Kdo je šťastný, je i zdravý: Já a jeho šéf (hybatel)

Jak vnímáme sami sebe a svou bytost? Jak upozorňuje dr. Petr Novotný v 17. kapitole své knihy, naše Já není v naší bytosti samo…

Svou bytost pojmenováváme už odvěků jako Já (ego). Vnímáme ji v představě a jistotě vlastní tělesné rozprostraněnosti a v dojmu své volní, racionální a emoční nezávislosti.
Problém tkví v tom, že už odpočátku života není naše Já v bytosti samo a ani nerozhoduje o tom, co je pro kvalitu jeho života a sebeuchování nejpodstatnější, a přesto si právě to nejpodstatnější rádo přivlastňuje.
Mnozí by položili hlavu na špalek v přesvědčení, že v sobě sami burcují, kdykoli je to potřeba, anebo když se to společnsky hodí, například žárlivost, strach, nenávist, agresivitu, soucit, mírumilovnost, pokoru, empatii i úzkost, byť jsou všechny tyto jevy a emoce podněcovány na našem Já nezávislými chemickými procesy a hormony.
Čtenáře uklidním aspoň tvrzením, že jeho Já ovládá s větším či menším úspěchem přinejmenším racionalitu, jenže ta bývá čas od času nespolehlivým  a někdy dokonce zrádcovským navigátorem, a to zejména v okolnostech, které se týkají stresů, konfliktů a nedorozumění.   
Zdůrazňuji, že i svoje bližní posuzujeme, aniž bychom tušili, podstatně objektivněji nikoli podle své i jejich racionality, ale jednoznačně podle své i jejich intuice a emocionálnosti.
Nezávislé procesy, o nichž nerozhodujeme a zprvu si je ani neuvědomujeme, lze s ohledem na účel a srozumitelnost této knížečky označit sice lehce nadneseným,  zato však srozumiteným pojmem, jako šéfa nebo hybatele naší bytosti, což je funkce, na které se povětšinou nepodílíme ani ji zřetelně neovládáme.
Šéf naše Já úkoluje, motivuje, ladí a jistým způsobem také odměňuje i trestá buď příjemnými, anebo nepříjemnými emocemi.
Příjemné emoce nás zklidňují, konejší a rozradostňují, takže se nám pak líbí na světě a jsme tím pádem ochotní i pro svoje bližní něco prospěšného a hlavně nezištně vykonat.
Nepříjemné, negativní emoce nás naopak znepokojují a stresují, čímž svoje bližní od sebe spíše vzdalujeme anebo je od sebe dokonce odháníme.
Pokud je šéfem či hybatelem už oslaben anebo dokonce vypnut imunitní systém, začne Já zdravotně strádat zprvu lehčími a posléze i závážnými zdravotními problémy. Kdo tomu příliš dlouho anebo skálopevně nevěří, bývá po čase potrefen například iktem, infarktem nebo rakovinou plic a někdy je i předčasně odvolán z pozemského slzavého údolí.

