Kdo je šťastný, je i zdravý: Pečlivě zakrývaný děs

12. kapitola z knihy dr. Petra Novotného Kdo je šťastný, je i zdravý informuje o nepříliš radostné realitě. Co uděláme, aby se tyto informace v budoucnu netýkaly i nás?

Závažně nemocný je nešťastný a cítí se osamocen, byť žije případně s partnerem a mívá děti, vlastní vilu s bazénem i vlivné konto v bance.
Rozličná zdravotní strádání bývají povětšinou skrývána v hlavách nemocných anebo jsou ukryta ve špitálech, pečovatelských domech, odlehčovacích zařízeních, v alzheimercentrech, eldéenkách anebo v doživotních bytových věznicích.
Klient, jenž trpěl pokročilou Alzheimerovou  nemocí, mi ve své jasnější chvilce zašeptal: „Celý život jsem naplno pracoval, dnes zásluhou Alzheimera ve všech ohledech naplno odpočívám…“
Nešťastných, těžce nemocných a trpících jsou v ČR  miliony. Málokdo si přítomnost tak obrovské masy strádajících anebo sílu jejich bezmoci a beznaděje uvědomuje.
Za masou  chronicky trpících a za nemocnými nestojí žádní optimističtí spasitelé ani brilantní mluvčí. Trpí na vlastní pěst mnohdy v skrytu. O jejich množství se veřejně nemluví, protože jsou špatným svědomím nás všech včetně nemorálních statistiků a profesionálních lhářů, jimž chybí vědomí širších souvislostí.
Masy nemocných nezahlcují svými útrpnými příběhy internetové portály, nezakládájí nátlaková ani lobbystická sdružení,  nesvolávají sjezdy strádajících a nevolí ani svoje útrpné předsednictvo.
I když vyjdou někteří z nich do ulic, nelze na nich na první pohled poznat, že trpí depresemi, bezvýchodnou diagnózou, úzkostí, rakovinou anebo přemýšlejí o sebevraždě. Neprobouzejí valnou pozornost, protože sociálně nevlídné, útrpné anebo dokonce strašidelné škrabošky jsou v dnešku módní, takže je nosí kdekdo.  
A i kdyby přesto jednoho dne vyrazili všichni čeští těžce nemocní, léčení a psychicky hendikepovaní do ulic, nevešli by se na několik Letných ani na deset Václaváků.
Vzdor hejnům specialistů, rádců, vylepšovatelů, spasitelů a  zachránců, nalézáme jen málo vskutku zachráněných, což znamená šťastných, sociálních, nestresovaných, emočně  vyladěných a na sociálních institucích nezávislých jedinců.
Také pevné zdraví se v dnešku stalo už vzácnou hodnotou, protože nemocní, preventivně a dlouhodobě léčení jsou u nás málem už v přesile. (www.uzis.cz)
Přesto jen málokdo připustí, že se na kříž své nemoci pomáhal přibít sám a přinesl si k tomuto účelu na svou zdravotní golgotu vlastní kladivo i hřeby.
Rychle se přibližuje okamžik, kdy se u nás bude pečovat o milion onkologicky nemocných. Na rakovinu v současné době umírá v ČR každý den přibližně 80 nemocných, a  už brzy bude hůř.
Už před lety přesáhl v ČR počet preventivně léčených a léčených s nemocemi srdce a oběhového systému dvou a půl milionů.
Počet onemocnělých diabetem přesáhl už dávno milion tři sta tisíc. Také statisíce depresivních pacientů polykají každodenně antidepresiva, bez nichž se povětšinou už nedokážou obejít.
Uváděné počty těžce nemocných  nelze  objektivně sčítat, protože mohou být u části nemocných dublovány. Výjimkou není nemocný jenž trpí diabetem, rakovinou i poruchami oběhového systému.
Něco však  sečíst lze. Nadváhou a obezitou trpí 60 % české dospělé populace. Obžerství bývá v převaze následkem stresu, jenže nadváha nebo obezita tento stres ještě znásobí.
Obezita zvyšuje riziko zjevení řady nebezpečných chorob, zejména kardiovaskulárních (ischemická choroba srdeční, arteriální hypertenze, srdeční selhání, cévní mozková příhoda). 
Obézní se stávají spolehlivěji cukrovkáři, častěji trpí i zhoubnými nádory, například rakovinou tlustého střeva  anebo rakovinou ledvin.  
O hrůzném počtu dětí s nadváhou a obezitou a o jejich neodvratitelném dospělém zdravotním údělu raději  nehovořit, protože by museli být obviněni jejich rodiče.
Pokud někdo zůstává v těchto statistických ohledech ještě optimistou a věří v lepší příští, měl by se z této lehkomyslnosti  veřejně kát.

Slova klientky Anny…
Výše citovaná 29letá klientka Anna, které mezitím přibyly metastázy do jater, mi při osobní návštěvě řekla:
„Za posledních pár měsíců jsem přečetla knihy o lidech, kteří přežili nevyléčitelnou nemoc a jakoby „zázrakem” se uzdravili. Věřím, že je to možné. Avšak nedaří se mi to vztáhnout na sebe, protože jsem si jista, že se mě takové štěstí netýká a nikdy se mě ani netýkalo. Nejsem schopna v těchto knihách nalézt svoje příští myšlenky ani emoce, v hlavě mi hrabou stále jen ty staré a škodlivé. Těch se zbavit nelze. Aspoň v sobě burcuji, spíše však neúspěšně  víru, že se mi to podaří. Nedávno mě  bohužel napadlo, že jsem s tou nemoci i se svým neodvratitelným smrtelným údělem vlastně spokojená. Najednou jsem něčím zajímavá, ostatní jsou ke mně pozorní, ohleduplní, a už nic významného po mně nechtějí, a až spadne opona, nebudu už ničím strádat.
Vždycky jsem toužila být něčím výjimečná, ať už vychrtlostí v důsledku mentální anorexie, pracovní výkonností, perfektní znalostí angličtiny a francouzštiny nebo jinou vnější odlišnosti. No a teď jsem všeho toho vysněného konečně dosáhla, jsem výjimečná takzvaně na druhou, zhoubnou nemocí a neodvratitelným údělem.“
Příběh této citlivé, inteligentní a vzdělané mladé ženy vyhlíží jako málem už úspěšný pokus o sebevraždu s dopomocí rakoviny, jako útěk z nesnesitelného života.