Kdo je šťastný, je i zdravý (dokončení I. kapitoly)

Milí čtenáři, je tady druhá část první kapitoly knihy Kdo je šťastný, je i zdravý, jejímž autorem je klinický psycholog PhDr. Petr Novotný…

Dobře už zavedená věda zvaná psycho-neuro-imunologie přisuzuje příčiny nejzávažnějších nemocí následkům rozmohlého útrpného emočního a sociálního stylu, což je v nejvyšším zobecnění civilizační stres, proti jehož neblahým účinkům nebyl člověk matkou přírodou (fylogenezí) naprogramován, takže mu po jisté době prostřednictvím nemoci tak či onak podléhá. Pro tato  tvrzení předkládá dostatek pádných důkazů, ve kterých rozhodně netápe.
Psycho-neuro-imunologie prokázala, že nejen dlouhodobě snášený, ale i akutní silný stres v důsledku strachu, jenž se zrodí například vzápětí po sdělení onkologické diagnózy, výrazně oslabí a posléze dokonce vypne imunitní systém.
A dojde k tomu velmi snadno prostřednictvím stresových hormonů, které do krevního řečiště vyplaví v nadměrném množství například v důsledku  paniky či strachu z nemoci či ze smrti endokrinní systém.
Jak se jmenují tito zlomyslní rarášci a jakým způsobem škodí? Mezi stresové hormony patří například kortizol, kortizon, adrenalin, noradrenalin anebo hormonům blízké prostaglandiny. Tyto zlovolné hormony a chemické látky vyburcované stresy podpoří v případě rakoviny rozmach zhoubného bujení anebo zakládání metastáz, podkopou účinnost klasické onkologické léčby, poškodí DNA nemocného anebo omezí schopnost jeho imunitních buněk nahrazovat rakovinou poničené buňky a tkáně.
Tyto škůdcovské až zrádcovské  procesy  dosvědčují,  že stres například jen v podobě strachu o život anebo v důsledku dlouhodobého sociálního strádání, někdy i zabíjí.

Lze se tomu bránit?
Ubrání se například ten, jenž nepodlehne panickému strachu z nepříznivé diagnózy a souběžně se vymaní z dosud trpělivě snášených stresových situací.
Návody k rychlému a efektivnímu úprku z rozličných stresových situací lze nalézt v publikaci Od diagnózy rakoviny k uzdravení i v dalších  kapitolách této knížečky.  
Někteří nemocní, jimž hrozila předčasná smrt, učinili na vlastní pěst obdobnou zkušenost jako psycho-neuro-imunologie, aniž by o této vědě cokoli věděli, a tím napomohli k uchování svého života.
Dlužno říci, že se obdobně získané zkušenosti bližním těžko svěřují i vysvětlují. Kdo z uzdravených se  dostatečně přesvědčivě pochlubí, že ho například rakovina podnítila k rychlému úniku z rozličných emočních a sociálních pastí a ze stresových situací, a že tím napomohl k zachraně svého života?  Kdo beze studu vysloví onu tak prostou větu, totiž že silné pozitivní emoce navracejí zdraví?
Kdo naopak přizná, že se mu rakovina po úspěšné klasické léčbě vrátila anebo se zjevila ještě v nebezpečnější podobě, když z rozličných pastí a od zničujících stresů neutíkal a dále úsilovně zápasil s domněle zlým a nespravedlným vnějškem?  
I přes všechnu nedůvěru získává tato osvěta na síle. Někteří uzdravení se v médiích pochlubili, jak se jim vyplatilo, když zavčas přestali hrdinsky válčit s rakovinou, a  namísto toho vyřešili svoje sociální a emoční problémy s bližními vstřícně anebo dokonce s pokorou. (Viz publikace Zachraň svůj život) a Od diagnózy rakoviny k uzdravení)
Vyřešení emočních a sociálních problémů a úprk ze stresových situací násobí vyhlídky na brzké uzdravení i na prodloužení života u každého nemocného.
Proč však většinu závažně nemocných, jimž dokonce hrozí předčasná smrt, tak silně znepokojuje, že by mohli svými sociálními a emočními korekcemi přispět na vlastní pěst k účinkům klasické léčby?
Toto znepokojení navozuje povětšinou strach ze sebepoznání a sebeposouzení. Někdy totiž dojde  k „nehodám“. Například když adept sebepoznání postřehne, že nikoli ti, které vinil ze svých stresů a vztahových konfliktů, ale jednoznačně on sám byl jejich původcem nebo úspěšným rozhojňovatelem. Závažnou „nehodou“ bývá také ztráta času na slepých sebeozdravných cestách…

