Kdo je šťastný, je i zdravý: Kdo je za to odpovědný?

V 9. kapitole své stejnojmenné knihy klade PhDr. Petr Novotný pro mnohé znepokojivou otázku? Kdo je zodpovědný za to, v jaké zdravotní, sociální, psychické, rodinné atd. situaci se aktuálně nebo dlouhodobě nacházíme? Nejsme to náhodou – více či méně – také my sami?

Silné, dlouhodobé, neodvracené, a tudíž  nebezpečné emoční a sociální strádání dovádí většinu strádajících spíše k rezignaci, zatrpklosti nebo poraženectví. Zvyknou si na svoje strádání jako na těžký pozemský kříž a hodlají jej případně i s trnovou korunou nést na hlavě celým svým životem. Pak bývá už jen otázkou času, kdy se toto jejich strádání transformuje do strádání zdravotního.
„Vše, co jsem ve svém životě i v dobré vůli udělala, způsobilo peklo mně a také mým nejbližším,“ řekla mi 71letá klientka s rakovinou ledvin a jater. „Přišla jsem o manžela i o syna, dvakrát jsem potratila, zůstala mi jen dcera. Proč jsem se včas nedozvěděla, že se to dalo zastavit? Proč mi včas neřekli, že zhoubný nádor dokáže zobrazit dlouho neřešený a  trpělivě snášený emoční problém?“

Tato dáma během relativně dlouhého života nepostřehla, že v převaze vlastní zásluhou  promeškávala nebo pomíéjela příležitosti k harmonickému a šťastnému životu.
Příliš dlouho nevěřila, že jen sami sebe učiníme šťastnými a že to nikdo neudělá namísto nás.
Až po několika týdnech e-mailové konverzace připustila, že si život v útrpném stylu naordinovala sama a že nemusela tak dlouho čekat, až ji z životních karambolů vymaní zhoubná nemoc. Nakonec dokonce připustila, že naše štěstí  souvisí se štěstím bližních a nejbližších.
Když těžce nemocnému, jenž se nachází ve středním  nebo v mírně pokročilém věku hrozí předčasná smrt, tak si to velmi intenzivně a povětšinou i v panice uvědomuje. Paniku a strach ještě posilují obavy z neodvratitelné bolesti a ze sociálního vykořenění, beznaděj, ukřivděnost, zloba, lhostejnost blízkých, pocity selhání a opuštěnosti.

Případ z praxe
Telefonovala mi 55letá dělnice s rakovinou dělohy. Omlouvala se, že mi nemůže napsat e-mailem ani ke mně přijet ke konzultaci, protože obě dospělé  dcery jí zamezily přístup k  internetu, aby mi prý o nich něco nelichotivého nenapsala anebo neřekla. Svoje vlastní internetové připojení nemá. Dcery ji rovněž odmítly dovézt ke mně autem na konzultaci, a ona  sama by cestu autobusem prý už  nezvládla. „Umírám hrůzou,“ řekla. „Napište mi aspoň dopis,“ odpověděl jsem a nadiktoval jí svou poštovní adresu. A v téže chvíli se mi před očima mihla její přibližná emoční zabarvenost a souběžně emocionalita jejích dcer a pravděpodobné události, které sama ovlivňovala nebo vytvářela desítky let ve své rodině…
V sedmém století před Kristem nechali moudří muži vytesat nad vchodem do Apollónova chrámu v Delfách dva nápisy, jež měly za úkol probouzet sebezáchovné myšlenky a činy:  Poznej sám sebe! a Ničeho příliš!
I dnešní nemocný, jenž by tyto dvě zdánlivě banální větičky vtělil do své životní praxe, by vzápětí postřehl. jak spolehlivě změní jeho  život.
Hippokratés přičítal ženské rakoviny už pět set let před Kristem ženskému strádání a léčil je proto tak úspěšně, že nemocné dámy podněcoval, aby se z tohoto strádání korekcemi své emocionality a partnerství vymanily.
Ženská strádání se 2500 let po Hippokratovi ani o chlup nezměnila. I v dnešku jde například o manželovu nevěru a zradu, o jeho odchod k jiné ženě anebo o jeho předčasnou smrt, o vymizení emoční stability v rodině, o fyzický odpor  k partnerovi a zkázu erotiky anebo o pocity ženské neužitečnosti a bezcennosti.
Opuštěné nebo zrazené ženy by se měly i v lehce pokročilejším věku nabízet vhodným mužským protějškům.
I zde platí zákon nabídky a poptávky, a není se za co stydět v žádném věku. Na každý hrníček se najde poklička. Postačí, když touha po ženském štěstí je dostatečně silná a uskutečnitelná.

Další případ z praxe
Navštívila mě 48 letá klientka s těžkým ženským údělem. V pětadvaceti ji pozval dávný český přítel do USA, kde se mu podařilo získat občanství. Neváhala, protože jí připadlo, že je tam dobře hmotně i společensky zabezpečen. V USA se jim narodili dva chlapci a jedna dívka, kteří získali narozením americké občanství. Klientka s nimi zůstávala doma, takže nepracovala a anglicky se naučila jen velmi chatrně. Když bylo staršímu chlapci šest roků, jeho bratrovi tři a holčičce jeden rok, byl jejich otec zatčen a odsouzen za trestné činy k desetileté káznici. Pro klientku nastaly závažné finanční problémy, takže nedokázala zajistit peníze ani na bydlení. Zanedbaných dětí si všimla sociálka. Nasadila klientce nůž na krk, a když to nepomohlo, děti jí odebrala a jako nežádoucí osobu ji z USA deportovala do ČR.
Tenkrát jí bylo třicet sedm let. Nastaly pro ni velmi zlé časy, hned jak vystoupila v Praze z letadla. Zejména v podobě deprese a vysokého krevního tlaku. Když psychiatr vyslechl její příběh, nasadil jí antidepresiva, které užívá ve stále vyšší míře dodnes. Ve čtyřiceti onemocněla rakovinou prsu. V pětačtyřiceti rakovinou dělohy a vaječníků. V současné době trpí rakovinou jater. Její děti byly v USA adoptovány do tří rodin. Nedávno se jí telefonicky ozval z USA nejstarší syn, jenž si ji ještě jako svou matku zapamatoval. O svých sourozencích nic nevěděl.
„Co dalšího vám mám ještě povědět? Snad to, že co mě nezabije, to mě posílí?“ řekla mi tato  klientka.
Pokládal jsem jí další otázky. Následné klientčiny odpovědi vysvětlovaly logiku a neodvratitelnost jejího zdravotního ztroskotání a zcela pozměnily její obraz jako nevinné oběti.
Vyrůstala bez otce a s nepříliš vlídnou matkou. Rovněž přiznala, že v sedmnácti otěhotněla a porodila děvčátko. Když dívenka navštěvovala základní školu, klientka ji takzvaně hodila na krk své matce a odjela za svým přítelem do USA. Když se po letech vrátila, dívka se k ní nechtěla znát.
A když se  tato její dcerka vdala a porodila dvě děti, tak se nejen ona, ale i její děti odmítaly s babičkou setkávat.