Navštívili mě onkologičtí nemocní, jimž už zvonila hrana, odešli se slibem, že nechají takzvaně vyvanout svoje Já a  pak snad s větší pravděpodobností přežijí. Kdo se však zřekne svého Já, když ho považuje za sebe? Existenci nezávislého šéfa a jeho mocný vliv  popírá  ke své škodě většina z nás. A zmínkám o jeho zamaskované existenci, která bývala už před více jak stovkou let označena například jako nevědomí, podvědomí či nadvědomí se dokonce vysmívají.  
Vždyť naše Já, navzdory úporné snaze vydávat se za soukromé a nezávislé, se ve skutečnosti rodí ze vzájemného splynutí s bližními a tělem, v němž přebývá, napsal v roce 2013 lékař a neurovědec V. S. Ramachandran.
Šéf  probouzí v každém Já nejen negativní, opoziční a bouřlivé, ale také vstřícné a zklidňující emoce. Například šťastlivecké, mezi kterými kralují radost, přátelství, soucit, nadšení, empatie, naděje, láska a dokonce i morálnost.
Morálnost? Dospělý život právě začínající Já koriguje svoje morální počiny především podle jejich dopadů ve vnějšku. Například postřehne, zda jeho činy prospěly anebo uškodily jemu, bližním či societě, a příště se zařídí podle této libé nebo nelibé zkušenosti.  
Morální jednání se v Já v raném věku rodí v převaze zásluhou  pokusu a omylu. Přesto by o sobě nedávalo až tak okatě vědět, kdyby nebylo podněcováno kortexem, jenž je součástí limbického systému.
Kortex přijímá impulzy z thalamu a neokortexu. Ovlivňuje zrání i distribuci societě prospěšných, tedy morálních emocí.  Ověřuje, zda konkrétní morální či nemorální akce Já v něm a v jeho okolí vyvolaly příznivé a oblažující, anebo naopak odmítavé a nevstřícné sociální reakce.
Jiné impulzy podněcují Já k vytvoření trvalých emočních a sociálních vazeb s blízkým i vzdálenějším sociálním okolím  a ke spolupráci s ostatními.
Každému Já bývají šéfem vnucovány také stres, bolest, smutek, pláč, beznaděj, nemoc, deprese a někdy dokonce chuť umřít i nutkání k sebevraždě.
Stává se to, když Já shora uvedené sociální úkoly například v důsledku své nezralosti, narcismu, cynismu, lenosti či lhostejnosti neplní, při jejich plnění opakovaně selhává, anebo je dokonce plnit odmítá.
Bez šéfovských podnětů by se Já nezamilovalo ani by nežárlilo, nepropadalo by nadšení ani výbuchům smíchu, nezaplatilo by v hospodě spřízněným duším rundu, nebylo by užitečné bližním, neprojevovalo by velkomyslnost ani soucit k poraženým, nenavozovalo a nerozhojňovalo by ve svém sociálním okolí láskyplnost a emoční harmonii, ani by případně neobětovalo život za vlast, pokud by se ocitla v ohrožení.
Trvalou přítomnost nezávislého a mocného šéfa dokážou mnohá Já ve středním anebo v pokročilejším věku postřehnout, avšak rozličně ho vnímají i pojmenovávají. V převaze jej považují spíše za prospěšný a vlídný,  v podstatě však šalebný dojem.
Některá citlivější Já v sobě už v mladším věku postřehnou prsty či vůli hybatele. Rozličně si jej představují i pojmenovávají, anebo si ho až tak zbožští, že před ním padají v kostele na kolena anebo se k němu před spaním  modlí.  
Občas se přihodí i něco pikantního. Například  když silně věřící a nebeskému pánubohu dosud pilně sloužící Já obviní boha z chyb, jež se transformovaly například do podoby jeho událostní nepřízně anebo obtížné nemoci. A někdy mu pak ze vzdoru vypoví i svou poslušnost. Tento legrační jev vystihl brilantně ve svých  publikacích N. D. Walsch: Hovory s bohem I., II. a III.
Racionálnější anebo vzdělanější Já propůjčují svým dojmům o závislosti na hybateli pojem fylogeneze, což je vůle matky přírody, která do jejich psýchy vstřícně a někdy i drsně zasahuje, aby ji podnítila k rázným korekčním činům.

32letá svobodná a bezdětná inženýrka s rakovinou žlučníku s metastázami v játrech a na plících mi řekla: „Než jsem onemocněla, byla pro mě hodně důležitá práce, pak také výdělek a fyzická kondice. Dost jsem zanedbávala sociální kontakty, rodiče, sourozence a přátele. Žila jsem pro sebe a hlavně pro svoje sebezdokonalování. Jenže k tomu všemu jsem ještě setrvávala řadu let v nešťastném partnerství, abych přece jen k někomu patřila a nebyla úplně sama. Partner však ve mně nepodněcoval stabilitu. Naopak ve mně burcoval pocity méněcennosti a nedostatečivosti a stále mě jen kritizoval. A já si to vždycky brala k srdci, což mě tvrdě devastovalo. Vlastně jsem si ke své hrůze uvědomila, že jsem si onkologickou diagnózu tak či onak sama přivolala, abych už tento svůj nesmyslný život nějak dožila. Pozdě jsem si uvědomila, že můj strach ze samoty a moje neschopnost vymanit se z nešťastného svazku, moje letité pochybnosti a výhrady vůči partnerovi, mohly být příčinou mé rakoviny.“

/pokračování/