Kdo je šťastný, je i zdravý…

Dokončení 4. kapitoly knihy PhDr. Petra Novotného:

Druhou početnou skupinu onkologických nemocných tvoří ženy i muži, kteří se upnuli k dosažení od prvního pohledu až ke vznešené dokonalosti, a to i za cenu nesmírného vypětí, píle a strádání, byť někdy jen proto, aby svou mimořádně pracně vyšlechtěnou osobností svým bližním a světu takzvaně vytřeli zrak.

Chtěli být obdivováni a milováni, mít erotické partnery a vychovávat děti, ale byli  přesvědčeni, že je na to dost času a že to vše získají snadněji až po dosažení takových cílů, které ochromí údivem jejich sociální svět.
U žen například zásluhou hubenosti (menntální anorexie), sportovní kondice, znalostí cizích jazyků, intelektuálskou vytříbeností anebo počtem  získaných titulů. Přitom by těmto dámám postačilo, kdyby už před  dvacátým rokem představovaly svou přirozenou ženskou krásu cennému mužskému publiku, anebo kdyby od cenných mužů vážně míněné milostné nabídky aspoň posoudily.
Panenství jsem ztratila až v 27letech, dočteme se níže v příběhu těžce strádající onkologické klientky, vychrtlé intelektuálky.
Dva roky ke mně docházela 32letá Slovenka, dosud panna, zato však se šesti vysokoškolskými diplomy. Strádala nikoli rakovinou, ale, úporným refluxem, což jsou návaly ke zvracení.  Byla si jista,  že svůj reflux přechytračí studiem literatury, vyhodnocováním statistik, stravovacími experimenty a medicínskými analýzami. Neodvážil jsem se jí říci, že reflux symbolizuje některým postiženým jejich znechucení nad světem.
K této specificky zabarvené ženské skupině lze přiřadit obdobně sociálně a emočně zabarvené muže, kteří se domnívali, že se v důsledku pouti za dokonalostí, vznešenými cíli a proslulostí konečně už osvobodili z dohledu dvou dobře vyzbrojených a chytrých policajtek, které bdí dnem i nocí nad sebezáchovnou činností každé psýchy, a bývají označovány jako sociálnost a emocionalita.
Tito muži i ženy chtěli být bližními akceptováni a oceňováni, aniž by je napadlo, že vskutku cenné statky například obdiv, úctu, partnerství a lásku lze získat a udržet v převaze košatou milostnou a sociální láskyplností, spolehlivostí a  odpovědností.  

Přikládám e-mail 28leté dámy zpravující o rakovině prsu: V loňském roce jsem onemocněla rakovinou prsu. Nyní jsem ukončila klasickou léčbu. Až pozdě jsem postřehla, že příčinou mé rakoviny mohl být dlouholetý partnerský stres. Léta jsem užívala antidepresiva v důsledku  několika problémových vztahů. To mi však nepomáhá, takže stále trpím úzkostí. Jsem přecitlivělá, trvá mi dlouho než zapomenu na nějakou křivdu. Odpouštět na mě spáchané křivdy neumím a ani to dělat nehodlám, takže si každý chlap mou frigiditu v posteli odzkouší a vzápětí mě opouští…
Nelze se pak divit, že počet každoročně   nově diagnostikovaných onkologických nemocných dosahuje v ČR 100 tisíc. (www.uzis.cz)  
A přikládám třetí, ženskou rakovinou podbarvený, e-mal, které jsem obdržel během jediného měsíce:  Jsem vdaná, mám dvě dospělé dcery a čtyři vnoučata.  Starší dcera se rozvedla, když byly moje vnučky maličké, dodnes jsem se s tím nesmířila. Starší vnučka je diabetička, myslím si, že se to stalo zásluhou  stresu, když ji její táta ze dne na den opustil. Já jsem v dětství žila s rodiči a bratrem skromě. Rodiče byli pracovití, ale nepamatuji si, že by nás někdy pohladili. Když zemřeli, tak jsme se s bratrem přestali stýkat. Pracovala jsem jako úřednice. Mezi kolegyněmi jsem byla oblíbená, s nadřízenou jsem si však nerozuměla, a proto jsem chodila dvacet let do ráce se strachem. Nyní jsem dva roky v předčasném důchodu. Diagnóza serozního karcinomu endometria mě zasáhla jak blesk. Vždycky jsem chodila na preventivní prohlídky, brala jsem preventivní léky a snažila se plnit všechna doporučení lékařů! Bojím se chemoterapie, padání vlasů i toho, co bude dál. Chtěla bych myslet pozitivně, ale to neumím. Jak si můžu sama zachránit život, když nevím, jak to udělat, zatímco přesně vím,  že brzy umřu? S manželem se o mé nemoci nebavíme, oba jsme spíš uzavření, vždycky jsem všechno řešila sama.  

Kdo dnes bez dopomoci osvěty spekuluje až vyspekuluje, proč se jeden z nás dožije ve zdraví třeba i devadesáti, aniž by svému zdraví extrémně posluhoval a na životě obzvlášť lpěl, a druhý naopak neodvratitelně zemře i po náročné léčbě, vzdor své touze po životě a ve strachu ze smrti, například ve čtyřiceti nebo v padesáti letech?  
Kdo postřehne, že partnerské a rodičovské  krize rozhojněné v posledních dvou až třech generacích za dopomoci geometrické řady, vše vůkol nás včetně nebezpečných nemocí, poznamenaly?