Kdo je šťastný, je i zdravý: Imunitní systém

Jaká je role a funkce imunitního systému? Jak vysvětluje v další – krátké, ale velmi důležité kapitole své knihy dr. Petr Novotný, jeho funkce může být dvojí a každý z nás si může vybrat…

Druhou pákou centrálního nervového systému, která téměř každé Já donutí, aby nedělalo to, co si zamane, ale aby v převaze činilo to, co činit má, je imunitní systém.  
Imunitní systém tvoří v podstatě stejné chemické látky, které v mozku monitorují sociální počiny Já a regulují jeho  emoce. Klíčovou funkcí imunitního systému je udržení Já  v dobré  či aspoň v přiměřené zdravotní kondici, a jeho druhou, stejně významnou funkcí, je oslabení anebo úplné zničení jeho zdravotní kondice. Každý z nás si může sám vybrat.
Ve světě respektovaný vědecký časopis Nature uveřejnil v roce 1983 článek, z něhož postačí ocitovat jedinou větu: Neexistuje takový duševní stav, který by se neobrážel ve stavu imunitního systému.
Tato větička pochází od Normana Cousinse a lze ji nalistovat v knize Anatomie nemocí.
Nikoli tedy vznešené vize, myšlenky a vývoj vědy, ale kladné emoce zabezpečují uchování jednotlivců i lidského druhu.
Zdraví bylo a stále zůstane klíčovou hodnotou téměř každého Já. Zdravé Já je funkční, sebevědomé a sociálně vyladěné. Považuje se za úspěšné i šťastné a toto svoje štěstí podněcuje a rozhojňuje ve svém sociálním prostoru.
Nemocné Já svou funkčnost, sebevědomí a šťastné chvilky ztrácí, a trpí například bezvýchodností, rozladou, bolestmi  nebo závislostí. Nebezpečná nemoc anebo dokonce přízrak předčasné smrti jsou klíčovými nástroji a hrozbami centrálního nervového systému, jež přimějí v podstatě každé Já ke korekcím, tedy k osvobozujícím rozhodnutím a osvobozujícím činům. 
Ne však vždycky. „Jsem ráda, že ten věčný boj o štěstí, žebrání o lásku a o místo na slunci, budu mít konečně už za sebou,“ řekla mi 33letá onkologická klientka ve finálním stadiu nemoci.
Avšak jen málokteré Já se nezděsí své těžké nemoci anebo přízraku předčasné smrti. Strach ze smrti proto nebývá ani velkými fachmany ledabyle a s nadhledem  chlácholen. I oni podněcují nemocné k emočním a sociálním korekcím, aby strach jejich pacientů nezískával na síle.
V podstatě každé středně či těžce nemocné Já bleskurychle takzvaně emočně a sociálně zkrotne. Přivolává pomoc nejbližších a blízkých, bývá vděčnější, mírumilovnější a skromnější. Vzdává se vzdálených či nedostižních cílů i svého případného elitářství, odpouští svým viníkům a samo také žádá o odpuštění.
Svět mu připadá náhle krásnější a smysluplnější. Z celého srdce touží po uzdravení, sociální blízkosti a přežití.
Už lehčí nemoc přiměje pozornější Já k viditelným emočním a sociálním korekcím, k nápravě přehmatů a mnohdy i k pokoře.
A středně těžká nemoc dává Já najevo, že sociální rozdíly tu nejsou od toho, abychom se od sebe vzdalovali, ale aby silnější slabším, oslabeným a nemocným ze všech sil pomáhali. 
Těžce nemocné Já padá někdy symbolicky i reálně na kolena, protože už ví,  co vše je převyšuje.
Takové Já povětšinou nezlobí, nevzteká se, nevyhrožuje, nepřeje jiným zlo, napřepíná se, nesoupeří, nepíše anonymní dopisy, nekritizuje ani neironizuje. Přemýšlí vstřícněji a objektivněji o sobě, bližních a nejbližších.
Zvolňuje tempo a někdy dokonce postřehne, jaký stres napomohl k jeho onemocnění, takže pak už ví,  jak se z něho vymaní.
Některá Já, která takzvaně v poslední chvíli seskočila hrobníkovi z lopaty, považují prodělanou těžkou nemoc dokonce za požehnání, jenž je přesměrovalo k lépe padnoucím životním cílům.