Napsala mi 54letá úřednice: Onemocněla jsem rakovinou prsu v roce 2009. Uvědomila jsem si, že musím vzít zodpovědnost za své zdraví do vlastních rukou. Zajímaly mě příčiny rakoviny. Zkušenosti jsem nasbírala zejména v rozličných kurzech o zdravém životním způsobu. Sestavila jsem si léčebný program, například pravidelné a dlouhé procházky, lehké jídlo bez chemických přísad, důsledné užívání onkologických léků, dostatek spánku atd. Mně tento program pomohl výrazně zrychlit uzdravení, a to i po recidivě onemocnění vaječníků s masivními metastázami do břicha v roce 2012. V roce 2014 mi byla prokázána mutace BRCA1, ale já jsem to zásluhou svého léčebného systému opět zvládla. Recidivu rakoviny vaječníků mi diagnostikovali v únoru 2021, takže vše, co jsem dosud vykonala pro svoje zdraví, bylo málo platné. Napadlo mě, že bych Vás mohla požádat o konzultaci. 
Odepsal jsem této dámě, jenž trpěla už dvanáct let ženskými rakovinami a prodělala mnohonásobnou onkologickou léčbu:
Ženské rakoviny, souvisejí nejčastěji s absentujícím, konfliktním či dlouhodobě nefunkčním partnerstvím. Napište mi prosím, jak hodnotná byla anebo jsou Vaše partnerství? Vzešly z nich děti? Jste spolehlivě žensky šťastná? Milujete svého partnera a miluje on Vás?
A dochází také k jiným „nehodám“. Stresovaní povětšinou  nevědí, že je podstatně nebezpečnější stres neuvědomovaný anebo zapíraný než stres uvědomovaný a přiznávaqný. Kdo dnes ví, že stresem jsou více ohroženy osobnosti emotivnější a vnímavější?
A zdravotní rizika se rovněž násobí, stresujeme-li svoje nejbližší a bližní, aniž bychom si to uvědomovali. Například neláskou, hrubostí, projevy nespokojenosti, konfliktností, neúctou anebo dokonce zlobou a nenávistí.

Svědectví o velmi závažné „nehodě“ mi zaslal prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc. z Plicní kliniky  v Plzni:
Měl jsem pacienta, 47letého podnikatele, kuřáka s  pokročilým, nicméně na biologicky cílenou léčbu příznivě reagujícím nádorem plic. Přiznal mi, že už léta strádá hádkami s členy své rodiny, podnikatelským nezdarem a konflikty se spolupracovníky. U nás na klinice se jeho stav zásluhou cílené biologické léčby dramaticky zlepšil. Dal jsem mu přečíst naši knihu (Od diagnózy rakoviny k uzdravení),  kterou prý pochopil a přislíbil, že se pokusí postupně vymanit z rodinných a profesních konfliktů. K nezbytným proměnám se však v dohledné době zřetelně nechystal, přesto aspoň postřehl, že sám je iniciátorem drtivé většiny konfliktů s bližními a že už promarnil  velmi mnoho času…
Když jeho nádor po naší intenzivní léčbě téměř vymizel, tak jsme ho propustili domů. Avšak už po několika dnech se k nám vrátil. Došlo u něho k nové a nevídaně rychlé progresi nádoru. Neměli jsme k dispozici už nic, co by mu mohlo zachránit život. Rodinný rozvrat navíc ještě pokročil. Také finančně byl na úplném dně, takže později vyvstal problém  s jeho ubytováním v hospicu.

Někteří závažně už nemocní považují pokračování v soupeření a rozhojňování konfliktů se sociálním vnějškem dokonce za otázku své důstojnosti, za neodvratitelné, prospěšné, záslužné či dokonce za hrdinské. Příliš pozdě postřehnou, jak jim to uškodilo, jak krutě se zmýlili.
Kdyby byli pozornější, pak by si možná ještě včas uvědomili, že se rychle blíží konec jejich života a že by i svůj pád do věčnosti mohli na poslední chvíli odvrátit právě zásluhou bleskových emočních a sociálních korekcí.
V době covidové mi napsala dáma z Prahy:
Je mi 37, byť už od svých pětadvaceti jsem trpěla problémy s boreliózou. Nedávno mi diagnostikovali rakovinu prsu, takže jsem si konečně uvědomila, že jsem nikdy nebyla spokojená se svým partnerským ani profesním údělem. Zhruba chápu, jaké změny bych ve svém partnerství měla udělat, abych se uzdravila, avšak nevím, odkud začít. Můžete mi prosím poradit, co je ze všeho v životě to nejdůležitější? Co je potřeba udělat bez prodlení?

