Proč jsme nemocní? Neurotici

Další ze závěrečných zamyšlení z knihy PhDr. Petra Novotného Proč jsme nemocní se týká tématu, s kterým jsme se zřejmě všichni už v životě setkali – neurotiků a jejcih projevů…

Neurotici (nejčastěji s poruchou sebehodnocení plus nebo minus) jsou reprezentanty životní nespokojenosti a pesimismu, nadměrné vzrušivosti a dráždivosti, rozličných strachů (fobií), psychosomatických potíží, úzkostí, ale někdy také agresivity.

Neurotiky docela snadno rozpoznáme i při letmém setkání, někdy však jsou perfektně zamaskováni, v některých případech pak dokonce ani sami netuší, že jsou typickými neurotiky. Neurotici uhýbají často před ostatními pohledem, vyhýbají se setkáním s lidmi, před nimiž by případně selhali, jsou bázliví a nesmělí, mnohdy mají strach z konfrontace, byť v podobě tak bezvýznamné komunikace, jakou je například pozdrav. Někteří jsou však naopak bezohlední a agresivní, například za volantem automobilu způsobují smrtelné katastrofy, protože právě v autě se rádi konfrontují s jinými. 
Knobloch s Hausnerem vyjmenovávají 33 konkrétních psychosomatických (neurotických) potíží, které rozdělují do takzvaného fobického syndromu (průjem, zácpa, strach o zdraví, strach z budoucnosti, pochyby o sobě, červenání, blednutí, pesimismus, podrážděnost atd.) a do depersonalizačně – derealistického syndromu (pocity jako ve snu, omámenost atd). 
Oba syndromy jsou ve vzájemném vztahu, takže se psychické potíže zjevují náhle v tělesné rovině a naopak problémy v tělesné rovině se kvapně transformují a maskují se do podoby psychických potíží.
Například zmíněný neurastenik (vysokoškolský student) se obtížně soustřeďuje, jeho vegetativní systém je doslova chaotický, někdy trpí zvýšeným krevním tlakem, jindy tlakem sníženým, někdy zácpou, jindy průjmy, někdy se nemůže řádně nadechovat, jindy nedokáže vydechovat, takže je za jistý čas ohrožen zjevením chronických nemocí ve fyzické rovině, jejichž symptomatika kopíruje symptomatiku neurastenických potíží.
Kromě neurastenie můžeme vyjmenovat další druhy neurózy, například úzkostnou neurózu, fóbickou neurózu (výběr fóbie je v podstatě náhodný, protože vždy slouží jen ke spolehlivému zakotvení a k originálnímu zjevování úzkosti), obsedantní (nutkavou) neurózu, hysterickou neurózu atp. O neurózách a o jejich nebezpečné schopnosti vyjevit se ve fyzické rovině se lze více dozvědět například v publikaci Psychiatrie, přičemž základní poučení pro ty, kteří nemají příležitost si tuto, nebo jinou novější publikaci obstarat, zní: Vlastní neurózu lze úspěšně léčit, zatímco s vlastní psychopatií se lze naučit úspěšně vycházet.

