Kdo je šťastný, je i zdravý…

Přečtěte si 5. a 6. kapitolu z knihy klinického psychologa PhDr. Petra Novotného. I když se 5. kapitola týká smrti – tématu, které máme tendenci vytěsňovat, jde o důležité zamyšlení, protože – jak píše autor – postoj k předčasné i přirozené smrti je pro každého z nás postojem klíčovým. A své tvrzení vysvětluje…

Zbytečná a nezbytná smrt
Z revolučních závěrů psycho-neuro-imunologie  vysvítá, že vrozené předpoklady k udržení zdraví a ke dlouhému životu je potřeba, řečeno s dopomocí černého humoru, důsledně a v potu tváře a krok za krokem promrhávat.
Stát se těžce nemocným anebo předčasně umírajícím dá vskutku větší práci než zůstat zdánlivě bezpracně  zdráv případně až do kmetského věku.
Smrt ve vysokém stáří je nezbytná, a tudíž neodvratitelná, protože objektivní důvod k životu pominul. S vycházejícím sluncem, televizním seriálem, ranní slivovicí, čerstvou květinou, věrným psem a skotačícími pravnoučaty se jen málokterý z přestárlých hodlá oblažovat donekonečna.
Postoj k předčasné i přirozené smrti je pro každého z nás postojem klíčovým.
52letý inženýr, technik ve velkém závodě se slušným příjmem, mě navštívil znovu po třech letech. Patřil mezi takzvané  váhavé střelce. Vždycky velmi dlouho trvalo, než se vymanil z konkrétního stresu. Tentokrát však hovořil o svýchvážných problémech s dýcháním a s tlakem na hrudi. Tyto problémy se zjevovaly výhradně na pracovišti. Byl si jist, že mu hrozí infarkt, lékaře se však bál navštívit. Vyprávěl o své mnohaleté nespokojenosti se svým šéfem a posléze  o nové  skvělé profesní příležitosti. Prý přijme už brzy nové zaměstnání ve stejném oboru, tentokrát však pod senzačním šéfem, a že mu k tomu postačí už jen jeden pohovor. Málem jsem ho pochválil za osvobozující rozhodnutí a blížící se osvobozující čin, když jsem si vzpomněl, že vlastně  opakuje  stejný příběh jako před třemi lety.
Osvobozující rozhodnutí mu sloužilo jen jako alibi, aby mohl nadále odkládat osvobozující čin. Proč? Riskoval svůj život jen proto, že doplácel hypotéku, a to pouhých osm tisíc  korun měsíčně!
Moudrý stařík nebo stařenka svou smrt mnohdy už vyhlížejí, protože žili naplno a neznepokojuje je, že se k nim zubatá pomalu, ale nezastavitelně přibližuje.
Všechno, co vykonat měli, už vykonali a v životní zkoušce tudíž obstáli, takže co by v tomto slzavém pozemském údolí ještě dělali? Umřít se povětšinou nechce těm starým, kteří svoje klíčové životní úkoly nesplnili.
Přestárlí potřebují umřít a svou smrt vítají málem jako pozvaného hosta. Hodnota dalšího života už pominula. Strach ze smrti zmizel, zachovala se jen zvědavost na zážitek vlastní smrti. Rozlehlý a úlevný prostor nebytí se před nimi rozevírá dokořán a oni do něho hodlají povětšinou dobrovolně vstoupit.
Naopak předčasně zmírající odcházejí v tesknotě a s pocity ukřivdění anebo ve strachu. Nejraději by byli až do své poslední hodinky obklopeni a chlácholeni svými nejbližšími. 
Věkově pokročilý, jenž umírá takzvaně na stáří, se smrti povětšinou nebojí a rozhodně ji nepovažuje za křivdu. Tím pádem zmírá v klidu a míru. V ideálním případě na selhání orgánů. Svou smrt chce nejčastěji prožít sám, tedy bez fňukajícího publika. Někdy dokonce předpokládá, že přechod do nicoty může být silným, byť posledním  pozemským zážitkem.
Někteří lékaři v nemocnicích a hospicích podali zprávy, že věkově velmi pokročilí zemřeli až poté, když lkající nejbližší opustili jejich nemocniční pokoj. Chtěli zemřít nerušeni a bez přihlížejících, tedy v intimitě a míru.

