O vodním živlu v duši: Žena z vody zrozená

Vypráví o ní mýty, legendy a pohádkové příběhy všech světových kultur. Jejím domovem jsou mořské vlny, klidné hladiny jezer, zurčící potoky, horské bystřiny, prameny a v mechu ukryté studánky. Mořská víla, najáda, selkie, vodní žínka, rusalka. Je ztělesněním nepolapitelné krásy zrozené v jiném než zemském světě, prchavé inspirace. Vábí k ponoření do hlubin, které nás fascinují a v nichž platí jiné zákony než na souši. Něco v nás chce poznat tajemnou vodní bytost a doufáme, že s námi zůstane.

Touha je oboustranná – bytost, jejímž domovem je vodní živel, prahne po břehu, po vůni květin a lidském doteku. Chce být spatřena, milovaná, respektovaná, a je ochotná za to zaplatit nemalou cenu.
Prozkoumejme blíže příběhy, které se o ní vyprávějí. Spatříme v nich kousek své duše, protože žena z vody zrozená obývá právě toto místo. Ale ještě dříve, než se ponoříme do mýtů a legend, se vydáme za Toni Wolffovou.

Mapa ženské duše
V roce 1956 zveřejnila spolupracovnice a přítelkyně C. G. Junga Toni Wolffová svůj esej Strukturní formy ženské duše. Popsala v něm čtyři archetypy –  Matku, Amazonku, Hetéru a Médium.  Skrývají se v nitru každé ženy. Jsou životní období, kdy jsme více v kontaktu s tou či onou z nich, nicméně cítíme, že s některou jsme schopné navázat snadněji důvěrnější vztah než s ostatními. Kraluje v naší duši, dává směr našim touhám, přináší dary a občas zavádí do slepých uliček. Někdy se chová jako žárlivá kamarádka, která nás chce mít jen pro sebe a rozhoduje o tom, se kterou ze zbývajících tři budeme moci občas prohodit slovo a ke které se máme otočit zády.  
Představme si je, jak sedí u jednoho stolu a povídají si. Matka zabraná do péče o toho, kdo ji právě potřebuje, Hetéra milující a inspirující své partnery a přátele, Amazonka usilující o dosažení svého cíle, zpravidla přinášející ocenění, prestiž – všechny mluví hlasitě jedna přes druhou. Ta poslední – podle Toni Wolffové nejtajemnější a nejzáhadnější – je ponořená do svého nitra. Není zdaleka tak výřečná jako její tři společnice, ale umí naslouchat. Vnímá nejen pronesená slova, ale i ta, která nezazněla. Zachytí hořkost Matky, vnímá úzkost z prvních vrásek, které Hetéra pozoruje na své tváři, cítí vyčerpanost u energické Amazonky.
Ze všech čtyř archetypů má žena Médium nejblíže k příběhům o rusalkách a dalších vodních bytostech. Vládne velmi jemnou a hlubokou intuicí. Cítí nevyslovené, to, co se spíše vznáší ve vzduchu a vytváří atmosféru.  Rozumí obrazům ukrytým  v nevědomí společnosti a rodiny, které ostatní nevidí. „Jak to můžeš vědět?“ ptají se ostatní často znepokojeně.
Zdrojem jejího poznání je přímý vhled zprostředkovaný sny, vnitřními obrazy a hlasy, tělesnými pocity, tlumočený řečí hvězd, přírody či umění, kterému se věnuje. Ví, že to, co obvykle považujeme za realitu, je ve skutečnosti jen jedna její část. Metafory a obrazy jsou jí bližší než definice, strohá data a analýzy.
Jak ale zprostředkovat ostatním to, co ví? Jak se měřit s těmi, kteří se opírají o data podložená výzkumy nebo jejichž hlasitě pronášené argumenty a názory neopouštějí komfortní zónu společenských přesvědčení, a proto jsou ochotně přijímány? Žena Médium, rusalka, ve společnosti druhých často oněmí. V příbězích o ní se často vypráví o ztrátě hlasu. Je to cena, kterou musí nezbytně zaplatit?

