Z dubnové Meduňky: Jak podpořit samoléčení těla

Naše tělo je úchvatný a dokonalý systém, který se neustále snaží o harmonizaci všech vlivů, jež na nás působí a jsou velmi různorodé. Některé nám prospívají, zatímco jiné jsou pro nás nepříznivé. Naše celkové zdraví a pocit životní pohody se odvíjejí od toho, jak je naše tělo dokáže vybalancovat díky své vlastní inteligenci. Jak mu můžeme pomoci v udržování homeostáze, a podpořit tak jeho samoléčící schopnosti? Možnostem a metodám podpory těchto schopností je věnováno HLAVNÍ TÉMA aktuální DUBNOVÉ MEDUŇKY, která je dostupná v tradiční „papírové“ i elektronické podobě – na emedunka.cz
První částí tématu je článek psychosomatické lékařky MUDr. Jarmily Klímová, jehož část nabízíme jako ukázku…

Samouzdravení nebo spontánní vyléčení?
Samouzdravení, samouzdravení… co je to za slovo? Když budu chtít, tak si to prostě vygůglím a nemusím číst dlouhý článek“, řeknete si možná. Právě toto slovo si ale nevygůglíte, alespoň ne na českých serverech. Zkoušela jsem to. A k čemu jsem došla? Že toto slovo se tam vždy pojí s nabídkou nějakých terapeutických metod, které k tomuto procesu napomáhají. A pokud k tomu někdo napomáhá zvenčí, tak už to nemůžeme nazývat samouzdravením. To je logika sama.
Takže si nejprve správně vyložíme oba pojmy – samouzdravení a spontánní vyléčení. V pojmech má totiž mnoho lidí dost nepořádek, nerozumí přesnému významu a pak je používá v nesprávném kontextu. A tomu chceme předejít.
Samouzdravování je nepřetržitý proces, který se odehrává v našem těle po celý náš život. Jde o miliony biochemických procesů na buněčné a molekulární úrovni, které udržují náš organismus v ideální metabolické rovnováze, které se odborně říká homeostáza. Tento proces je reakcí na to, že každým okamžikem působí na naše tělo stovky toxinů a jiných nežádoucích vlivů, které tělo z této rovnováhy vychylují. Tělo jako vysokokomplexní organický systém má přirozenou tendenci vracet všechna vychýlení zpět k optimálnímu stavu a tím udržovat zdraví. Zdraví je vždy obrazem rovnováhy, a to ve všech směrech a aspektech, které můžeme přiřadit k našemu tělesnému a duševnímu fungování.

