První máj: Jarní nebo letní svátek ohňů?

Kdysi se všechny svátky a obřady našich předků, dokonce i ty zimní, odehrávaly pod širým nebem. Lidé byli s přírodou v kontaktu neporovnatelně víc, než jsme v současné době my.  To se týkalo i  svátku „Letní píseň“, kdy vegetační cyklus vstupoval do fáze „pučení“ a zahalování se stromů do svěží, nové zeleně. Ano, řeč je o dávném svátku prvního máje!      

Oheň blahodárný i ničivý
U některých etnik byly poslední dubnový a první květnový den zasvěceny jaru, u jiných zase začátku léta, což svědčí o jakési jarně – letní obřadnosti. Takřka u všech evropských kultur se však slavily především jako svátek ohňů, který ovšem neměl nic společného se zvykem upalováním čarodějnic, který se u nás rozmohl vlivem křesťanských dogmat a inkvizice. Tzv. čistými májovými ohni, rozdělanými třením několika kousků posvátného dřeva, se zaháněli nepřejícní a nepřátelští duchové. V době dávných předků by však nikoho nenapadlo upalovat ani živou, ani symbolickou „čarodějku dobrodějku“ (šamanku, kořenářku, druidku nebo kněžku…), která pro své společenství znamenala přínos a nikoli smyšlenou hrozbu.

Keltská oslava máje, „Zářivého času“   
Slovanský výroční kalendář, sladěný s agrárním způsobem života mnoha slovanských kmenů, nebyl sice totožný s keltským Kolem roku, či dokonce se systémem slavení jistých mezníků v průběhu roku u antických, středomořských, baltických a germánských národů, ale některé sezonní rituály byly velmi podobné.
Kolo roku se u Keltů skládá z osmi svátků, které mají převážně keltský nebo germánský původ s počátky ve starověkých předkřesťanských oslavách těchto dvou kmenů. K osmi svátkům patří dva letní slunovraty, dvě rovnodennosti a čtyři „křížové oslavy“, které se v kalendáři nalézají mezi slunovraty a rovnodennostmi. Jsou to Imbolc (2. února), Beltaine (1. května), Lughnasadh (1. srpna) a  Samhain (31. října). Rovnodennosti a slunovraty jsou založeny více na germánské tradici, zatímco čtyři „mezisvátky“ vycházejí spíše z gaelských ohňových festivalů Keltů. Nicméně jsou dnes obřady, které známe z Kola roku, často různorodou kombinací zvyků a praktik.     
Je důležité si uvědomit, že o starodávných praktikách a zvlášť o náboženských tradicích Keltů, víme ve skutečnosti málo. Keltové po sobě prakticky nezanechali téměř žádné písemné informace, proto většina z toho, co známe, pochází ze zmínek jiných kultur, nezřídka nepřátelských Keltům.
Pokud se podíváme na Kolo roku, najdeme v něm dva již zmíněné důležité svátky, které rozděluje od sebe 6 měsíců, Samhain a Beltaine. Ten první listopadový má původ v galštině a znamená v překladu „konec léta“. Název druhého značí „měsíc květů“, „začátek léta“, neboli jasnou polovinu roku. Keltové totiž dělili rok pouze na dvě roční období, zimu a léto, tmavý Gaimos a světlý Samos.
Beltaine představoval první den léta, což je jeden z mnoha prvků, které odlišují keltský kalendář od našeho současného gregoriánského kalendáře. U nás začíná léto 21. června o letním slunovratu.
Beltain, „Brána do léta“, byl kromě Samhainu, zasvěceného zejména mrtvým předkům, nejdůležitější a také nejoblíbenější svátek. Obřady prováděné v jeho průběhu zahrnovaly skákání přes plameny vysokých ohňů, často ve dvojicích. Velice podobný rituál se prováděl rovněž u příležitosti dalších sezonních oslav. První máj měl však jakési „milostné privilegium“, neboť ani jeden z ostatních svátků v Kole roku nebyl až do také míry orientován na lásku, snad kromě letního slunovratu, kde ale šlo o trochu jinou podobu projevování náklonnosti opačnému pohlaví. Beltain byl tedy provázený akty lásky, tancem, zpěvem, procesími, volbou májové Královny a Krále a samozřejmě také dosti rozpustilou zábavou. Prvomájový večer byl časem sexuálního zasvěcování a milostných her.
