Proč jsme nemocní? K zamyšlení…

Inspirativní kniha klinického psychologa PhDr. Petra Novotného o psychosomatických souvislostech spěje k závěru a v tomto týdnu je tady pro vás jedno ze závěrečných zamyšlení, kterými autor knihy shrnuje vše, co bylo v knize vysloveno a vysvětleno…

Nakupuji, tedy jsem…
Tržní systém (volná soutěž), prý jeden z pilířů demokracie, jenž byl už důkladně otestován i v české praxi, budí při prvním pohledu dojem, že přináší veskrze pozitivní efekty.  Podle mínění většiny politiků, ekonomů i sociologů je volný trh podstatou demokracie, je její základní podmínkou, která je v praxi dokonce zjevně nadřazována prvotnímu pojmu demokracie, tedy  vládě lidu. Není divu. Tržní systém má totiž vskutku zacílenější úkol a význačnější funkci než podporovat a rozvíjet vládu lidu, což dokazuje fakt, že úspěšně funguje také v totalitách (například v Číně). 
Tržní systém přináší nejen takzvaný blahobyt miliardovým lidským masám, ale produkuje navíc i nadbytky, které objektivně už nelze, například v evropském prostoru, vnutit spotřebiteli. Výrobci a vládci trhu se však i o tuto nemožnost pokoušejí. Aby v tomto záměru úspěšně obstáli, jsou nuceni zdeformovat lidskou psychiku a narušit emoční či hodnotovou rovnováhu každého jedince, někdy i za cenu jeho zdraví.
Psychicky „upravený“, fakticky zdeformovaný jedinec pak vskutku koupí i to, co vůbec nepotřebuje, když je mu totiž od dětství vtloukáno do hlavy, že vlastnictví zbytečností zvyšuje jeho cenu, a naopak nemít to zbytečné, co mají ostatní, jeho cenu snižuje.
Stovky let platil brilantní postřeh: Co je zbytečné, je také škodlivé! Ze software, který jsme dostali od pánaboha, se tvůrcům trhu tento fakt podařilo téměř vymazat, nikoli však bez následků. Na miliardy lidí působí vnucovaný nadbytek nejen ve vnějšku, ale také uvnitř jejich niter. Ve vnějšku jsme se naučili tlak nadbytku rozličnými způsoby přijímat. Uvnitř svého nitra si působení tohoto tlaku s množstvím psychogenních podnětů  mnohdy ani neuvědomujeme, což je nebezpečná nepozornost.  Deset patnáctidekových řízků k obědu  nesní nikdo z nás, jenže desítky útočných,  a na nebezpečných frekvencích vyslaných, psychogenních podnětů proti  naší psychice,  jsme nuceni zpracovat emotivně, hodnotově a postojově, nakonec  vzniklé  deformace prožijeme ve zrůdně zdeformovaných životních cílech a  obětujeme život v  honbě za vskutku virtuálními cíli.

Jdeme stále častěji nesprávným směrem, povětšinou za vychytralým krysařem, a na životní cestě vyměňujeme doslova prase za jehlu. Podstatné a přirozené psychogenní  okolnosti našeho života jsou pak díky tlaku tržního systému doslova zbavovány svého původního smyslu, jsou odlidšťovány, mechanizovány či automatizovány, a pak nesmírně povrchně konzumovány.
Například sex je stále důsledněji provozován pro takzvaně čistý sex. Nakupování je organizováno stále častěji jen kvůli psychické potřebě předzásobení (hromadění). Zábava byla zbavena podstatných funkcí a je už  vyabstrahována natolik, že dokáže vskutku fungovat jen pro „čistou“ (žádnou funkci neplnící) zábavu, z takzvané zbožní zábavy mizí  tvořivost, ale také estetika i etika.
V pracovním procesu není povětšinou požadována tvořivost, takže přicházíme o původní blahodárné efekty seberealizace, společenskou hodnotu práce určuje  především úroveň výdělku. Mizí rovněž povědomí o významu organizace lidského společenství, což se projevilo například zdrcujícím nezájmem mladých mužů o vojenskou službu, a také hrozivým faktem, že tento nezájem byl instituciálně akceptován. Prcháme-li od státu, pak je jasné, že už není kam uprchnout.

