Kdo je šťastný, je i zdravý: Umění  jako jev sociální

Jak působí umění a z něj vyplývající osvobozující prožitek (tzv. katarze) na naše životy? Je tady další kapitolka z inspirativní knihy dr. Petra Novotného…

Centrální nervová soustava navozuje ve vnímavějším Já tvůrčí a umělecké schopnosti, aby svými dílky či díly ulehčilo život svým bližním, aby je morálně, hodnotově a esteticky inspirovalo, aby jim plnění nelehkých sociálních úkolů usnadnilo například v podobě osvobozujícího prožitku, kterému se říká katarze.
Katarzi je možné okoušet nejen při čtyřiceminutovém vytleskávání hrdinského tenora Jonase Kaufmanna v roli Cavadarosse na představení Tosca ve Vídeňské státní opeře, ale i ve skromnější podobě při představení Jakobín v libereckém Šaldově divadle.
Reakce tvůrců i konzumentů uměleckých děl bývají z nezbytí vždycky přinejmenším lehce emotivně přehnané. Umění je proto tak přitažlivé, vlivné a nezbytné, že burcuje silné emoce v širokém sociálním prostoru, a nejspolehlivě právě u těch, kterým se jich aktuálně, dlouhodobě či bolestně nedostává.
Funkční a hodnotné umění bývá vždycky v posřehnutelném rozporu s obdivovaným vnějškem.
Případnou úspěšnost svých uměleckých počinů nepřičítá skromnější Já jen sobě, ale především nezávislému inspirátorovi, jenž se pozvolna či náhle proklube s velkou pravděpodobnosti z jeho pravé mozkové hemisféry.  Pravá mozková hemisféra bývá totiž laikům představována jako zdroj tvořivosti, představivosti nebo i duchovnosti.
Hudba je křikem lásky a poezie její promýšlení, napsal Oscar Vladislas de Lubicz Milosz, jenž nepovažoval umění za lidský vynález, ale viděl v něm požehnaný výtvor části neuvědomované psychiky, která podněcováním k umělecké tvorbě vyjevuje pozornému Já svou dobrou vůli i svoje laskavé  sociální úmysly. 
Některá Já bývají po celý život podněcována, aby je okouzlovaly kulturní a umělecké počiny, anebo aby je z niterné potřeby případně i sama stvářela například v podobě poezie, filmových či divadelních scénářů, románů, maleb, sochařství, herectví či muzicírování.
Špičkové umění působí jako sebezáchovný sociální akt, protože vnáší do života tvůrců i uměníchtivých konzumentů přinejmenším prchavou úlevu od těžkých sociálních problémů anebo ulehčuje už neřešitelné a nesnesitelné emoční a sociální strádání. Zobrazí sociální vnějšek smířlivěji a vstřícněji než by si případně zasloužil, takzvaně  ho idealizuje, abychom se v něm nebáli žít.
Cenný kumšt vypne svým konzumentům aspoň na prchavý okamžik jejich obtížnou, bezvýchodnou a stresující sociální realitu, anebo ji zobrazí s ironií či lehkomyslně. Takový kumšt připomíná vlídně i vstřícně úděl a účel naší pomíjivosti.  
Kumšt probouzí dojem, že je tady odjakživa a že jej noví tvůrci pouze oživují anebo ho jinak představují.
Je-li bezcenný, pak z něho lze zrcadlově odezřít sociální a emoční bezcennost aktuální historické scény.
Nejpřístupnějším kumštem je hudba. Kdyby existoval bůh, pak by bylo nesnadnější si ho naklonit anebo usmířit prostřednictvím hudby.
Avšak nikoli jen hudba, ale i jiná umění souvisí ostře s vnímáním a posuzováním sociálního vnějšku.
I průměrné umění zesměšní, vylepší anebo posvětí hodnoty, podle kterých z nezbytí právě žijeme.
Dnešní kumšt už ztrácí schopnost učinit si nejen z vlastní, ale i z hlouposti těch nahoře, anebo z vlastní bezvýchodnosti osvobozující legraci například v podobě satiry.  Kdo se v tak přehnaně vážném a emočně kamenícím dnešku vysměje sám sobě?