Rozhovor o těle i o duši

Autorem následujícího článku je dlouholetý spolupracovník Meduňky, praktický a alternativní lékař MUDr. Rudolf Zemek.

Tento článek, a také jeho druhé pokračování, které si přečtete někdy příště, píšu z důvodu, že mám srovnání, jak probíhá diagnostika v ordinacích alternativních/celostních lékařů v Německu a jak u nás. U našich sousedů jsou celostní lékaři běžně dostupní a mají dokonce svou vlastní lobby s možností získat oficiální certifikát na přírodní léčbu.  Článek by měl nastínit, co jsem si ze sousední země ve smyslu celostní medicíny přinesl.

Dospěl jsem tam k poznání, že spoléhat se jen na alternativně diagnostické postupy, jako je např. irisdiagnostika, biotronika, biorezonance, virgule, reflexologie, kineziologie či elektroakupunktura apod., v sobě skrývá jeden potenciální a zásadní problém – možnost přehlédnout jinak viditelnou a hmatatelnou změnu na pacientově těle. Totéž platí pro standardní medicínu, když se ze dvou třetin či úplně spoléhá na výsledky přístrojového vyšetření těla, ale duši člověka ponechává stranou. Výhodné je proto užívání obou terapeutických filozofií tak, aby výsledek diagnostického snažení byl skutečně celostní a celkový.

Úvodní rozhovor neboli anamnéza
Při celostním vyšetření pacienta vždy začínám otázkou, co subjektivně (!) vnímá jako svou současnou největší potíž, a to bez ohledu na to, co je uvedeno v přinesených lékařských zprávách. Lidé totiž nezřídka tvrdošíjně opakují to, co jim lékaři sdělili, a mají problém vyjádřit, jak své potíže pocitově zpracovávají sami. Spontánně pak řeknou, že takhle se jich dosud nikdo neptal. V tisícistránkovém Vademecum lékaře v odstavečku o anamnéze se přitom doporučuje „vždy je třeba se ptát i na úzkosti, domněnky, obavy, pracovní či rodinnou zátěž“. Z reakcí lidí, kteří ke mně na konzultace chodí, mám dojem, že
jsem ve střední Evropě jediný, kdo kromě autora toto doporučení četl. V případě některých dlouhodobých chorob je jejich pocitové vnímání velmi důležité, přestože někdy je vyptávání dlouhé, než přijde odpověď. Z detailního vylíčení zhruba v polovině případů vyplyne, že ve hře by mohla být ještě jiná porucha či nemoc.
Uvedu příklad. Pacient je na základě výroků lékařů přesvědčen, že má syndrom karpálního tunelu. Mně ale sdělí, že když v noci leží na boku, celá paže ho bolí a brní. Po doporučení důkladného vyšetření krční páteře se ukáže, že za potížemi není primárně karpál léčitelný malou operací, ale hůře ovlivnitelné zúžení míšního kanálu. Dále se ptám, jak byl vnímán či „jak vypadal“ pocit zdraví před vznikem nemoci, a hlavně, jaké byly průvodní pocity a okolnosti při přechodu ze zdraví ke stávajícímu hlavnímu problému. Tak třeba vyjde najevo, že rozvod či propuštění z práce vedlo k rapidnímu zvýšení konzumace sladkostí a
nastartovalo diabetes s nadváhou a metabolickým syndromem. Tento příklad je obecně pochopitelný. Zjistit, že astma se zhoršilo při doporučeném ozdravném pobytu na horách či u moře, je samozřejmě těžší. Vždycky je proto nutné povídat si o detailech. V otázce stravovacích návyků věnuji pozornost nejen tělesnému, ale i „duševnímu zpracování“ stravy. Ptám se na spontánní výrazné „vrozené“ chutě
na slané, sladké, ostré, alkohol, kofein či nikotin. A také na vyjádřenou chuť na maso nebo na čokoládu. Při rozhovoru o mase se ptám na noční bolesti palce u nohy s podezřením na zatím nezjištěnou dnu. Při údaji dosolování a kofeinu mě zajímá krevní tlak, u sladkostí se ptám na plísně nohou ve smyslu nerozpoznaného prediabetu, u čokolády navíc na zácpu a hemoroidy, u preference ostré chuti pak na žáhu s říháním ve smyslu zatím nediagnostikovaného refluxu a gastritidy, obzvláště je-li přitom pálení jazyka a mapovité skvrny na něm se zarudlou špičkou a s otisky zubů po stranách.
U nikotinu suše doporučím s kouřením přestat a stejně tak se snažím vysvětlit faktickou škodlivost alkoholu lidem (přišedším s chronickou chorobou!) požívajícím alkohol po léta. Dvojka vína večer je pro tyto jedince ani ne tak tělesnou, ale hlavně duševní droga a při doporučení zrušení „večerního vinného rituálu“ se jim hroutí svět. O faktu, že si tím zhoršují chronickou nemoc, nechtějí však stejně jako vášniví kuřáci nic slyšet.

