Kdo je šťastný, je i zdravý: Sociální organismus

16. kapitola z knihy psychologa PhDr. Petra Novotného jasně ukazuje, že člověk není „osamocený ostrov“, ale je součástí „své“ společnosti a je s ní spojen víc, než si myslí – v dobrém, i v tom méně dobrém…

Shůry nelze rozmohlou nemocnost za všechny peníze světa ani přibrzdit, takže je zřejmé, že se nad existencí  šťastné a zdravé populace smráká. Pokud někteří přesto tvrdí, že pro svoje sebeuchování nemusíme pohnout ani jediným prstem, protože se o nás postarají a veškerá zdravotní zla shůry kvalifikovaně vykoření, pak tím, aniž by tušili, přispívají vydatně k úpadku člověčenstva.

35letá onkologická klientka, která vystudovala germanistiku v Německu odpověděla e-mailem na moje otázky: V dětství jsem měla určitě raději mamku, trávila s námi hodně času a byla moc hodná, obětavá, prostě by se rozdala. Taťka byl spíš autoritou v pozadí. V pubertě jsem zjistila, že mamku  podvádí se svou sekretářkou. To mi uštědřilo ránu, jenž otřásla mou důvěrou v mužské pokolení. Pravda je, že mamka se dost nesnažila, aby se něco takového nestalo. Nedbala o sebe, nebyla dost sebevědomá a ani nechtěla být žensky zajímavá. A já nehodlala sdílet její osud. Na rozdíl od ní jsem toužila po dokonalosti. Snažila jsem se o vynikající prospěch ve škole a později i v cizině. Jenže touha po dokonalosti se projevila i mentální anorexií. Zrodil se můj odpor k vlastnímu tělu, který mě provází dodnes. Přidal se k tomu strach z budoucnosti a z veškerých změn. Panenství jsem ztratila  až v 25 letech. Během puberty jsem si vypěstovala přesvědčení, že nejsem dost hezká, chytrá, hubená, sebevědomá, světaznalá a vzdělaná na to, aby mě někdo cenný mohl milovat. S prvním erotickým partnerem jsem byla asi měsíc, poznali jsme se na internetu, to za moc nestálo a nevzpomínám na to ráda, žádná láska to nebyla. Delší vztahy jsem měla jen dva. Ten první trval dva roky. Ukončila jsem ho já. Druhý trval pět let a skončil zvláštně. Já jsem se pod záminkou ochrany před covidem odstěhovala a můj partner přišel asi po měsíci s tím, že už to nemá cenu a měli bychom se rozejít. A mně se tím velice ulevilo.
Za půl roku, jsem byla diagnostikována. Léčbu podstupuji v Německu, chemoterapii jsem snášela zpočátku dobře, pak už moc ne. Lék, který teď beru se jmenuje Pemigatinib, snáším jej dobře. Účinek je takový, že se nemoc stabilizovala, takže  poslední tři měsíce se to ani nezhoršuje, ani nezlepšuje. Bohužel mám v tuto chvíli pocit, že mi nemoc jednoznačně vzala to, v čem se mi aspoň trochu dařilo a na čem mi záleželo, a je mi jasné, že s takovým vnitřním nastavením nemám šanci se z toho dostat.

Nelze už předstírat, že všemožné sociální problémy včetně erotické a partnerské nezralosti neexistují a vůkol drasticky nepůsobí, anebo jsou pouze přechodné, tedy povely shůry či státními zásahy snadno vychýlitelné a odstranitelné.
Každá generace bývá vábena k hledání příčin a zdrojů svého sociálního vzestupu, stagnace anebo úpadku. V tomto zorném úhlu připomenu klíčové teze sociologa a filozofa, dnes s oblibou už zatracovaného, Herberta Spencera (1820-1903), jenž zavolal mimořádně hlasitě, že se nikdo z nás bez vlastní škody nevymaní ze sociálního organismu a že vzestup společnosti takzvaně k lepšímu nastává jen v důsledku masového pozitivního tlaku zespoda.
Tento brilantní myslitel komentoval klíčové sociální problémy své generace, aniž by projevoval ambice varovat generace příští. Věděl, že každé generaci se zrodí  těžkosti nové a zásadně odlišné. A jeho vděční současníci mu za to v celém světě ze srdce aplaudovali. Směrem k tehdejším vládnoucím kruhům pronesl slavné varování: Veškeré zlo, které se snažíte vykořenit shůry, nakonec vykoření vás.  
Rovněž postřehl, že ani takzvaně shůry padající, byť vznešeně vyhlížející myšlenky anebo nadirigované hodnoty, mohou být nebezpečné, když nepasují k aktuálnímu naladění mas.
Spencer byl přesvědčen, že sociálost, morálka a kultura podléhají obdobným zákonitostem jako biologie či fyzika, čímž inspiroval i Darwina a byl jím za to vysoce ceněn.
Rovněž postřehl, že sociální organismus se rozvíjí k lepšímu anebo k horšímu jen jako celek, tedy obdobně jako každý z nás a i jako každý jiný biologický organismus.
Vymaňování se z rozličně slepých sociálních ulic záviselo podle jeho názoru výhradně na celé societě, tedy na milionech či miliardách sebe sama pilně se korigujících človíčků, potažmo tedy na odvaze, sebevědomí a moudrosti každého z nás.