Neurotik lpí nejen na jistých rituálech, které mu zaplňují jinak vcelku problémový život, ale lpí také na některých předmětech, které jej ukotvují v materiálním světě a dávají mu šalebný pocit sebedůvěry, které se mu z vlastního nitra ani od jiných (sebevědomí vzniká totiž  zejména na základě vlastního  výkonu pozitivně zhodnoceného jinými) zásadně nedostává.  Například vlastnictví drahého auta (s ním se dokáže konfrontovat s jinými, zatímco bez této pomůcky jen s obtížemi) může být pro neurotika příjemnou možností, díky níž se na špičkové úrovni lživě představuje, a to v podstatě velice úspěšně, ostatním. Auto se totiž v představách mas stalo také tím, čím objektivně není, tedy reprezentatem obecných kvalit jeho majitele. Neurotikovi navíc posluhuje jako sociální partner, který mu nahrazuje kooperaci s živými lidmi. Neurotik se v autě úspěšně separuje od ostatních (k tomu často přispívají neprůhledná okenní skla), s autem se identifikuje jako s věrným a spolehlivým přítelem a společníkem, kterému mnozí z nás dávají mazlivá jména, stává se bezpečným přechodným bydlištěm, příjemným ochranným krunýřem naježeným vůči ostatním, izolující skořepinou, v níž duní hudba obdobně silně jako v chrámu, uspokojuje potřebu soukromí, která je objektivně narušena. Hlasité dunění hudby zprostředkovává silný emoční prožitek, zatímco psychické problémy jsou tímto vjemovým chaosem aspoň přechodně vymazávány. Auto je modlou a reprezentantem neurotikova ega. Díky moderní karoserii a metalickému lesku se neurotik vskutku dokáže v očích přihlížejících význačně vylepšit, aby se pak ještě více směl od nich distancovat. Svému autu připisuje vyšší cenu než sám sobě nebo svým nejbližším.

Když je auto něčím víc než „jen“ autem…
Ti neurotici, kteří na to mají, kupují co nejčastěji nové modely aut, aby spolu s nimi vypadali co nejdéle nově, inovovaně a „prachatě“ (i když je vůz na splátky). Neurotik nechce cestovat veřejnou dopravou, protože by se propadal hanbou, když by snad čekal na zastávce stejně jako ti, které označuje za nýmandy (za stejného nýmanda považuje v podstatě sám sebe). V autě však prožívá pocit převahy a nadřazenosti, který není úplný, je-li parcelován například rodinnými příslušníky, a tak někdy nejsou výjimkami čtyřčlenné rodiny se čtyřmi auty, takže každý člen neurotikovy rodiny cestuje sám ve své ochranné (mýdlové) bublině v dojmu, že se mu nic nemůže stát, zatímco pěší někdy zcela bezohledně ohrožuje. 
Auto se stalo obecnou význačnou obrannou zdí vystavěnou proti možnosti přirozené komunikace a integrace. Každé ráno vyjíždějí tisíce aut obsazených pouze řidiči, aby je dopravily do zaměstnání, kam dorazí mnohdy později, než kdyby cestovali veřejnou dopravou. Iracionalita tohoto počínání je značná, někdo je obhajuje nedostupností pracoviště, jiný časovou úsporou, další návykem na nezbytné pohodlí. V popředí tohoto počínání však vyčnívá potřeba se distancovat (ochraňovat se), anebo napodobit ty, kteří předstírají, že se už distancovali (ochránili). Když se však takto distancují málem všichni, mizí účelnost distancování a naopak dochází k prudkému sjednocení distancovaných. Pak ovšem vyvstane potřeba distancovat se od distancovaných jiným způsobem. Časem se zvolí se nový prostředek distancování a auta budou masově odpočívat v garážích.
Současná masová potřeba distancovat se a separovat prostřednictvím auta bere většině řidičů někdejší pocit svobody, podobně jako všechny masově aplikované výlučnosti. Stále častěji nastávají víkendy, kdy je doslova celá západní Evropa zavalena kolonami aut. Vesměs směřují do oblastí nebo z oblastí s čistým vzduchem a přírodní exotikou, kde lze podle reklamních sloganů ještě zažít přirozený pocit svobody. Masy, které chtějí tento pocit okusit, se vydají na cestu, avšak budou zklamány. Předpoklad se totiž nenaplní právě proto, že se na cestu se vydali všichni současně. 
Také naše přítomnost v městské tlačenici aut během dopravní špičky vyostřuje stále více onu nebezpečně zdeformovanou vyčleňovací větu: Napřed já, potom ti ostatní! Prožíváme negativní city vůči těm, kteří měli stejný nápad jet autem a vyčleňují se stejně jako my. Takzvaný silniční hněv (road rage) je nový sociální a kriminální jev vznikající poté, když se dva řidiči dostanou do nebezpečných konfliktů, protože jsou oba přesvědčeni, že kolizi jejich vozů zavinil ten druhý, nebo že jeden z nich omezil řidičskou autonomii toho druhého. V USA takto dochází mezi řidiči k nespočetným inzultacím, přestřelkám a vraždám. Serveme se s jinými o místo na parkovišti a podnikneme řadu dalších obdobných pošetilostí, protože rvačka či hádka s jinými je sice úlevný, ale pouze zástupný jev. Jedná se ve skutečnosti jen o  záminku, nemáme  dost rádi sami sebe, proto  tak vehementně soupeříme (rveme se) s jinými.  Také ulice našich měst jsou už přeplněny auty, v nichž cestují osamocení řidiči, v jejichž přešponované mysli někdy už také narůstá jistota, že ostatní osamocené řidiče nenávidí, když totiž jednají stejně iracionálně a blokují průjezd stejně bezohledně jako on. Agrese nasměrovaná vůči sobě, i když šifrovaná, navozuje vhodné podmínky pro zjevení nemoci.
Jsme latentně psychicky nemocní, když válčíme se všemi (byť jen city a myšlenkami), jsme latentně psychicky nemocní,  když tímto způsobem vedeme úspěšné tažení také vůči sobě.  A jsme pak už záhy nemocní také ve fyzické rovině, protože sto procent svého životního času musíme trávit s vlastní nemocnou psychikou.