6. Sociálnost a její vazby s egoismem
Emočně dobře vybavený člověk postřehne už v první polovině života že na dně jeho psýchy se neskrývá bůhvíjaká vznešenost či dokonce božskost zasluhující bezvýhradný obdiv a úctu, a tudíž i zásadní zvýhodnění  člověka před zbytkem živočišné říše.
Namísto své výlučnosti vypozoruje, že v jeho psýše dochází k navozování souladu, anebo naopak k bouřlivým střetům mezi dvěma stejně mocnými partnery.
Prvním partnerem je vrozená sociálnost, a to včetně příjemné emocionality a erotiky.  
Druhým parťákem je rovněž striktně vrozené sebezáchovné   pnutí, jenž bývá označováno jako ego anebo jako Já.
Jeden parťák se neobejde bez druhého, protože se vzájemně potřebují, obohacují i rozvíjejí.
Vnímavější lidé už ve  středním věku ověřují, že pokud se tito dva vlivní partneři mezi sebou po dobrém nedohodnou a nespolupracují při ladění psychiky, začnou v důsledku tohoto nesouladu tak či onak strádat.  
Kdo se o soulad mezi komponenty vlastní psýchy  snaží a testuje jejich efekty ve své životní praxi, tomu se pak nemůže ani v průběhu dlouhého života nic až tak zlého stát.
A pokud se mu přece jen něco zlého přihodí, dokáže se bleskovým navozením rovnovážného stavu z problémů vymanit. Například přibrzdí svoje rostoucí ego a povzbudí svoje ochabující emoce.

Případ z praxe
Klient, 43letý inženýr, ředitel podniku s pěti sty zaměstnanci a s nadprůměrnými příjmy, byl v dětství podrobován přísné a náročné výchově s tělesnými tresty prý za nesplněné úkoly, nedbalost, nevděk, neposlušnost  a selhávání. Rodiče mu rovněž takzvaně četli levity, takže mu vyhrožovali, stále něco vyčítali, nařizovali, usměrňovali ho a poučovali…
Před patnácti lety prodělal rakovinu varlete rok poté, co jej s šokující rychlostí opustila manželka, byť spolu měli čtyři děti, a odstěhovala se k dvacetiletému milenci.
Nejstarší byla dcera, pak následovali tři synové. Rozvedení se domluvili na střídavé péči, kterou vzorně dodržovali. A když všechny jejich děti dosáhly patnácti let, pokračovaly už dobrovolně ve střídavém pobytu u obou rodičů.
Pět let po rozvodu překonal můj klient zdravotní  krizi a znovu se oženil s mladší ženou, která přivedla do manželství svoje dvě malé děti.
Klient připustil, že s  druhou manželkou byl tak šťastný, jak ještě nikdy nebyl. Nelze se pak divit, že jeho vlastní děti na šťastnou  rodinku, o kterou byly samy připraveny, lehce i více žárlily, ale svou žárlivost držely málem vzorně na řetěze.
Když se však klientova 19letá dcera zamilovala do kuchaře  v jeho fabrice, nařídil jí, ať jeho dům opustí a vrátí se k matce. Vyčetl jí, co vše do ní nainvestoval a jak se měla zachovat a jak neměla. Takzvaně jí četl „naučné“  a  nelibé levity, jaké čítávali jeho rodiče velmi trpělivě i  jemu. A než dcera jeho dům opustila, ještě dodal, že se má považovat za vyděděnou. Vzápětí byl šokován solidaritou svých synů (15, 16 a 18) s vyhozenou sestrou. Opustili jeho dům a přesídlili tentýž den k matce.
Klient utrpěl obdobný šok, jako když ho před lety opustila první manželka. Zjevila se  deprese  a posléze i obavy, že se mu rakovina  vrátí…
Velmi se pak podivoval, jak rychle zafungovalo moje rutinní doporučení, aby se nejen vyhozené dceři, ale i svým synům shodnou esemeskou s pokorou omluvil a poprosil je odpuštění a o návrat. Když se po jisté době děti vrátily, jeho deprese a strach z rakoviny  pominuly.
Tento vzdělaný a v životní praxi už dostatečně obroušený pán, se podivoval, že se pokornou omluvou v očích svých dětí neponížil, ale naopak se otcovsky zhodnotil.
Vstřícné sociální činy bližních bývají vesměs s oblibou vítány a přijímány, někteří obdarovaní je však neumějí opětovávat ani rozhojňovat.
Naopak vnímavější to považují za nezbytné, i když si případně neuvědomují, že tím souběžně přispívají nejen sobě, ale i k harmonii svého sociálního prostoru. V průběhu postupujícího věku pak dosáhnou až pozoruhodného emočního vyladění.
Na všechny bytosti i jevy pak přikládají jedinou vybroušenou sociální šablonu. Nejen tedy na svoje bližní a nejbližší, ale například i na svou starou kočku, cizí plačící dítě, věkově pokročilého souseda, kterému vynesou nákupní tašku do třetího patra, i na žebrající stařenu, která potřebuje velmi nutně  hlt kořalky anebo cigaretu.
Solidární emoce bývají vyjevovány automaticky i v celé zvířecí říši. Kdo zaškobrtne anebo už leží na sociálním dně, tomu je potřeba pomoci.  
Nikoli tedy ve vzdělání či inteligenci ani ve velikosti majetku či ve společenském postavení, ale v množství příznivých  emočních a sociálních směn, panují mezi námi nejnápadnější rozdíly.