Kdo je šťastný, je i zdravý…

Přečtěte si dokončení 7. kapitoly z knihy PhDr. Petra Novotného. Autor se v ní věnuje fenoménu strádání v lidském životě…

Účinných strategií, jež vedou k vymizení nebo aspoň k odlehčení strádání, je objektivně bezpočet, byť mnohé z nich jsou tak prosté, že je nad nimi ohrnován nos a někdy jsou dokonce vysmívány.
Například když strádající vypomůže vstřícností, soucitem anebo povzbuzením jinému strádajícímu, pak se  mu značně ulehčí i od vlastního strádání. Anebo když se konečně smíří s neodvratitelnostmi, proti kterým příliš dlouho a bezvýsledně bojoval.
To je další geniální tah matky přírody, který může každý strádající bleskurychle otestovat.
K úlevě rovněž dojde, když strádající přisoudí bližním stejnou cenu a právo na nezaměnitelnost, jaké už přisoudil sám sobě.
42letý těžce strádající, rozvedený a psychopaticky zabarvený klient, mě navštívil už dvakrát. Svoji svízelnou situaci hodlal řešit  ráznými činy a takzvaně jednou provždy, v čemž jsem ho prozatím důsledně brzdil. Byl přesvědčen, že když kvůli záchraně svého dvouletého synka před matčiným vlivem tak silně a vznešeně strádá, musí být pravda na jeho straně. Vězení jsou plná lidí, kteří se obdobně postoje pokusili prosadit v životní praxi. I proto jsem mu věnoval zvýšenou pozornost.
Klient si byl zcela jist, že sám nepřispěl k manželské krizi a k rozpadu rodiny. Soud sice rozhodl o střídavé péči, avšak výrazně ve prospěch matky, což považoval za křivdu i za synkovo znevýhodnění.
Potřetí mi už jen napsal: Můj  syn je nešťastný, nechce se ode mě vracet k matce, má z ní strach. Zlo ze strany jeho matky nemůžu dál přehlížet. Nehodlá jezdit už ani za jejími rodiči, které míval rád. To musím radikálně vyřešit. Já jsem z toho nešťastný a syn si uvědomuje, jak jsem nešťastný…
Obratem jsem odepsal: Chodili ke mně klienti, kteří se Vám osobnostně podobali. Cestu do pekel si vydláždili v dojmu,  že jen oni  mají pravdu, a pak s lehkým srdcem zaútočili proti tomu, co podle jejich názoru pravdu nemělo. Čím více budete tlačit na pilu, tím menší šance máte, abyste dosáhl obratu k lepšímu. Toho lze dosáhnout, jen když bez zlovolných myšlenek a nepřátelských činů projdete svou aktuální životní nepřízní… Váš synek  je už jen v důsledku rozpadu Vaší rodiny a soudních tahanic předurčen k neradostnému dětství i k těžkému dospívání. Dejte mu šanci aspoň k prožití snesitelného dospělého života. Jinak zkopíruje Vaše dospělé strádání. On vnímá, že trpíte, což ho silně znepokojuje. Zařiďte, aby Vás viděl šťastného. Například ve svazku s jinou ženou. Nelze se o dítě drsně přetahovat, aby na to vzápětí nedoplatilo…
Kratičkou dpověď na tento dopis jsem dostal až po šesti měsících: Měl jste pravdu.Vaše slova považuji za svůj kompas.