Mladá generace vstupuje do aktivního života někdy až o deset let později než před sedmdesáti lety, tedy až na prahu svého středního věku, takže nezbývá mnoho časového prostoru na takzvaná učednická léta. Trhu to však nevadí.  Kdo se nevyšvihne během tří let po absolutoriu vysoké školy, bývá tržními managementy odepisován. Lidé vstupující do praxe jsou nuceni se vzdát svých raných seberealizačních snů, výměnou za to dostanou „evropské“ peníze. Reklamní hydra, marketinkové studie, psychologové a vědci, kteří dostávající Nobelovy ceny za teoretické urychlování růstu Růstu (pojem filozofa Václava Bělohradského) ve službách trhu  nesmlouvavě přesvědčují pětileté, desetileté, dvacetileté, pětadvacetileté či třicetileté, že    jen peníze rozhodují o kvalitě jejich života, a že jen ten, kdo utrácí, užívá života, že jen ten, který se pohybuje z místa na místo,  žije takzvaně naplno, že je ten, atakdále.
Cestování nabylo mamutích rozměrů, turismus je největším byznysem ihned po průmyslové výrobě. „Cestuj, poznej svět, a přitom utrácej, my ti řekneme za co!“, je podstata reklamy, z níž žije notná část denního tisku. Největší cenu má středoškolský certifikát nebo vysokoškolský diplom získaný v cizině.  Také permanentní infantilita je v módě. Nejen desetiletí, ale také dvacetiletí a třicetiletí hrají střílečky na počítačích. Třicátníci se nechávají tetovat, čtyřicátníci mají propíchnuté uši, padesátníci se ve stočlenných tlupách prohánějí na drahých motorkách Evropou s argumentem, že takto vyjadřují svobodu, ve skutečnosti se tito kožení zakuklenci cítí neskonale nesvobodní.

Soukromé, ale i státní televize modelují kvůli této věčně adolescentní většině svoje programy a reklamy, aby v ní spolehlivě utvrzovaly původní úzkost, hodnoty a inteligenční rozměr dvanáctiletých dětí. S takto psychicky naklonovanými tvory pak snadno sehrají hru spojenou s nakupováním zbytečností a s okamžitým utrácením zejména těch peněz, které mají být snad až někdy v budoucnu vydělány.
Průměrná věková hladina prvorodiček se posouvá ke třicítce, ochota obětovat svoje takzvaně nejlepší roky ve prospěch rodičovství a výchovy příští generace je stále vzácnější, což se stalo vůbec poprvé v dějinách lidstva. Užít si života, není heslem rychle stárnoucích mladých lidí, jak to povrchnímu pozorovateli snad připadá. Jde jen o papouškovaný reklamní slogan tvůrců trhu. Života totiž nelze objektivně užít konzumací hmotných statků. Prostě lze jen konzumovat hmotné statky, kvalitu života zkonzumovat nelze, tu lze stvořit jen ve vlastní psychice a vlastními silami a vlastními postoji.
Stárnutí či spíše vymírání Evropy je pojímáno jen jako demografický, ekonomický a sociologický problém, což jsou vlastně technické interpretace. Chybí hodnocení obecnější a podstatnější. Psychologická podstata vymírání je pouhým okem nepostřehnutelná. I my lidé jsme se totiž proměnili v předmět tržního systému, stali jsme se zbožím a cítíme se jako zboží, protože je s námi jako se zbožím manipulováno a kalkulováno. Přesvědčili nás, že také sami sebe musíme ve vnějšku vydražit, a to co možná nejvýše, a dosaženou cenu pak udržet, co nejdéle, a obětovat vše pro vlastní seberealizaci. Ego se pak ovšem nemůže zdržovat výchovou jiných bytostí.
Založení rodiny je plánováno až po dosažení vrcholku nakupování. Jenže čím rychleji k němu směřujeme, čím více nakupujeme, tím rychleji se od nás tento blažený vrcholek vzdaluje. Strádáme tím víc, čím výše jsme se sami sebe vydražili, protože také lidí s vysokou cenou je už nadbytek, takže jsou valem neprodejní a i je znehodnocuje inflace.
Zapomněli jsme na svůj individuální duchovní rozměr, protože jsme ovlivňovaní reklamní sugescí být stejní, jako jsou ostatní, nebo ještě stejnější. Věčným poměřováním jsme se vskutku proměnili ve zboží a v předmět tržního kalkulu.
Nejsme si toho většinou plně vědomi, ale přesto strádáme, trpíme depresemi a ztrátou životního smyslu, jsme nemocní nejdříve ekonomicky, pak sociálně a emočně a nakonec fyzicky. Chceme-li zůstat zdraví, budeme nuceni se do svého nitra vrátit, abychom přeskočili z tržního prostředí nazpět tam, kde lze život vskutku ve zdraví užít.