a povinnou sebezáchovu,   a seberou mu příležitosti k sexu a  rozmnožování, čímž je diskvalifikují sociálně, zdravotně i existenčně.  Dojem i realita vlastní bezcennosti je podmínkou k ochotnému přijetí kohokoli (čehokoli včetně smrti), byť by aktivoval agresivní  a bezohledně zraňující sex (s poškozením sliznic), přinášející nákazu,  nemoc, neplodnost či dokonce smrt. 
Také  v případě pohlavních nemocí platí, že pravděpodobněji onemocní pasivní konzument, a s menší pravděpodobností aktivní tvůrce reality.