S MUDr. Soňou Pekovou o odvaze a důvěře ve Stvořitele

V květnové Meduňce, která právě vyšla a je dostupná na obvyklých prodejních místech, si kromě jiného můžete přečíst rozsáhlý rozhovor redaktorky Věry Keilové se známou lékařkou MUDr. Pekovou. Nabízíme ukázku…

Když jsem poprvé potkala MUDr. Soňu Pekovou, Ph.D. a požádala ji o rozhovor, odpověděla mi, že novináře nemá ráda. Usmála jsem se. Její postoj chápu, vždyť z většiny médií se dnes stala velmi podivná hlásná trouba. Osobně však tuhle práci miluju, a tak nepřestávám děkovat za to, že moje místo je dnes už někde jinde — mimo mainstream. 

Většina z nás ji poprvé zaregistrovala v době covidové epidemie, kdy díky svým znalostem z oboru molekulární biologie veřejnosti předložila svůj pohled na věc, co se týče původu viru SARS-Cov-2, a posléze i bezpečnosti vakcín, které byly v této souvislosti doporučovány. Její svět se tím otočil vzhůru nohama, a jak sama říká, byl to pro ni „budíček“. Dnes se o covidu již bavit nechce — prý k tomu není důvod, ale o to větší důvod je podle ní vysvětlovat smysl všeho, co nás jako lidstvo i jednotlivce potkává a co je důležité uvědomit si právě dnes. Hovoří přitom o duchovním probuzení a rozšiřování vědomí, což je vstupenka do tzv. 5D světa se zcela jinými charakteristikami v porovnání s tím, co bylo dosud běžné v našem důvěrně známém 3D. A právě proto jsem se na povídání s ní velmi těšila.

Překvapila jste v mnohém a mimo jiné i tím, že přestože jste byla vystavena ostrému nátlaku, což vás i poškodilo, posléze jste po nikom nechtěla ani žádnou omluvu…
Aby se mi někdo omlouval, vůbec nepřipadá v úvahu. Pro mě je to vše historie, už by mě to pouze vtáhlo zpět do bahna, ze kterého se mi, doufám, podařilo vyplavat, takže tomu už nevěnuju žádnou myšlenku. Obnášelo to ale velkou osobní katarzi. Ptala jsem se sama sebe, jak se vypořádat s příkořím, když jsem byla ještě před covidem pod velmi podivnou záminkou vyštvána z humánní medicíny a ze svého oboru molekulární biologie, což byl můj svět, a nic jiného jsem vlastně neměla. Byla jsem v laboratoři pořád a domů jsem se chodila jen vyspat. Najednou jsem obrazně skončila na ulici, protože mi vzali celý můj život, a dokonce mě chtěli zavřít do vězení. V jednu chvíli jsem zcela jasně věděla, že jediný způsob, jak se s tím vším vypořádat, je všem odpustit opravdu ze srdce. V medicíně máme málo elektivních druhů léčby, ale tahle je opravdu stoprocentní.
I kdybych se soudila, budu se soudit např. o 324 000 korun, protože tak moji újmu spočítal právník, ale soud by uznal jen 320 000 korun, soudila bych se dál o čtyři tisíce atd. Proč? Přesně tohle je past matrixu, jak se z něj nevymotat. Musíte v sobě najít mír a harmonii, a to lze jenom tak, že se zbavíte všech kotev z minulosti. Odpuštění ale musí jít ze srdce, protože z úrovně rozumu nefunguje. Když pak přišel covid, to, čemu jsem byla vystavena, bylo už úplně přes čáru. Byl nejvyšší čas najít řešení jednou provždy. Teklo to po mně pryč, jako když týraný už ani necítí, že ho týrají, protože to je prostě přespříliš. Lidé mají většinou zatím pocit, že nesmějí odpustit, a s těmi, co jim ublížili, se musejí vypořádat, ale kdo určí správný trest? A navíc se tím nemůže ulevit vůbec nikomu, protože jakmile někomu vrátíme ránu, zase na sebe nabalíme další karmu. Cesta z toho ven je udělat za vším tlustou čáru. Zcela a bezvýhradně odpustit, ale nezapomenout.
Je dobré vzít to pragmaticky a zeptat se „proč mě život vystavil setkání s určitou osobou nebo nějaké situaci“? Kolikrát přitom zjistíme, že sami v sobě máme nějaký problém, a ten druhý nás irituje do té doby, dokud vše nevyřešíme sami v sobě. To, že odpustíte, se vlastně pozná tak, že o tom přestanete mluvit, protože si na to ani nevzpomenete.

