Proč jsme nemocní? Obezita

Tak tentokrát je tu opět jedno silné téma – se silnou nadváhou nebo přímo s obezitou se v současné době potýká mnoho lidí. PhDr. Petr Novotný ve své knize upozorňuje, že za vznikem obezity zdaleka nestojí jen fakt, že máme velmi rádi knedlíky a „naše dobré české pivo“, ale zdůrazňuje, že obezita úzce souvisí s psychikoua otylost je psychosomatická nemoc…

Obesus znamená latinsky vypasený. Nadměrné nahromadění podkožního tuku je nemoc, která ohrožuje zdraví a často také existenci organismu. Navozuje totiž celou řadu sekundárních a velice nebezpečných nemocí například cukrovku, choroby srdce a cév (také trombózu), iniciuje vznik žlučových kamenů, kloubní nemoci, kožní infekce. Neuvážené diety směřující k rychlé likvidaci obezity mohou být rovněž velice nebezpečné. Lékaři někdy doporučují léky tlumící chuť k jídlu (anorektika).

Obezita je velkým byznysem farmaceutických a potravinářských firem, zejména proto, že postiženým obezitou  je slibováno něco, co v podstatě nelze splnit, tedy odeznění psychických potíží, které jsou v podstatě jedinou význačnou příčinou vzniku obezity. Někteří populární aktéři šoubyznysu zašťiťují podvodně  různé přípravky určené k hubnutí výměnou za neslýchaně vysoké částky. 
Takzvaný jojo efekt přinese počáteční úspěch doporučovaných přípravků, jenže vzápětí se váha vrátí nazpátky.
Obezita je navozována nadměrným příjmem potravin, někdy se však ještě  vysvětluje (obhajuje) jako následek hormonálních výpadků či přehmatů nadledvinek či  hypofýzy. Ve všech případech obezity vznikne  nicméně stejný klinický obraz s týmiž následky po nadbytečném příjmu kalorií .
Otylost je typickou psychosomatickou nemocí, tlouštík se tedy světu představuje nejen jako zdatný jedlík, ale především jako bytost s tak či onak narušeným psychickým potenciálem. Hamburský dětský lékař K. Gutezeit došel k názoru, že tlusté dítě je  tlusté, protože je frustrované, a je frustrované, protože je tlusté.
J.Rattner konstatuje, že tlustý si připadá hnusný a opovrženíhodný, což může vést k depresím. Jiní autoři upozorňují na nedostatky, s nimiž se tlustí potýkají v sociální oblasti, například neschopnost snášet napětí a neúspěch. Někdy je obezita představována jako  následek psychické lačnosti (úzkosti) v potřebě se psychicky předzásobit a obrnit vůči dotírajícím a důsledně neřešeným problémům.
Psychosomatik M. Boss považuje obezitu za následek neukojené touhy po lásce. Jiné klinické studie prokázaly u obézních příznaky depresivní, hypochondrické, hysterické, příznaky impulzivity, snížené sebevědomí a sebehodnocení, a  také fakt, že obézní mají mnoho společných povahových rysů s osobami trpících chorobnou žravostí (bulimií).
Další lékaři zjistili u obézních vyšší úzkost a impulzivitu, snahu vyhýbat se jednotvárnostem a nízkou sociální přizpůsobivost.

Nadměrný příjem potravin s následkem obezity je v podstatě také komplexní poruchou přijímání a poznávání světa, který se nešťastnou shodou okolností smrskl na pouhou oralitu. Jindy obezita svědčí také o niterné prázdnotě, která je maskována plností (význačností) těla. Nadměrný příjem potravin signalizuje  kompenzaci jiných a význačnějších slastí (lásky, erotiky, sexu, sociální akceptaci, uspokojenou ctižádost, vyladěnou kooperaci) jídlem. Tuk poslouží také jako brnění vystrčené vůči nepřátelsky dotírajícímu světu. Někdy jde o následek zřetelné nerovnováhy mezi psychickým příjmem (chtít hodně a hlavně nepřiměřeně vlastnit)  a výdejem (neochota dávat a ztrácet například v emoční oblasti, při kooperaci a komunikaci).
Sociální izolace tlouštíků navozuje v některých případech depresivní rozlady, někdy se totiž už nemohou zúčastňovat například sportovních a společenských činností, kde by mohli navázat vztahy s opačným pohlavím, protože platí za jakési vysmívané exoty.
Psychoanalytické studie  prokázaly, že negativní psychický potenciál tlouštíků je vytvářen povětšinou „zásluhou“ rodičů, zejména však „milujících“ matek už v ranném dětství, přičemž jedináčkové jsou ohroženi nejvíce, protože právě jim se nejsnadněji, nejrychleji a nejprůkazněji (nejprimitivněji) vyjadřuje náklonnost v podobě nadměrného množství či nadměrně kalorického jídla.
Matky otylých dětí často brzdí jejich lásku, individualitu a svébytnost (69). Překrmované dítě je rodiči neúměrně sociálně ochraňováno a izolováno před vrstevníky, pak se ovšem nenaučí hrát nezbytné sociální role, které umožňují sebevědomé a efektivní začlenění do společnosti,  takže se cítí   a také je závislé, nesebevědomé a úzkostlivé.

Závislost obézních na jídle  považuje J. Rattner za kompenzační prostředek, kterým  se lze snadno a rychle  zbavovat strachu ze života. Stačí se tedy „nadlábnout“ a v těle se rozleje blažený klid a  duše okouší nirvánu, bohužel jen na velice kratičký okamžik. Neukojitelný hlad po emoční blízkosti a pevných lidských vztazích  je rovněž tišen jídlem. Svět je tlouštíkem ochutnáván, poznáván a  pohlcován, jenže  pak je také chybně hodnocen  jen prostřednictvím jídla.  Obdobně chybné hodnocení světa, do něhož je třeba se prokousat, může mít pro mnohé obézní fatální následky.
Změní-li  tlouštík svoje niterné postoje a tedy především sám sebe (viz: takzvaně negativní vnější životní podmínky), nebude mít problémy  s přijímáním omezeného množství jídla, a nebude muset spekulovat nad názvem knihy  Ephraima Kishona: Můj nejmilejší pokrm je jídlo, ale uvědomí si, že nejvíce ze všeho chutná  život.