Když mě navštíví tak či onak nemocný, hledám zdroje a příčiny jeho případného dětského strádání. Zde je potřeba bez výjimky začínat. Osobnostní nezaměnitelnost, schopnosti, IQ, vzdělání, profese, hodnoty atd. jsou v mém hledáčku až na dalších místech.
Závažně nemocní se povětšinou nacházejí ve slepých sociálních ulicích. Navštěvují mě také psychcky nemocní, depresivní anebo už vyléčení, kteří se chtějí vyvarovat remise svých nemocí,  anebo ti, kterým se nemoc vrátila.
Všechny podněcuji, aby si zlovolnou sílu strádání (stresu) uvědomili a co nejdříve se z něho vymanili, což ve většině případů není vůbec lehké a někdy na to bývá  málem už pozdě.
Tito lidé od života až tak moc nechtěli. Povětšinou toužili po nejzákladnějším, čeho lze dosáhnout zdánlivě snadno, rychle a zadarmo, tedy po šťěstí, zdraví, běžné hmotné zabezpečenosti, obvyklém profesním úspěchu, životní lásce, kamarádství, po dětech, harmonické rodině nebo po dlouhém životě. V krajním případě se u mě mihnou také ti, kteří touží jen po teple, jídle, přístřeší a sociální blízkosti.
Do hlav nešťastných a těžce nemocných nikdo nevidí a ani se tam raději nedívá, pokud se mu se svým trápením sami nesvěří. Ani štastní o nešťastných povětšinou mnoho nevědí, protože stresující emoce na rozdíl od štastliveckých nebývají s nadšením svěřovány ani dobrovolně sdíleny.
Důležité je, aby se zdraví i nemocní včas dozvěděli, a posléze tento poznatek v každodenní praxi ověřovali, totiž že nikoli jen nešťastní a těžce nemocní, ale i šťastní a zdraví strádají nepříznivými sociálními nebo emočními situacemi. Ani zdraví neprocházejí životem bez tak či onak účelného strádání.  
Bohužel většina z nás  nepovažuje svoje strádání za účelné, ale spíše za vinu nedokonalého vnějšku. Například za nepochopení ze strany bližních a nejbližších, za nehodu, smůlu, dědictví povahy po babičce, za křivdu či nepřejícnou náhodu.
Jen hrstka jedinců považuje svoje strádání za efekt vlastních sociálních pochybení, tedy za korektivní podnět matky přírody, jenž je podněcuje zprvu jen lehkým strádáním například v podobě lehké nemoci, k jednoduchým, rychlým a účinným sociálním korekcím.
Tato hrstka si uvědomuje, že příroda na ně zatlačí někdy tvrdě i proto, že svým strádáním škodí nejen sobě, ale i bližním, kterým deformují společný sociální prostor.
Sociálně a emočně vyladěný jedinec, souzní nejen se svým  partnerem a se svými dětmi, ale například i se psem svého souseda, s komplikovanými kolegy ve firmě, s toulavou kočkou, se svým chřadnoucím fíkusem, s nepříliš vstřícnými sousedy nebo i se svou tchyní. 
Co však představuje onen málem vznešeně znějící pojem souznění? Souznějící zharmonizoval nejen sebe, ale potažmo i vše co bylo možné po dobrém zharmonizovat ve vlastním blízkém i vzdálenějším sociálním prostoru. A případně si uvědomí, že svoje obtížné anebo bolestné sociální situace korigoval někdy už od počátku svého dospělého života.
Takový člověk posléze uvěří, že se lze osvobodit i z okovů  takového strádání a potažmo i z nemocí, které většina populace považuje za nesejmutelné.
Kdo se už na prahu dospělosti osvědčí v rozličných sociálních korekcích, ten se vyhne spolehlivěji drsnějšímu a nebezpečnějšímu strádání ve středním nebo pokročilejším věku. A nejsou potřeba bůhvíjaké korekce či vznešené sociální počiny například v podobě zachraňování tonoucích z rozbouřené řeky a vynášení nešťastníků z hořícího pečovatelského domu.
K rychlé korekci a k okamžité sociální úlevě postačí četné a nenápadné počiny. Osvědčí se například pouhý úsměv, pohled do očí, vřelý pozdrav, vyjádření účasti či upřímná kondolence, dodání sebedůvěry, blahopřání, pochvala, poplácání po zádech anebo přátelské gesto v podobě zvednutého palce.
A v rodině způsobí emoční zázrak pouhé pohlazení, povzbuzení, optimistické naladění, pozornost, vlídnost  a úcta k partnerovi i k dětem, kytka anebo šampaňké i bez slavnostní události. Zde významně pomůže také upřímná omluva se slzou v oku, i to je tisícovkami let osvědčená člověčina.
A když se tyto drobnosti spolehlivě osvědčí, pak se vyplatí šlápnout na sociální plyn a projevit systematičtější zájem o problémy bližních a nejbližších. Například cílevědomě testovat efekty usmíření, pokory, skromnosti, sebeironie, odpouštění, velkomyslnosti, štědrosti a vlídnosti.