Pohádkové motivy

Hledání ztraceného hlasu
Malá mořská víla, jejímž literárním otcem je  Hans Christian Andersen, musela svůj hlas odevzdat mořské čarodějnici, aby se mohla dotknout země a vydat se za svojí láskou. Ví, že je mnoho způsobů, jak ztratit hlas. Sebere ho nepříjemný smích, který slyší za svými zády. Řeči, které si lidé šeptají, když se otočí. Významné ticho místo slov pochvaly a povzbuzení. Abyste přišly o hlas, nemusíte navštívit mořskou čarodějnici.
Když se žena rusalka potká s  nepříjemnou situací, nepochopením, výsměchem, nezřídka se sama vzdává svého hlasu. Naučí se mluvit potichu. Její ústa nachystají tisíce omluv. Volí opatrně slova, aby se nikoho nedotkla. To, co se dere na jazyk, často spolkne. Ztrácí svůj  hlas ne najednou, ale den po dni, až ji nakonec nikdo neslyší. Hlas, nad kterým kdysi žaslo moře, vyměnila za zdánlivý souhlas a pocit přijetí.  Zapomněla na to, jak mocnou silou vládne, jak bohaté a životodárné mohou být obrazy, které v sobě ukrývá.
Možná se obává, aby se z ní nestala bytost nahánějící ostatním strach – siréna, jejíhož hlasu se děsí všichni mořeplavci. Ale sirény – na rozdíl od mořských víl – vědí, jak se ochránit, a nerozplynou se v mořskou pěnu.

Porušený slib
Řada příběhů o rusalkách a mořských pannách začíná slibem, který dává muž té, která kvůli němu opouští svůj vodní domov – nikdy nesmí zpochybnit její chování, vyčíst jí její původ a nikdy ji nesmí uhodit. A že rusalka bude jednat často jinak než pozemské ženy, je nabíledni. Ze svého živlu si s sebou odnáší mnoho pokladů, vědění, které je ale bytostem, žijícím na břehu a ve svém pragmatickém a předvídatelném světě, cizí.
Jeden z této kategorie příběhů – O studánce Litoše – známe od Karla Jaromíra Erbena. U této studánky nalezl jeden sedlák krásnou pannu. Vzala si ho za muže pod podmínkou, že jí nikdy nebude vyčítat její divoký původ. Zamilovaný muž slíbil – a svůj slib nedodržel. Když se jednoho dne vracel z pole domů, hlásili mu lidé z vesnice, že jeho žena nechala pokosit ještě zelené obilí. Muž se na ni rozhněval a vyčetl jí její nepochopitelné chování.  A ona zmizela. V rozčilení ji ani nehledal, ale brzy na to se přihnala do vsi velká bouře, která zničila veškerou úrodu. Ráno, když muž otevřel dveře stodoly, uviděl, že je plná zlatých klasů, jako by dozrály  za vrcholného léta. Tu ho teprve napadlo, že jeho žena věděla více než ostatní a že to, co vykonala, byl projev moudrosti, nikoliv pošetilost.
Rusalky a mořské víly se noří pod hladinu a přinášejí na zem cennosti v podobě perel a drahokamů. Žena Médium se stejným způsobem noří do nevědomí, navštěvuje svět „za oponou“ a má blízko k obrazům a vizím, které se v něm rodí. To jsou její poklady, které může zprostředkovat ostatním. Její pohled nezřídka zpochybňuje kolektivně vyznávané přesvědčení či rodinnou tradici a zvyklosti. Narušuje rutinu, zaběhané postupy a pořádky.  A stejně jako v příběhu o Litoše ji  její nejbližší kolegové často příliš neděkují. Znepokojuje je, rozčiluje, mate.
Ženy, v jejichž nitru je živý archetyp Média, to neměly v minulosti nikdy jednoduché. Mystičky, šamanky, vědmy, léčitelky, básnířky, tanečnice, umělkyně, astroložky pocházejí z jednoho rodu. Naše kultura na ně často hledí podezíravě, stejně jako nedůvěřujeme nevědomým procesům, které se odehrávají v temnotě naší duše. Nedostává se nám respektu k vědění, které touto cestou přichází. A přece si některé kultury byly darů pocházejících od žen Médií více vědomé a podporovaly jejich rozvoj. Staří Řekové uctívali kněžky a sibyly. Jejich jméno se odvozovalo od slov sios – Bůh a bola – rada. Sibyla doručovala poselství od bohů lidem. Adeptky byly vybírány jako děti, prošly dlouholetým tréninkem, v němž se kladl důraz na čistotu a poznání, musely podstoupit rituál smrti a znovuzrození. Veškerá tato vnitřní práce tříbila jejich charakter, rozvíjela vrozené schopnosti a umožnila, aby vnitřní obrazy nebyly zakaleny ambicemi a přáním ega.
Když rusalku zklame nebo zradí její milovaný, zmizí. Stejně může zareagovat i žena Médium. Stáhne se do sebe a žije ve vlastním světě, do kterého ostatní už nenechá nahlédnout. Anebo se snaží zapadnout, přizpůsobí se okolí a odmítne svůj dar. Nerozvíjí své talenty,  přestane komunikovat se zdrojem, který k ní promlouvá – ať je to příroda, bůh, umění. Jenže neakceptování vloh, talentů a vlastní originality jí nepřináší ani klid, ani radost, ani naplnění.
Co potřebuje? Podporu a pochopení. Z něho se rodí odvaha k ponoření do hlubin a k vnitřní práci. Ví, že tam, na břehu, je někdo, kdo rozumí, chápe a miluje.