Jelikož zimní období platilo za čas „mlčení zbraní“, kromě oslav lásky byl Beltaine oficiálním začátkem vojenských tažení. Jakoby se v tento den spojila velice známá milenecká antická dvojice, Venuše a Mars, nejen keltská Bohyně lásky a luhů s rohatým Bohem lesů. U starších generací Keltů byl o Beltainu uctíván bůh Beli nebo jinak Belenus, „Zářivý“. Kompetence prastarého solárního božství a jeho léčitelské schopnosti později převzal římsko-keltský Apollon-Belenos. Možná se pro svou návaznost na začátek válečných výprav spojoval Beltaine také s keltskými ženami válečnicemi, které odpovídaly za výuku chlapců v oblasti boje i lásky. Od konce beltainového slavení až do listopadového Samhainu se pak keltští ozbrojenci zdržovali na „bojových stezkách“. V průběhu zimních měsíců nezřídka žili ve svých domovech na účet místního obyvatelstva.         
V předvečer 1. máje se uhasínala a čistila všechna ohniště.  Druhý den byly domácí ohně znovu rozdělávány poleny z posvátných beltainových hranic. Ještě předtím však museli mezi vysokými vatrami projít obyvatelé keltského sídla i všechna domácí zvířata. Rituálně se tím očišťovali od neduhů a všeho negativního, co jim přinesla zima. Dobytek se poté prvně vyháněl na pastviny. Často se ohnivé hranice obcházeli ve směru pohybu slunce, což byla typická orientace keltských obřadů. V tom samém směru se za veselého zpěvu, hudby a kruhového tance oplétala barevnými pentlemi májka.  
Dívky a ženy vily květinové věnce, oblékaly se do červených nebo bílých šatů, obětovaly vílám a jejich Královně, praktikovaly milostnou magii a také rituály plodnosti a hojnosti. Typickými květy a bylinkami Beltainu byla růže, máta, lilie a hloh. Ten díky silné feromonové vůni svých květů představoval svět víl a skřítků, ale také sexuální nevázanost a vášeň májových oslav. Keltové ho navíc spojovali s jakýmikoli obřady konanými pod širým nebem.   

Slované, první svátek léta a ohňů
U některých Slovanů byla obdobně jako u Keltů prahem mezi chladnou a sluneční dobou roku nikoli jarní rovnodennost, nýbrž až noc z 30. dubna na 1. května. Tehdy bohové a bohyně zimy nadobro odevzdávali své žezlo letním božstvům. Vlastně, abych byla přesná, kdysi svátek ohně a lásky nebyl stanoven na ten samý den každý rok. K jeho uctění docházelo vždy v tzv. křížové čtvrti, přesně napůl mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Proto byl, a u novopohanů stále je, tento festival jak oslavou rozkvetlého jara, tak i vítáním teplého léta. Některé slovanské kmeny nazývaly dobu kolem Beltainu předletí a nepovažovaly ho ani za část jara ani léta.  
Stejně jako o letním slunovratu, církví proměněném na svátek svatého Jana, se o kouzelné májové noci měly otevírat brány mezi naším světem a podsvětím, skryté poklady světélkovaly zvláštním světlem, podle něhož je bylo možné najít i v nejhlubším hvozdu. Dobytek se poprvé vyháněl na pastvu, což byla důležitá součást obřadních rituálů i celého života pohanského, a později také křesťanského slovanského společenstva. 
Naši předkové takřka o každém svátku v Kole roku důkladně uklízeli svá obydlí i hospodářské budovy. Případný odpad a nečistoty obřadně pálili ve velkých ohních čarovné májové noci. Ty samé vatry chránily lidská sídla před zlými sílami. Po dohoření vysokých hranic mladí muži počali uprostřed vsi stavět májku, což byl kmen nejvyššího stromu přinesený z nejbližšího lesa. V podobě májky pak zabezpečoval lidským sídlům ochranu, požehnání, plodivou sílu Zeleného muže, čili vládce vegetace.
V zapomnění upadl zvyk zdobit černými stuhami strom před domem neoblíbené osoby, jemuž se říkalo Strom hanby.
Je nutno říct, že na rozdíl od doby křesťanské i současné, se kdysi u starých Slovanů úcta mrtvým projevovala několikrát do roka. To platilo též pro květnový svátek ohně, takže očista a obnova prostřednictvím ohně byla spojena rovněž s projevem vděčnosti předkům.       