Většinou se nejedná o složité činy. Mnozí nemocní jsou stresováni například jen tím, že usilují o to, co je objektivně bezcenné a bez čeho by se dokázali snadno obejít, anebo když rozhojňují sociální rozpory kvůli malichernostem.
Někteří už uzdravení přece jen odkývou, že pouhým úprkem ze stresujcích situací přispěli významně k záchraně svého života, přestože se jim to s ohledem na bohaté životní zkušenosti zdálo zprvu příliš jednoduché, nefunkční a nesmyslné
Právě v tomto ohledu se mýlili zejména vzdělanější nemocní. Člověk se smyslem pro humor by  možná řekl, že čím více získali informací, tím méně důležitých souvislostí si uvědomují.
Zdaleka však nejde o zlomyslný postřeh či o aforismus. Zemřít v sedmatřiceti na rakovinu plic s metastázami do skeletu anebo do mozku,  například zásluhou mizerného partnerství, které bylo možné levou rukou vyspravit,  je hrozné už jen proto, že šlo o pouhý následek neinformovanosti, emoční slepoty anebo v důsledku strachu z rázného osvobozujícího činu.

Když zaznamenávám klíčové životní příběhy nejen svých okologických, ale i jinak závažně nemocných klientů, nalézám několik identických sociálních znaků:: Dětství prožizé v rozbité rodině, dětství prožité bez lásky ze strany rodičů, neláska a konflikty se sourozenci, neláska a konflikty mezi rodiči, dlouhodobé selhávání ve vlastních partnerských a rodičovských  vztazích…
„Vy chcete slyšet, zda jsem před svou onkologickou diagnózou byla či nebyla stresována?“ zeptala se mě 45letá  učitelka, a nebylo to míněno právě přátelsky. „A jak bych se to asi měla dozvědět? Ten guláš, který se mi vaří v hlavě od rána do večera, v sobě cítím odjakživa. Na nic jiného si od dětství  nevzpomínám. Já se v sobě ze zásady nevrtám. To mi nikdy nepřineslo nic dobrého. Jeden den mi připadá stejně nesnadný jako ten druhý. V dětství jsem to neměla snadné. Moje máma seděla celý život na smradlavém gauči a koukala na televizi. S otcem neztratila ani slovo, a on o to samozřejmě vůbec nestál. Se svým manželem jsme to časem zkopírovali ve stylu mých rodičů.  Věřila jsem, že mi zachráníte život hypnózou, anebo zařídíte, aby ;můj život konečně přestal být peklem.“

Jak je vidět…
… matka příroda, byť je jakkoli moudrá, se stresovanými a  sociálně nepoučitelnými po jisté době už nesolidarizuje. Neuklidňuje je, nehýčká a ani je ze staré známosti nezachraňuje.
Podněcuje nás všechny shodně, abychom se naučili mít rádi sebe i svoje bližní  a tím přispěli k vyladění svého sociálního okolí.
Na svou dopomoc však rezignuje, když se prostřednictvím nadměrné koncentrace vyplavených stresujících hormonů ujistí, že jsme na vlastné pěst vyřadili z provozu imunitní systém, tedy svůj klíčový  sebezáchovný potenciál.  
Uzdravení, záchranu života anebo restart imunitního systému pak předává jednoznačně do našich rukou, což nelze považovat až za tak velkou křivdu.
Dlužno říci, že se to mnohým nemocným přesvědčivě daří. To dosvědčí i tato návodná knížka, byť občas připomene  thriller, jehož akční hrdinové přežijí svoje hororové situace zásluhou mimořádné odvahy, sebedůvěry a silné touhy po příznivé emoční a sociální proměně. 
Kdo však bude číst dál, určitě postřehne, že matce přírodě záleží nejen na lidech, ale také na všech šťastných, zdravých a sociálně vyspělých bytostech, ať jsou to třeba ovce, vlci, gorily, lišky, vydry, veverky anebo lední medvědi, pokud se ovšem svou sociálností  takzvaně hodí k chovu...