Doma v moři i na zemi
Příběhy o rusalkách a mořských vílách většinou vyprávějí o touze vodních bytostí po zemi. Existuje ale jeden irský příběh, který se tomuto scénáři vymyká. Jeho hrdinkou je mladá dívka, která žije se  svou  matkou v malé rybářské vesnici. Její dny jsou naplněné prací, ale také  radostí, protože  rozumí hlasu moře a vnímá jeho krásu. Každou volnou chvíli tráví v jeho konejšivé náruči, až matce dojde trpělivost. Vyžene dceru z domu s kletbou, aby se její nohy už nikdy nedotkly země, aby zůstala navždy uvězněná v náruči moře. Dívka je zděšená, protože netuší, co zlého provedla.  Zakletí zlomí dívčina kmotra, která jí požehná a vybídne k životu, v němž  nemusí volit mezi jedním z obou živlů, ale může být doma jak na zemi, tak v moři. Dává jí povolení, aby dary hlubin využila k obohacení každodenního života. Díky podpoře své „druhé matky“ – kmotry zná dívka cestu tam a zase zpět.  
Všichni podporu potřebujeme, žena Médium proto, aby nezůstala ztracená v moři nevědomí, ale využila toho, co z něho načerpá. Takovou průvodkyní může být matka, teta, terapeutka, přítelkyně. Někdy se tohoto úkolu ujme sama duše a stane se tou nejlepší učitelkou. Vede rusalku krok po kroku, aby našla svůj hlas a kultivovala své umění. Poskytne ji vedení, podporu a čas, aby mohla:

• trpělivě naslouchat svému vnitřnímu hlasu a rozpoznat jeho poselství od hlasitější řeči ega
• rozlišit, kdy se obrazy, pocity a vize, které k ní přicházejí, týkají jí samotné, jejího životního příběhu, a kdy mohou pomoci ostatním
• rozeznat, v jakých situacích je vhodné promluvit a kdy je lepší mlčet a ponechat si svůj názor pro sebe
• objevovat a rozvíjet způsob, jakým nejlépe zprostředkovat vnitřní obrazy – dát jim tvar a podobu prostřednictvím příběhů, veršů, malby, písně, pohybu.

Tyto dovednosti se nezískávají lehce, ani nepřicházejí samy od sebe. Nicméně pokud si je rusalka osvojí, její hlas zesílí. A až potká cizí kněžnu, nebude němá.
Setkání s ní je dalším zastavením na rusalčí cestě. Sebevědomé, silné a dominantní ženy, které vstupují do jejího života, v sobě mají značnou dávku odvahy, kuráže, pragmatismu a odhodlání jít si za svým. Jsou ztělesněním archetypu Amazonky, který představuje stín rusalky. Pokud se s ním seznámí a konfrontuje, podá jí rudá kněžna pomocnou ruku a pomůže jí představit její tvorbu světu. Naučí ji, jak se dotýkat země, aby jí chůze nezpůsobovala bolest, a jak vytrvat, aby se její sny změnily na skutečnost.

Rusalka na suchu
Příběhy popisují rusalky, mořské víly a vodní žínky jako bytosti svěží, krásné, nikoliv však nesmrtelné. Když vyschne jejích zřídlo nebo pramen, umírají spolu s ním.  Nejsou-li dlouho v kontaktu se svým živlem, ztratí  pružnost, ohebnost a zestárnou.
Všichni se pod taktovou každodenních úkolů a rutiny cítíme občas jako leklé ryby. Naše vnitřní rusalka v takové chvíli volá po návratu do vodní říše. Rozpozná, kdy nastává příliv a kdy přichází čas odlivu.
Potřebuje mít své moře na dohled, ať už má jakoukoliv podobu. Meditace, modlitba, tvorba, snění, toulání se krajinou, naslouchání šumění moře  – takovou volbu není třeba obhajovat. Není to ztracený čas či luxus, ale životní nezbytnost. Stačí dopřát si čas a ponořit se. Pak znovu pocítíme, že náš krok je pružný, pleť hebká a duše spokojená.

                                                 Ing. Věra Šimonová