Zátěž v rodině
Pak je tu tématika chorob vyskytnuvších se v rodině. Důležité jsou všechny dostupné informace ohledně výskytu stejných nebo podobných poruch u všech pokrevních příbuzných, na něž si člověk vůbec vzpomene. Aktivní pátrání i po zdánlivě banálních nemocech je velmi přínosné. Jako příklad uvádím pacientem často jen napůl úst zmíněnou „lehkou stařeckou cukrovku u prababičky“, kterou
lidé obvykle považují za nevýznamný anamnestický údaj, protože prababička si na diabetické potíže nestěžovala. Trpělivé vyptávání podmíněné zmínkou o prababiččině tzv. stařecké cukrovce nakonec odhalí, že většina rodinných příslušníků miluje sladkosti. A nakonec si i pacient vzpomene, že on sám měl
v nálezech hraničně zvýšenou hladinu cukru. To koreluje s existující meziprstní
plísní, která daného člověka také trápí, a ta může poukazovat na sníženou imunitu a „rozbíhající se“ cukrovku druhého typu. K podezření na tuto nemoc lze dojít už jen po cíleném rozhovoru bez znalosti laboratorních hodnot. Jakkoli se to může zdát jednoduchým, jasným a samozřejmým, vlastně
učebnicovým postupem, podobné souvislosti bývají novinkou i pro člověka, který přijde se „štosem nálezů“ z renomovaných ústavů, v nichž o podezření na (možný) počínající diabetes (přes opakovaně potvrzené „lehké“ hyperglykémie) není ani zmínka.
Jako další příklad budiž zmíněn mladý pacient stěžující si na mnohaleté (!) bolesti hrudní páteře. Na otázku něčeho podobného v rodině či „prarodině“ uvedl, že pradědeček si sice na nic nestěžoval, ale chodil ohnutý do oblouku a nemohl se narovnat. Třicetiletého pacienta tedy pošlu na krev a on se vrátí s nálezem laboratorního markeru na Bechtěreva. Z diagnózy nadšený není, ale já mu mohu doporučit určitou prevenci, aby se tato choroba nerozvinula. Tato situace je uvedena na vysvětlenou jako zjednodušený zástupný příklad pro (nerozpoznané) diagnózy i tzv. velkých civilizačních nemocí, k nimž lze dospět „bezdotykovou“ metodou“ formou detailního rozhovoru. V průběhu cíleného zjišťování vzpomínek na nemoci příbuzných jsem narazil na fenomén instinktivní bagatelizace lehkých průběhů závažných chorob u příbuzných. Pacienti, a nezřídka i lékaři, nevěnují lehkým průběhům civilizačních nemocí potřebnou pozornost. I lehká forma choroby je však pro potomky genetickou vlohou, která se ob jednu či ob dvě generace může projevit velmi vážně.