Ptát se, kde jste brala odvahu všemu čelit, je tedy zbytečné…
Odvahu jsem měla odjakživa, ale tady šlo ještě o další rozměr. Boží mlýny dnes melou rychle a všechno se dá ustát, když se tomu postavíte čistě a s odhodláním.
Vzpomínám si, jak jsem se jednou ve své bývalé humánní laboratoři příšerně nudila a na toaletu jsem si vzala ke čtení časopis o veterinární genetice. A najednou přišlo wow! A stejně jako když Archimédes vyskočil z vany poté, co objevil Archimédův zákon, vyběhla jsem z toalety a věděla, že budu dělat veterinární medicínu. S investorem jsme po mém odchodu z tamní humánní laboratoře udělali úplně novou genetickou veterinární laboratoř. Investor ale posléze rozhodl, že si výdělečnou laboratoř představuje jinak, a tak přišlo další velké rozhodnutí a laboratoř jsem odkoupila, čímž jsem se vymanila ze všech předchozích vazeb. Zároveň jsme si s manželem v té době pořídili domek původně staré pošty v jedné vesnici na Kladensku, který jsme zrekonstruovali, přestěhovali se sem z Prahy a přenesli sem i naši laboratoř molekulární diagnostiky. Za několik měsíců, než se to celé podařilo, jsem zhubla o 10 kg. Bylo to opravdu heroické. Naše firma Tilia Laboratories s.r.o. zahájila činnost 1. 5. 2019 a za půl roku vypuknul covid.

Přece jen se tedy tomuto tématu úplně nevyhneme…
Vyvinula jsem test na SARS-Cov-2 a písemně oznámila na hygienu, že jsme připraveni a můžeme s tím pomoci. Brzy se ukázalo, že jiné soukromé laboratoře chtějí test prodávat cca za 8 nebo dokonce 15 tisíc korun, a u nás jsme ho nabízeli za 1 264 Kč. To rozpoutalo obrovské mediální peklo, kdy nás chtěli vládní pohůnci „zakleknout“ a můj těžce zbudovaný laboratorní projekt zničit. A protože mi chtěli vzít to, co jsem tvořila svojí celoživotní poctivou práci, věděla jsem, že se prostě nedám, a vyvstal ve mně takový vzdor, že mě to samotnou překvapilo. Mainstreamová média se pro mě úplně uzavřela, ale začala mě oslovovat tzv. alternativní média, a tím jsem se dostala k novým zdrojům informací. Doslova jako houba jsem začala nasávat všechno z oblasti tzv. alternativy a ezoteriky, co mi přišlo pod ruku, ačkoliv do té doby jsem byla zaměřena čistě na hmotnou vědu. Přivedlo mě to k hlubokému poznání, že tento svět je výrazně jiný než to, co vnímáme svými smysly a měřícími přístroji. Pochopila jsem a procítila, že vše je dílo Stvořitele, se kterým jsme v tom nejbližším možném vztahu, což je velkolepé. Když jsem se s tímto konceptem seznamovala, připadalo mi, jako bych to už všechno znala, a dávalo mi to hluboký smysl…

Celý rozhovor si přečtete v květnové Meduňce.