S květnovým svátkem lásky byly spojeny různé bohyně, buď podle „jejich kompetencí“ anebo podle toho kterého slovanského kmene. Jednou z májových slovanských bohyň byla Lela, sluneční, letní, prastará bohyně západních a jižních Slovanů. Uctívána byla jako Velká Lesní Matka. V mnohém vykazuje stejné rysy divoké ženské senzuality, nespoutanosti, svobody a neochoty se podřizovat mužům jako řecká Artemis anebo vlašská Muma Paduri, Velká Matka, Bohyně lesů a ochránkyně žen. Lela, bohyně hvozdů, pečovala o všechny lesní bytosti a o lidi, kteří v hájích hledali útočiště. Ženy ji často vzývaly jako svou ochránkyni. Některé zdroje jí považují za Ladinu dceru.
Další slovanské kmeny však ctily bohyni Mokošu nebo Živu, která se 1. máje probouzela ze zimního spánku. Jelikož to byl den jejího odpočinku po dlouhém období temnoty a chladu, bylo zapovězeno rušit ji jakožto bohyni Země, orbou nebo jinou polní prací. Pro zemědělce tedy nastal o prvním májovém dnu čas zábav, dovádění, vztyčování smrkových májek a jejich zdobení, tančení, stavění menších břízových májek před domy vyvolených, zpívání, škádlení a magických praktik jak ochrany, tak lásky.   
Lada, solární, nikoli lunární bohyně se slunečným medailonem na skvostné hrudi, je slovanskou bohyní lásky a krásy a Královnou květů. Slované ji vnímali jako personifikaci rozkvétající přírody, bujnosti a plodnosti. Přezdívali ji Velká Matka nebo Pramatka, navzdory tomu však byla zpodobována jako mladá žena. Se svou bílou pletí, modrýma očima, zlatými vlasy a výrazně rudými rty byla asi nejkrásnější ze slovanských bohyň. V pohádkách se dodnes potkáme s odezvou Lady, například v jejích šlépějích rozkvétalo kvítí a ve vzduchu kolem ní se vznášela omamná vůně.
Na slovanských územích prohlásila církev magickou májovou noc za svátek apoštolů Filipa a Jakuba menšího. I když v roce 1955 došlo k přesunu jejich svátku na 3. května, ještě stále se prvomájové noci říká filipojakubská. Původním datem jejich uctívání byl totiž skutečně 1. Máj, což souviselo  nejen s přenesením jejich ostatků, nýbrž také s posvěcením římské basiliky Dvanácti apoštolů 1. máje 570. Sv. Filip potíral „modloslužebnictví“ a modly pohanských předků nahrazoval křížem. Vyhnal do pouště ohnivého draka, což není daleko od jiných „ohňových“ zvyků vztahujících se k noci před prvním májovým dnem.
Na propojení 1. máje a filipojakubské noci ukazuje dávný zvyk věšet na dveře zelený věnec nebo větévky. Pohyblivý svátek, který se řídil úplňkem, měl podle autorů Nového zákona vzniknout kvůli záchraně Filipa a Jakuba před uvězněním. Nepřátelé šíření Kristova učení se ob apoštoly rozhodli potají chytit a poté ukamenovat. Na vchod domu, kde se budoucí svatá dvojice zdržovala, umístili jako znamení zelené chvojí. Andělé Páně však zastrčili stejné větévky do každých vrat ve městě a svatí šiřitelé Kristova slova tak získali čas na útěk.    

Germánský svátek máje
V roce 1484 vyhlásila křesťanská církev germánské květnové obřady lásky za odsouzeníhodné čarodějnictví. Německé slovo Hexe, čarodějka, pochází z původního označení germánských kněžek pečujících o posvátné háje, které staří Germáni nazývali Hagazussa. V překladu to znamená „sídlící v háji“, „sedící na haluzi“. Stejný prvek se objevuje na již zmíněném Balkáně, kde se uctívala Muma Paduri, víly a staré vědmy, čili moudré stařeny vyučovaly své následovnice sedíce na silné větvi posvátného stromu.     V některých germánských oblastech zaháněli zimu a zlé mocnosti hlučným a divokým objížděním lidských sídel, přičemž vyháněli kozla anebo dokonce vlka. Tento obřad měl současně funkci probouzet síly dobra. Velice podobný zvyk dodržovali Židé, avšak na podzim, kdy rituálním zahnáním kozla do pouště zbavují „viny všechny syny Izraele“.