Nemoci v dětství
Podobné platí pro zjišťování nemocí prodělaných v dětství. I zde narážím na tendenci neuvádět lehké průběhy zdravotních poruch. Typicky jde o dlouhodobě se opakující nejasné (a nikdy nevyšetřené a neléčené) „slabé“ bolesti uší, krku či hlavy. Nebo ve vlnách se až do dospělosti vyskytující chraptění mimo
nachlazení, migrény či viditelné akné. Na otázku, proč se potíže nikdy nevyšetřily, mi dospělý pacient odpoví, že jeho lékař řekl, že to později zmizí samo. Pacient aktivní vzpomínku na tyto adolescentní choroby-nechoroby v dospělosti z mozku vytěsnil, jakkoli některé z nich přešly v definovanou
nemoc, s níž ke mně přišel. Po letech anamnestických pohovorů jsem se mohl ujistit o následujícím faktu –
i jen naznačený příznak nějaké principiálně chronické choroby, který se vyskytl ve zdravotní historii příbuzných či v historii osobní, má pro další léčebné uvažovaní svůj smysl. Poměrně spolehlivě totiž ukazuje na horší ovlivnitelnost pacientových aktuálních zdravotních poruch. Lidé, kteří ke mně přijdou pro
druhý názor lékaře, jsou mým vyptáváním na detaily a na pocity velmi překvapeni. Občas zazní věta „tak takhle se mnou ještě nikdy žádný zdravotník nemluvil“.
Zase uvedu příklad nepochopení otázky na vzpomínku na příznak u příbuzného. Čtyřicetiletá, štíhlá a upravená žena se trápí pro akné vzdorující všem dosavadním existujícím postupům lékařů i léčitelů. Na otázku, zda se akné vyskytlo v minulosti u příbuzných, odpověděla radikálním popřením. Babička, maminka ani sestry akné prý neměly. Po chvíli vyptávání jsem jí ještě jednou položil otázku „takže aknózní výsev jste na nikom v rodině neviděla?“. A pak to přišlo: „Ach ano, akné měl otec. A hrozné. Na obličeji i na zádech.“ Touto informací se její potíž – v mých očích – posunula do oblasti horší ovlivnitelnosti, což jsem jí však nesdělil, abych ji nevyděsil. K tomu jí úplně stačilo moje doporučení, aby mj. přestala s nikotinem, s kofeinem, s dvojkou vína večer, se sladkostmi, s přehnanou hygienou, se zkoušením všech nových kosmetik a s negativním myšlením.
Jedním z úskalí pátracího anamnestického pohovoru jsou soubory potíží postihující převážnou část lidského těla. Byl u mě muž v nejlepších letech, profesor přednášející na vysoké škole, s tím, že už neví jak dál. Přinesl s sebou nálezy a na stůl položil průhledné obaly s nálepkami klouby – páteř – žaludek –
střevo – kůže – žlučník – ledviny. Pro získání pocitu o pacientově stavu naštěstí stačilo přečíst si závěry, z nichž vyplynulo, že ani jeden z odborných lékařů pacientovi „nepřiřkl“ definovanou chorobu. Závěry ohledně všech potíží vyzněly jako „podezření na možný chorobný stav“ apod., ale orgánový nález
potvrzen nebyl. Souhrn funkčních (nesimulovaných a nechtěných) potíží však z tohoto může činil pocitově nemocného člověka. Podrobným vyptáváním jsem z něj nakonec dostal údaj, že aktuálně ho vlastně nejvíc trápí tinnitus vázaný částečně na polohu hlavy. Krční páteř nebyla nikdy vyšetřena. Když k tomu pak
přece jen došlo, objevila se spondylartróza (výrůstky) krčních obratlů a muži mohlo být do jisté míry pomoženo. V anamnestických rozhovorech se vždy také důsledně věnuji pacientovým pocitům. A jak shora učebnicí doporučeno, i jeho domněnkám, úzkostem a vzpomínkám. Proto někdy už úvodní pohovor vede ke smutnému zjištění, že ve hře je postižení orgánového systému, o němž ve štosu lékařských zpráv není ani slovo. Nově zjištěná nemoc jej nijak nepotěší, ale s terapií lze začít prakticky ihned. A pak je tu tragikomická skutečnost, že asi čtvrtina pacientů až po úvodním pohovoru dosud netušeným souvislostem porozumí. To všechno by nebylo možné bez vyváženého dotazování nejen na stav těla, ale i na stav jejich duše.

MUDr. Rudolf Zemek