Z dubnové Meduňky: Dar vysoké citlivosti

Titulový rozhovor dubnového čísla Meduňky je věnován fenoménu vysoké citlivosti a vysoce clitlivým lidem. Nové číslo MEDUŇKY s hlavním tématem zaměřeným na podporu samoléčebných schopností našeho organismu je k dipozici také na emedunka.cz

Koncept vysoké citlivosti byl poprvé popsán v 90. letech minulého století, ale vysoce citliví lidé jistě existovali odpradávna. V současné době se tomuto fenoménu věnují výzkumy v rámci Evropy i světa. Co je vysoká citlivost a jak se projevuje vysoce citlivý člověk? Jak k této vlastnosti přistupovat a jak s ní zacházet, aby byla pro dotyčného opravdu darem, a nikoli omezením a „darem danajským“? O tom všem jsme si povídali s Mgr. Ondřejem Fafejtou, psychoterapeutem, odborným redaktorem Nakladatelství Portál a jedním ze zakladatelů Institutu pro vysokou citlivost z. s. Možná sami patříte k vysoce citlivým lidem a trápí vás, že „nezapadáte“. Nebo máte takového člověka ve svém okolí, a připadá vám „tak trochu divnej“. Bylo by skvělé, kdyby tento rozhovor přispěl kromě jiného i k většímu vzájemnému porozumění i k pochopení sebe samých.

Fenomén vysoké citlivosti
Pane magistře, můžete na úvod vysvětlit, co je vysoká citlivost a kdo je vysoce citlivý člověk?
Vysoká citlivost je rys temperamentu, předpokládá se, že je to vlastnost, která se dědí. Proslulý lékař a terapeut Gabor Maté kdesi řekl, že je to vrozená kvalita podobně jako třeba barva očí. Pokud se někdo narodí jako vysoce citlivý člověk, nemůže tuto vlastnost v průběhu života přímo ovlivnit, podobně jako se například introvert „nepředělá“ na extroverta, může ale mít vliv na její projevy. 

Lze tedy předpokládat, že vysoce citliví rodiče budou mít vysoce citlivé dítě? Nebo souvisí tato kvalita i s výchovou, s rodinnou atmosférou a podobně?
U vysoce citlivých rodičů vzrůstá pravděpodobnost, že budou mít vysoce citlivé děti.  Dědičnost ovšem není 100%, tento rys se může objevit například ob jednu generaci nebo se  nemusí neprojevit vůbec. Někdy od svých klientů slýchám, že vyrostli v prostředí, které u nich tuto vlastnost nepodporovalo. Když se ovšem dostaneme víc do hloubky, klient si uvědomí, že třeba jeho maminka možná byla vysoce citlivá, ale tuto vlastnost u sebe nepřijímala, a nepodporovala ji tím pádem ani u něj. Vysoce citlivý člověk, který si je své citlivosti vědom a akceptuje ji u sebe, ji rozpozná i u dítěte a je schopen vytvořit podmínky pro to, aby se vysoce citlivé dítě cítilo dobře. Což ostatně platí u všech vlastností, které se dědí. Rodiče, kteří přijali sami sebe, typicky jednají v souladu s geny, a tím podporují příslušnou vlastnost i výchovou.       

Je vysoká citlivost daná i fyziologicky, například určitým nastavením centrální nervové soustavy?
Určitě bude možné v mozku dohledat nějaké koreláty psychických vlastností. Odůvodněně se předpokládá, že se vysoká citlivost nějak projevuje v mozkových centrech.

