Slunovrat a Svatojánská noc

A je to tady, přátelé – dnes je letní slunovrat!

Slunovrat, magický okamžik, kdy se Slunce vydává po nebeské klenbě na cestu zpět k jihu nastává
21. června. Od tohoto okamžiku slunce slábne, dny se zkracují a noci prodlužují. Slunce jako zdroj tepla, světla a veškerého života měli naši pohanští předci ve velké úctě, zákonitosti jeho pohybu po obloze byly známy již od doby kamenné. Pálení ohňů a další ohňové rituály měly obnovit sílu Slunce. Vysoké ohně byly zasvěceny slovanskému bohu slunce Dažbogovi. Přeskakování plamenů stvrzovalo pouto mladých lásek, v ohni se pálily různé symboly, ohňové kotouče představující slunce se obřadně kutálely ze svahů. Součástí rituálů byly i očistné koupele a zvyky s nimi spojené. Ne nadarmo staří Čechové tuto noc označovali jako „kupadla“.
Později v křesťanských dobách došlo ke splynutí pohanských rituálů s křesťanskou tradicí. Jen pár dní po slunovratu se již od 6. století se slaví svátek Narození sv. Jana Křtitele, proroka, který v řece Jordán pokřtil spasitele Ježíše Krista. Symbolika koupele se tedy prolíná i křesťanskou vírou, svatý Jan dal nové jméno starým pohanským slavnostem.
Význam mělo i pletení věnců a vázání kytic. Lidé po celou magickou noc sbírali kouzelné byliny, vázali z nich kytice a věnce, protože věřili, že v tu dobu mají byliny největší čarovnou a léčivou moc. Také hledali zlatý květ kapradí, bájné rostliny s mimořádnou magickou mocí kvetoucí jednou za rok o půlnoci Svatojánské noci, tedy ze 23. na 24. června. Podle pověstí se také v tuto noc otvírají brány země k pokladům… Prostě Svatojánská noc je plná kouzel!

Svatojánská kytice nebo věnec
Svatojánská kytice se tradičně skládala z devíti bylin. Jestli „devatero bylin“ je náhoda nebo devatero bylin odkazuje na devět bylin, které Anglosasové považovali za posvátné, nevíme. Dochované anglosaské rukopisy z 11. století obsahují i podrobné bylinné recepty na masti a lektvary například na bolest na hrudi, plicní choroby a nemoci jater. Naše Svatojánské kytice se složením květin místně liší. Jistě to bylo dáno i tím, že kytice obsahovaly to, co která bylinkářka právě potřebovala a co bylo právě dostupné. Kytice tedy neměly příliš okrasný charakter, sloužily spíše ke sběru bylin. Často obsahovaly třezalku tečkovanou, pelyněk, jetel luční, kostival lékařský, kopretinu bílou, kopretinu řimbabu, mateřídoušku, rozmarýn, heřmánek, řebříček, komonici lékařskou a další bylinky. Věnečky z lučního kvítí si vila děvčata, někdy je darovala svým milým, jindy je pouštěla po vodě při očistných koupelích. Svatojánská noc byla ve znamení mladých lásek.

Jak uvázat kytici?
Letní kytice nemusí být nijak pravidelná, uhlazená ani souměrná. Prostě jděte po louce a skládejte kytici. Mějte na paměti, že stonky je třeba zbavovat listů a každý další květ nebo stéblo je potřeba přikládat mírně šikmo, jen tak vznikne kytice vzdušná. Postupujte od středu, přidávejte kvítka rovnoměrně po celém obvodu. Nakonec kytici zavažte a stonky zastřihněte zahradnickými nůžkami. Takto spontánně vznikne unikátní letní kytice plná barev a tvarů.
Druhou možností, jak uvázat kytici z lučního kvítí, je postupovat více promyšleně a kytici promyšleně ladit ji do podarované barvy. Nejdříve se rozhodněte, jakou barevnost zvolíte, vyberte si dvě, tři barvy a nastříhejte si dostatečné množství květů v těchto vybraných barvách. K lučním kyticím patří i traviny, případně i kapradí. Všeho si nasbírejte dostatek, všechny květy i kapradí zbavte listů, které by překážely ve vazbě. A můžete se pustit do samotného vázání. Vazbu začněte středem, můžete vybrat výraznější květiny, obklopte je dalšími květinami a travinami, postupujte pořád dokola, až bude kytice dostatečně velká a bude odpovídat vašim představám. Stonky opět přikládejte mírně šikmo, nakonec vše zavažte a stonky zarovnejte.

Řebříček obecný
Řebříček obecný je jednou z nejrozšířenějších rostlin kolem nás, v kytici se díky svému bílému složenému květenství bude krásně vyjímat. Jeho stonky jsou tuhé a dodají kytici potřebnou pevnost. Řebříček je vytrvalá, 20 cm až 80 cm vysoká bylina z čeledi hvězdicovitých. V zemi ukrývá plazivý oddenek, díky němuž se dobře šíří. Listy jsou nezaměnitelné, podobné středověkým žebříkům s jedním středovým ráhnem a příčlemi trčícími volně do stran, používaným třeba ve stříbrných dolech v Kutné Hoře. Právě listy daly řebříčku jeho české jméno. Květenstvím je chocholík o průměru
4–10 cm složený z drobných úborů. Každý úbor je složen asi z dvaceti trubkovitých květů žlutavé barvy a pěti bílých nebo narůžovělých jazykovitých květů na obvodu. Rostlina kvete od června do září.
Říká se, že latinské jméno Achillea připomíná řeckého bájného hrdinu Achilla, po němž byla rostlina pojmenována. Ten údajně ošetřoval svým vojákům pomocí řebříčku krvavé rány utržené v Trojské válce. Řebříček má díky obsahu azulenu výrazné hojivé účinky na kůži. Dále se používá na zlepšení chuti k jídlu, povzbuzuje vylučování žaludečních šťáv a zvýšení tvorby žluče, působí močopudně, dezinfekčně, antisepticky, tlumí krvácení a potlačuje křečovité bolesti během menstruace a patří mezi přírodní afrodiziaka. Připravuje se z něj nálev nebo se přidává do koupelí. Sbírá se kvetoucí nať, která se rychle suší při teplotách do 40 °C. Ze sušené drogy je možné připravit čaj nebo tinkturu.

                                                                                        Ing. Markéta Růženka Vopičková, Ph.D.