Jak se vyhnout panice z mezigeneračních vztahů

Článek pro Meduňku připravil Mgr. Jan Vávra, lektor a psychoterapeut.

Zdá se mi, že mezi lidmi, které znám, i mezi mými klienty při terapii slýchám častěji o tom, že se raději odstěhovali několik set kilometrů od původního domova, nebo dokonce třeba do Austrálie. Ameriky nebo na Nový Zéland, než aby žili v domě se svými rodiči, nebo ve vedlejším bytě v paneláku. Dříve přitom bylo poměrně časté, že lidé žili pohromadě ve vícegeneračních domech, ve stejné ulici. Vícegenerační soužití totiž může být výhodné ekonomicky i vzájemnou podporou. Starší generace může např. vypomáhat s dětmi, a naopak mladší generace starším lidem s činnostmi, na které jim ubývají fyzické síly. Slýchávám ale i dost odstrašující příběhy o tom, jak se takové soužití stalo pro vztahy destruktivnější než větší odstup.
V tomto článku se zkusím více podívat na psychologickou stránku celé věci. Proč si stále méně lidí dokáže takové soužití představit a co by z tohoto pohledu mohlo generacím napomoci k větší blízkosti – ať už psychické, nebo i té hmotné.   

Jako důležitou součást životního růstu a jakýsi ideál vývoje vidím získávání postupné nezávislosti od počáteční úplné závislosti miminka na rodičích či pečovatelích, až po úplnou nezávislost na rodičích při naplňování zásadních životních potřeb, tj. dosažení skutečné dospělosti. Dnešní neurověda uvádí, že mozek zcela dozrává mezi dvacátým a třicátým rokem. Dozrávání běžných lidských funkcí včetně citů řadí do této doby i duchovní věda R. Steinera. V tomto období je tedy člověk zhruba schopen nejvyšší výkonnosti v praktickém životě, je schopen postarat se o sebe i o druhé, začít se skutečně rozhodovat o směru svého života, brát osud více do svých rukou a založit vlastní rodinu.

Když je podpory od starších málo nebo moc
Osobně se domnívám, že pokud je proces „předávání moci“ mezi rodičem a dítětem postupný, plynulý a probíhá s dostatečným respektem, v dospělé fázi života to umožňuje mít kvalitní mezigenerační vztahy s větší duševní nebo i fyzickou blízkostí. Slyšel jsem, že někteří tibetští buddhističtí mistři se podivovali, proč v jejich kultuře obecně uznávané přirovnání, že je důležité milovat druhé jako svoji matku, se v západní kultuře s takovým ohlasem nesetkává. Slyšel jsem, že některý z nich si to vysvětlil tak, že v jejich kultuře je dětem již od desátého roku života, který je považován za věk, kdy je člověk schopen porozumět plně principům příčin a následků, dávána větší důvěra a samostatnost v jejich rozhodnutích. U nás se naopak lidé dlouho domnívají, že vědí lépe, co je pro jejich dítě nejlepší. Paradoxně to vede k tomu, že rodiny nomádů nebo tradičně hospodařících zůstávají pohromadě, protože když staří umožní mladším určitou míru autonomie, panuje mezi nimi vzájemná úcta a harmonie.
Na základě svých zkušeností z terapie a práce se vzpomínkami klientů to vnímám obdobně. Pokud je rostoucí nezávislost respektována nedostatečně, stěží se rozvíjí zodpovědnost za sebe sama a potažmo za druhé. Může to vést až k určité vzpouře a snaze přetrhat vazby a odejít, někdy co nejdále. Nebo naopak k tomuto oddělení dojít nemusí, ale člověk má nízkou sebedůvěru vůči vlastním rozhodnutím a málo se řídí vlastním úsudkem. V krajním případě si můžeme představit člověka, který se nezorientoval v tom, jak se uplatnit ve vnějším světě bez svých rodičů a obrazně jim zůstává „na krku“, nebo obětuje svůj vlastní život podpoře předchozích generací místo vlastní budoucnosti.
S tímto procesem si spojuji i nárůst úzkostí a panických poruch, které ve společnosti přibývá. Při vývoji těchto symptomů je zásadní sebe-podpora, která se vyvíjí z podpory od blízkých a z toho, jak probíhalo oddělování neboli získávání nezávislosti na důležitých životních podpůrných osobách. Paniky se objevují na obou stranách spektra. Jak u lidí, kteří se o sebe museli postarat vývojově až příliš brzy (smrt blízké osoby v dětství/adolescenci, odchod z domova v adolescenci, nebo prostě jen vytížení rodiče, rodiče zatížení problémy). Setkávám se s lidmi, které to přivedlo k velké výkonnosti. Jsou podnikaví, nebo tvrdě pracují, ale v určitém bodě – například, když mají vlastní děti – , je jejich psychické vyčerpání nebo panika začnou zastavovat, protože je  pro ně těžké něco delegovat na druhé a zajistit si podporu druhých.
Druhý příklad je, kdy naopak rodiče byli sami úzkostní a neustále své děti varovali před nebezpečím světa. Snažili se proto až příliš držet doma, zpochybňovali jejich kroky k samostatnosti a znejisťovali je. Podpora je zde dlouho nabízena, ale je jakoby vrtkavá, často maskující projev vlastní nejistoty a potřebu podpory od dětí, která je vydávána za péči o ně. Působí to tak, že vzniká nejistota z vlastní schopnosti obstát, čelit světu a vydat se za naplněním svých potřeb a snů.
Tento zjednodušující pohled má však řadu podob. G. Francesetti zabývající se Gestalt terapií spojuje paniky s přechodem z blízkého, intimního prostředí s blízkými vztahy, např. původní rodiny (které nazývá oikos) k hledání svého místa ve společnosti a širším světě (polis), čili v novém a neznámém prostředí. Tato fáze je kritická a může vést ke spuštění paniky, nebo se podílet na jejím pozdějším vzniku. Aby tento přechod proběhl bezpečně, je důležité, aby původní prostředí bylo stabilní, ale zároveň flexibilní. Znamená to, že v polis si člověk nachází vztahy a referenční body, případně má podporu vrstevníků a lidí, kteří prochází podobným přechodem.
Tato fáze se v životě opakuje vícekrát, není spojena pouze s odchodem z původní rodiny, ale může souviset i se změnou zaměstnání, s rozchody atd. Odstěhování se, přechod do jiného města či státu jsou často tímto rituálem přechodu, který chybí, pokud člověk místně nikam neodchází. Proto je dobré tuto situaci podtrhnout nějakým „přechodovým“ rituálem, kterých však naše kultura příliš mnoho nemá.

