Kdo je šťastný, je i zdravý: Chvála sebekorekcí

V 10. kapitole knihy Kdo je šťastný, je i zdravý, vysvětluje autor – klinický psycholog PhDr. Petr Novotný, v čem spočívají sebekorekce a jak působí…

Občas slyšíme argumenty genetiků, že ženské rakoviny, například rakovina prsu, dělohy a vaječníků jsou způsobeny mutací supresorových genů, a že  tato mutace bývá dědičná, což je v jistém zorném úhlu ryzí pravda. Epigenetika, mladší sestra genetiky, však už prokázala, že i se zmutovanými geny se lze takzvaně poděděným rakovinám vyhnout, pokud si dotčená dáma se zmutovanými geny vyšlechtí svůj partnerský, mateřský nebo erotický úděl, čímž se vymaní z předurčeností, ze kterých se nevymanily její matka ani  babička.
Takže ani v tomto ohledu se Hippokratés s Avicennou nemýlili. Stres, strach a strádání v důsledku dlouhodobě působících emočních a sociálních nedorozumění a konfliktů navždy zůstanou největšími likvidátory zdraví!
Evropský lékařský bestseller Nemoc jako cesta napsali  Thornwald Dethlefsen a Rüdiger Dahlke před čtyřiceti lety. Podněcovali v něm nemocné v podstatě v delfském i v  hippokratovském stylu k sebepoznání a sociálním korekcím.
Sebekorekce zprvu spočívá ve vymezení a posléze v respektování hranic své osobnostní nezaměnitelnosti, předností a omezení. Nic jiného než zas ona slavná věta: Poznej sám sebe!
Sebekorekce dopomohou k navození smíru se sebou, bližními i sociálním vnějškem. A funguje to také jinak:
Kdo se smíří s vnějškem, snadno se pak smíří i sám se sebou i se svým  životním  údělem.
Kdo zkoriguje sám sebe, ten konečně postřehne, proč jej někteří bližní vábí a jiní odpuzují, a pak se učí je na sebe bez rozdílu vábit, což není až tak těžké. A také si povšimne že například  úzkostná odpovědnost za blízké je pro zdraví nebezpečnější než občasná lehkomyslná neodpovědnost.
Vždyť není potřeba celý život jen tlačit na pilu, dřít se, hnát se za uznáním, penězi, slávou anebo se obětovávat a trpět pro druhé..  
Když je příznak nemoci pojmenován specialistou, ten pak vysloví možnosti uzdravení a nasadí proti nemoci ověřené uzdravující technologie.  
Někdy však tyto technologie nezapůsobí podle očekávání. Stává se to, když nemocný setrvává i v průběhu léčby v osidlech svých předchozích sociálních trápení.
Buď si jejich škodlivého vlivu nebývá vědom, anebo se z nich bez vnější pomoci nedokáže vymanit.
A i když si uvědomuje jejich následky, pak se povětšinou bojí učinit osvobozující rozhodnutí a následný osvobozující, tedy korektivní čin.
Byť bývá klasická léčba úspěšná nebo dokonce velmi úspěšná, pak se právě z důvodu neustupujícího psychického strádání nemoc vrací a někdy i v nebezpečnější podobě.

Nastává ošemetná situace. Léčený se ocitá v dvojitých kleštích. Trpí svou nemocí, někdy i opakovanou obtížnou léčbou a navíc stále emočně nebo sociálně strádá.
A právě ti, kteří setrvávají v těžkých zdravotních i v útrpných psychických situacích, se nejčastěji stávají mými klienty. Povětšinou žádají, abych jim vysvětlil, proč se neuzdravují, přestože jsou kvalifikovaně léčeni anebo proč se jim nemoc vrátila, proč neodeznívá ani jejich psychické strádání, proč ztrácejí chuť žít.
Svoje klienty před setkáním zpovídám e-mailem. Položím jim otázky, které zodpoví a současně spekulují, proč jsem je asi položil. Někdy už v této počáteční fázi přiznávají i to, co se  obávali přiznat sami sobě. 
Drát důvěry je mezi námi natažen. Klientovi při setkání připomenu, že etika mé profese je obdobná jako etika katolického zpovědníka – mlčenlivost až za hrob.
A zdůrazním, že princip naší spolupráce tkví i v tom, že jej otázkami navedu k myšlenkám, které jsou pro něho význačnější než moje otázky.