Biologická homeostáza
Základem homeostázy na biologické úrovni je dokonalá a vyrovnaná souhra tří nejvyšších řídících systémů. Jde o neuro-imuno-hormonální systém. Už tento pojmový triumvirát nabádá k přemýšlení o těle jako o nedělitelném celku, který je propojený na mnoha úrovních. Vychýlení v jedné úrovni se odráží ve všech dalších souvisejících oblastech a postupně se rozšíří do celého organismu. Z hlediska zodpovědného procesu léčení tedy není obhajitelné dívat se na organismus pouze z úhlu specializačních oborů, tak jak je předkládá moderní západní medicína.
Nicméně samoúzdravné procesy se neohlížejí na nějaké doporučené postupy a každým okamžikem se zařizují v souladu s nedozírnou buněčnou inteligencí, která si ví rady i bez odborného dohledu nějakého specialisty. To všechno ovšem jen do té doby, dokud dlouhodobým zatěžováním organismu nejsou tyto adaptační procesy vyčerpány a jejich kapacita už nestačí. V té chvíli na těle začínáme pozorovat příznaky (symptomy), které se postupně prohlubují v jev, jenž jsme zvyklí označovat jako nemoc.
Ale i potom samoúzdravné procesy pracují dál. Všichni jsme to určitě zažili. Něco nás začalo bolet, chvíli to trvalo a pak to zase přestalo. Co to bylo? Sebeléčivý proces, nic jiného. Ale protože nejsme zvyklí s tímto termínem operovat, tak nás ani nenapadne si to takto pojmenovat. Prostě nad tím mávneme rukou, jako že to přešlo, a nevěnujeme tomu dál pozornost. A to i v případě, kdy řekneme, že to „přešlo samo“. Jak samo? Jako že z ničeho nic?  To asi těžko. Miliony buněk a miliardy inteligentních bílkovin se postaraly o to, aby se opravila porucha, která o sobě již dala nějak vědět.
Sebeléčení se projevuje dokonce i tehdy, když mu nevědomky, ale dosti aktivně házíme klacky pod nohy. Čím? Třeba tím, že při nachlazení a nějakém respiračním infektu užíváme nesprávné léky, které ještě zhoršují náš stav, snižují akceschopnost imunitního systému, poškozují střevní mikrobiom, zakyselují buňky, snižují jejich okysličení, a ještě mnoho dalšího. Přesto se za nějakou dobu zase uzdravíme.
Naše neznalost a často i ignorance k potřebám těla si těchto procesů většinou vůbec neváží. Přitom bychom měli stát v posvátné úctě nad inteligentní kooperací všech orgánových struktur, které dělají všechno proto, aby nás zase daly do kupy.
A tak hned po tom, co nám tak zvaně „otrne“, vracíme se zpátky k životnímu stylu, jež nás do nemoci uvrhnul. A že bychom se měli podivovat nad tím, že se nám nějaká nemoc vrací, když jsme v našem životě nic nezměnili? To je často za hranicemi úvah běžného pacienta. Tím spíš, že z řad bílých plášťů přicházejí ubezpečení typu, že ta a ta nemoc je nevyléčitelná, tohle už budeme mít do konce života a s tímhle se prostě musíme smířit. Jen zřídkakdy, tedy kromě nekonečného předepisování chemických léků, přichází apel na úpravu životního stylu. A pokud ano, je to formulováno jen jako nějaký okrajový doplněk chemické léčby. A pacient na to často a rád přistoupí, protože je to za prvé pohodlnější a za druhé to v sobě nenese imperativ vlastní zodpovědnosti za svůj zdravotní stav. Neochota nahlížet na své zdraví v hlubších souvislostech vede postupně k rezignaci a chronickým nemocem. Dlouhodobý rozvrat organismu je pak už opravdu nevratný. Homeostáza je nenávratně pryč, adaptační mechanismy nemají energii pro své fungování. Tělesná integrita je pak již neudržitelná i z hlediska termodynamické rovnováhy. Energie soustavy se vyčerpala, nastává rozvrat, chaos a konečně rozpad celé soustavy. Z organického hlediska hovoříme o smrti.

Spontánní vyléčení — záchrana tělesného chrámu
A nyní se pojďme podívat na pojem „spontánní vyléčení“.  Spontánní uzdravování vyvolává často podivné či odmítavé reakce. Na lékařských fakultách se učí, že „zázračná“ uzdravení jsou jen náhody, a proto se tyto případy nestudují a nikdo je pak při výkonu lékařské praxe nebere v úvahu. Ale co je to „zázrak“? Je to jen něco, co stojí za naším zrakem, kam prostě jen nedohlédneme. A protože lékařská doktrína někam nedohlédne, tak to zkrátka odmítne. Příslovečně řečeno: jak krátkozraké! Označení procesu jako spontánní uzdravení přichází vždy až poté, co byl člověk zjevně a prokazatelně nemocen. (Na rozdíl od samoúzdravy, které si ani nevšimneme.) Nejčastěji se používá tam, kde už západní medicína nemá co nabídnout, a tak jaksi samozřejmě předpokládá chronicitu nebo blízkou smrt. Nicméně smrt nepřichází a pacient se proti všem „vědeckým“ předpokladům cítí stále lépe a lépe…