Zdravý vztah mezi generacemi
Pozoruji, že na rozpadu rodin a vztahů se podílí to, pokud člověk málo preferuje potřeby své nové rodiny před vzorci a potřebami rodiny původní, z níž vzešel. Není pak tolik překvapivé, že to někdy končí rozvodem, který vede k dočasnému nebo trvalému návratu k rodičům nebo utvoření vztahů, kde o dítě nebo děti pečují rodič a prarodič. Může to být velmi důležité, ale nemělo by se zapomínat, že to nemůže být trvalý stav, který nahradí dospělému člověku potřebu partnerského soužití.
Zdravý vztah mezi generacemi je ideálem, který je prospěšný pro všechny. Dětem přináší kontakt s různými fázemi života, pestrost vztahů, příslušníci jednotlivých generací si také vzájemně pomáhají a obohacují se. Myslím, že vztahy, které to umožňují, se vyznačují tím, že je v nich oboustranně možné zažívat po většinu času tato „zlatá pravidla“:
+ Respekt k druhému v naplňování jeho důležitých životních potřeb 
+ Dětem předávat jejich vlastní zodpovědnost za své potřeby postupně, což se dá vyjádřit stupnicí:
1) Naplňuji tvoje potřeby.
2) Na naplňování tvých potřeb se podílíme společně.
3) Naplňuješ je sám a jsem ti k dispozici pro konzultaci, když o ni stojíš.
Znamená to, že těm, které již považujeme za dospělé, nemluvíme do jejich způsobu stravování, výchovy dětí, zábavy, výběru přátel atd. Je důležité, aby se rodiče učili na to přecházet postupně už v období, kdy jejich děti dospívají.
+ Respekt k potřebě být sám.
+ Vyváženost v tom, kdo začíná a iniciuje kontakt a komunikaci (např. jestli volá stále jen jedna strana druhé nebo chodí na návštěvu).
+ Nesnažit se druhého změnit.
Pokud nás jeho způsob naplňování potřeb ohrožuje, nesouhlasíme s ním, nebo o něj máme strach, tak je třeba v první řadě ochránit sebe a pečovat o své vlastní potřeby.
+ Vybudovat jasně oddělený životní prostor a tento prostor učit vnímat i děti.
Oddělený prostor (kout, pokoj) je třeba respektovat již od dětského věku. Při mezigeneračním soužití, např. v bytech s oddělenými vchody, je nutné dohodnout a respektovat pravidla vstupu do prostoru druhých. Také při rodinných návštěvách je třeba přizpůsobovat prostor potřebám jak návštěvy, tak těch, kteří v prostoru žijí.
Zdravé a uspokojivé vztahy za dodržování těchto pravidel určitě stojí.