Neurotik se rád slaďuje  se svými vzory, i když pouze ve vnějšku (má-li peníze, je to nejsnadnější cesta) – oblečením, materiální spotřebou, zájmy a rychle se proměňujícími hodnotami.  Kořistnický neurotik (pojem Ericha Fromma) nakupuje v supermarketech hory předmětů v lákavých obalech, nejen proto, že ho k tomu dohnala reklama, ale i proto, že shromážděné zásoby (byť nepotřebné) zahánějí na přechodnou chvíli pocit úzkosti, která stojí v popředí neurózy.  Kořistnický neurotik chce rovněž splynout s těmi, kteří nakupují, protože nakupování ve velkém symbolizuje vnější úspěch, obdobně jako jej symbolizuje drahý vůz. Napodobuje ty, kteří vypadají ve vnějšku jako úspěšní, aby také vypadal v očích ostatních aspoň takto symbolicky úspěšně. Někdy se zdá, že jsme úspěšní málem všichni, kteří se nacházíme v hypermarketu, jenže vlastní niternou úspěšnost (spokojenost) pociťuje jen málokterý nakupující, a tak se čas od času se na svoje nedostižné vzory rozzlobí, zavrhne je a vymění za nové. Vzdá se nakupování věcí, které nepotřebuje.  Nákupní honičku lze totiž vystupňovávat jen vyšší honičkou za ještě vyššími příjmy. Dochází k vyčerpání, štvanice sebe sama na sebe sama se chýlí ke konci, vzrůstá nespokojenost ega s vlastním počínáním, psychické napětí se trvale zvyšuje. Je třeba s nakupováním skončit, jinak totiž duchovní  přepětí pronikne do fyzické roviny poté, co tak neúnosně ztěžkne, až klesne do těla.

Neurotik si uvědomuje svoje potíže (úzkostnost, strachy, depresivní nálady, nutkavé myšlenky a jednání) a pociťuje potřebu je zamaskovat, potlačit nebo vykompenzovat. Specifické neurotické chování není povětšinou nebezpečné pro jeho bližní, je však svrchovaně nebezpečné pro neurotika, takže neurotik by měl za všech okolností hledat cestu, aby se zbavil svých potíží. Sílu tlaku neurózy, takzvaný neuroticismus, lze měřit standardními metodami (například projekčními testy či osobnostními dotazníky) vcelku spolehlivě  u poradenského psychologa, k tomu není třeba chodit rovnou  na psychiatrii.