Kdy se fenoménu vysoké citlivosti vlastně začala věnovat pozornost, kdy byl pojmenovaný?
Tento koncept proslavila americká psychoterapeutka Elaine N. Aron, Ph.D. Sama kdysi chodila na terapii a její terapeutka jí jednou řekla něco ve stylu: „Možná jste prostě vysoce citlivá, a proto to tak prožíváte.“ Pro Elaine to byl aha-moment, začala se tímto tématem zabývat a v roce 1996 vydala o vysoké citlivosti knihu. Zajímavé je, že takřka v téže době vznikly ještě další tři teorie týkající se vysoké citlivosti. Už vícekrát se stalo, že ve stejné době přijde víc lidí s podobným objevem, charakter doby zřejmě vynese určité téma do popředí a lidé na to reagují.
Jednou z těchto teorií byla koncepce W. Thomase Boyce o pampeliškách a orchidejích. Stručně řečeno, pampeliška je odolný, pěkný a běžný kvítek, jemuž se daří téměř všude. Orchidej potřebuje ke svému růstu a květu specifičtější podmínky, ale když vykvete, je neobyčejná a krásná. Člověk orchidej v sobě může mít skutečnou hloubku, vysokou tvořivost, dovede si užívat život, těšit se z jemných nuancí přírody, má bohaté vnitřní prožitky atd. Když ale takové podmínky nemá, prostě „nevykvete“.     

Vysoce citliví lidé jistě existovali i před tím, než Elaine Aron tento fenomén popsala.
Jak byli vnímáni?
Často byli považování za neurotiky, podivíny, introverty, plaché a nesmělé lidi, za asociály nebo i za hypochondry.

Než vešly ve známost poruchy typu dyslexie u dětí, bylo dítě prostě považováno za hloupé, protože mělo pětku z diktátu – není to podobný princip?
Každá doba má zřejmě nějakou normu, jak by měl vypadat „správný“ jedinec. Ve
20. století byl normou veselý extrovert, takže introvert nebo méně společenský člověk byl považovaný za někoho „odlišného“.

Jaké procento populace tvoří vysoce citliví lidé?
Přibližně 15-30 %, takže jde až o necelou třetinu společnosti.
Dá se předpokládat, že se toto procento v čase nemění, a že tedy podobné množství vysoce citlivých lidí bylo v populaci třeba i v 18. nebo 19. století?
Existují různá měření a vždy je u nich třeba počítat s prvkem nedokonalosti. Pokud se sleduje a měří určitý rys, záleží na tom, jak jsou lidé v dané době ochotni ho připustit, jak např. muži připustí vysokou citlivost. Předpokládáme, že počet vysoce citlivých lidí je v různé době stejný, ale v kontextu doby se k němu lidé budou hlásit více nebo méně.

Výhody a omezení
Pracujete jako psychoterapeut s vysoce citlivými lidmi. Jaké jsou podle vás výhody vysoké citlivosti, a v čem jsou naopak její rizika nebo omezení?
Při práci s vysoce citlivými lidmi nepoužívám žádné speciální metody a předpokládám, že je to podobné jako u jiných skupin lidí, kteří mají nějakou specifickou vlastnost, například určité nadání. Záleží na tom, jestli vysoce citlivý člověk umí s touto svou specifickou kvalitou zacházet. Pokud ano, je mu víc ku prospěchu, pokud ne, může ji vnímat spíš jako nevýhodu. Důležité je přiznat si, že takový/á jsem a přijmout se i s touto vlastností.   
Mezi výhody vysoké citlivosti patří např. schopnost nahlédnout na jednu věc z různých úhlů pohledu, vysoká tvořivost, hluboký a bohatý vnitřní život, velká schopnost empatie.
A rizika nebo omezení? Vysoce citlivý člověk snese jen určité množství podnětů, jejich přemírou se snadno zahltí, a tím se paradoxně může stát necitlivým – v reakci na toto přesycení se „odpojí“ nebo prožije emoční záchvat.

Nevýhodou vysoce citlivých lidí přece může být i to, že ho druzí „převálcují“, např. v soutěživém nebo konkurenčním pracovním prostředí…
Ano, to je možné. Už jsem zmínil, že vysoce citliví lidé dokážou na věc nahlédnout z různých hledisek, a proto potřebují čas, aby si vše promysleli. Potřebují se zastavit před tím, než jednají – rozmyslet si, co udělají a co řeknou. V určitém prostředí to může být méně výhodné – člověk, který nemá na mysli takové bohatství možností, často reaguje okamžitě a působí jako někdo, kdo okamžitě nabízí řešení. Vysoce citlivý člověk nebývá tak rychlý, ale o to kvalitnější výsledek může vytvořit.

Rozhovor připravila Zuzana Paulusová, celý si přečtete v dubnové Meduňce.