V dnešní centrální oblasti Německa nevyháněli, nýbrž naopak lovili posvátná zvířata boha Tora, veverky, s tím samým cílem, s jakým jiné germánské kmeny odháněly kozla, posvátného zvířecího průvodce boha Tora. Když si křesťanská církev umínila démonizovat staré pohanské zvyklosti a božstva, jednou ze zvolených bytostí byl lesní a luční bůh plodnosti a přírody, ochránce stád před vlky, Pan, neboli Faun, zobrazovaný s jedním kopytem, rohy a kozlím ocasem. Ačkoli mu byl zasvěcen 15. únor, obřady konané na jeho počest připomínaly spíš naše Velikonoce. V průběhu oslav kněží mrskali účastníky, což jim mělo přinést štěstí a pohodu.  
Předobrazem naší pomlázky byl v germánských oblastech májový zvyk ponořit třikrát pod vodu dvě dívky, které sundaly masku tzv. lesnímu vodnímu ptáku, jenž se do vody nořil společně s nimi. Připomíná to křesťanský křest, v tomto případě však prostřednictvím tohoto obřadu docházelo k očištění přírodní bytosti.
Jinde zase skřítek oděný do svěžího májového listoví obcházel domy a statky. Odříkával u toho – koledy. Kromě toho, že jej domácí polili vodou, jej také obdařili. Jak je vidět, dnešní církevní svátky toho pobraly od těch pohanských víc než dost.    
V dalších germánských regionech hledali svobodní mládenci za práskání bičů a bubnování mladé manžely skryté v lese. Pokud byli ženáči nalezeni, museli sníst poupata jako symbol životní síly, která do nich přešla z květů, aby pak mohli rozmnožit své potomstvo.
O Walpuržině noci, jak se v Německu z dodnes z ne zcela objasněného důvodu říká noci z 30. dubna na 1. máje, se čistily a zdobily studánky a prameny, jejichž voda byla do sv. Jiří považována za jedovatou. Sv. Walpurga, „mocný hrad“, „mocná ochranitelka“, se narodila na území dnešní Anglie. Svatořečena nebyla později pouze ona, nýbrž hned několik členů její šlechtické rodiny. V Germánii působila v klášteře, stala se postupně ochránkyní před Normany, Vikingy, psím kousnutím, vzteklinou, morovou nákazou, očními nemocemi a kašlem.  Ochraňovala taktéž před čaroději, skřítky, magií a kouzly. To byla patrně příčina, proč se stala patronkou noci lásky, ačkoli s ní jinak neměla vůbec nic společného
30. dubna najdete v církevním kalendáři rovněž dobroditelku sv. Hildegardu (nikoli tu z Bingenu), druhou manželku Karla Velikého, který neuznával víru v čarodějnictví a v čarodějnice.
Ve stejný den najdete v kalendáři sv. Huldu, patronku proti suchu a současně povodním. Mnoho se o ní neví, avšak z jejího jména je víc jak zřejmé, že měla nahradit velice staré ženské božství, Paní Holdu (Holle, Huld, Hulda), zářivou nebeskou bohyni. Známe ji z pohádek bratří Grimmů jako tu, která natřásáním péřových polštářů sesílá na zem sníh. Není ale jednoznačnou bohyní podzimu, nebo zimy. Byla podobně jako vícero bohyní uctívaných o Beltainu vůdkyní divokého honu, který je úzce spojován s májovými oslavami. Vedla noční ženská shromáždění a byla též vládkyní víl, porodu, lásky, země, ledu i ohně, patronkou zemědělství a ženských prací. Paní Holdě byl zasvěcen bez, který rozkvétá voňavými květy právě v květnu a červnu. Někdy byla ztotožňována s antickou Venuší, bohyní lásky, která je jednou z nejtypičtějších bohyní prvního máje, ačkoli římské oslavy na její počest probíhaly nikoli 1. máje, nýbrž 1. dubna. Zároveň měla paní Holda společné črty s římskou bohyní Bona Dea, což znamená „Dobrá bohyně“. Obřady k jejímu uctění, k oslavě plodnosti, žen a panenství se prováděli, jak jinak, 1. máje. 
O oslavách máje bychom ještě mohli mluvit, resp. psát ještě dlouho, neboť rituálů, obřadů a zvyků s nimi spojených je skutečně velké množství. Věřím však, že i tento náhled bude pro vás inspirací a obohacením vašich poznatků o snad nejhezčím dnu roku.

Judita Katona Peschlová, lektorka ženských kruhů