Kdo je šťastný, je i zdravý: Společnost organizovaného stresu

„Když nám někdo léta vnucuje, co si nemůžeme dovolit, pak jsme stresováni a strádáme. Silný stres se zrodí i z lehkomyslného zadlužování. Ten působí někdy i desítky let, “ píše v další kapitole své knihy Phdr. Petr Novotný…

Když nás kdosi svádí k životním cílům, pro které nemáme dispozice, pak jsme stresováni a strádáme. Když se nás média pokoušejí ohromit špatnými zprávami, pak jsme silně stresováni a strádáme.
Silnému stresu jsou vystavování věkově pokročilí, když je před jejich očima přepisována pokoutními historiky jejich minulost, kterou spoluvytvářeli. Stejně strádají, pokud jsou zpochybňovány hodnoty a cíle, podle jejichž navigace žili šťastně desítky let.
Stres mívá mnoho tváří, zdrojů i rozličnou sílu. Bývá krátkodobý i dlouhodobý, občas bývá životu prospěšný, ale častěji je nebezpečný. Zrodí se nejen z velkých tragédií, ale snadno také při manželské hádce, při porážce  fotbalového manšaftu na domácím hřišti anebo po shlédnutí filmového hororu.
Nasugerovaný stres se z prvu vyjevuje například v podobě neklidu, žalu, strachu, úzkosti, tesknoty, nespokojenosti, rozčarování, nedůvěry, slepé emoční ulice a bezmocného vzteku.
Rodí se i v důsledku hrozícího nebezpečí, ze strachu ze selhání a z neúspěchů, také z pochybností o sobě, z častých konfrontací s nejbližšími, ze zklamání, nejistoty i z nedostatku sebedůvěry.
Spolehlivě jej podnítí například žárlivost, neukojená ctižádost, exekuce, neschopnost zkorigovat k lepšímu nefunkční anebo emočně vyhaslé partnerství a také závist a agresivita bližních. Navodí jej opuštěnost, bezmoc, zoufalství, beznaděj, panika, zbabělost, pýcha, závislost i pocity bezcennosti.
Stres někdy těsně souvisí s tím, co lze ve vnějších soubojích snadno ztratit, například společenské postavení, koupené vzdělání, luxusní vilu s bazénem anebo až příliš atraktivní milenku.

Moje žena mi nedávno sdělila:„Když jsem vyšla z hypermarketu s nákupem k autu, oslovil mě na parkovišti velmi slušně oblečený muž ve středních letech: ´Dala byste mi pár drobných na pivo?‘ Když mi poděkoval, pak ještě řekl: ‘Já ,měl stejné auto jako vy, ale přišel jsem o něj i o dům v exekuci. Nemám ani kde spát.‘ “
Stres dospělých i dětský stres mívají obdobné kořeny. Stres dětí však je podstatně nebezpečnější, protože dítě jej neumí  pojmenovat ani se s ním svěřit. Dítě si nepříjemné důsledky stresu povětšinou neuvědomuje a tudíž přehlíží jeho příčiny, byť stres z rozličných příčin trvale a bolestivě okouší.
Dětská psychika se neumí ze stresu vymanit tak snadno jako zkušenější a životem už obroušená psýcha dospělého. Dítě se nachází pod neblahým vlivem stresu obvykle tak dlouho, dokud stres sám od sebe nevyhasne či nepomine, k čemuž někdy v dětství a později ani v dospělém životě vůbec nedojde.    
V dětství napomáhají k žádoucímu emočnímu a sociálnímu košatění příležitosti k rozvoji schopností a sebevědomí, úroveň vzdělávání a inteligence, zejména však efekty příznivých sociálních a emočních situací a směn, jimž bylo dítě případně už od svého početí vystavováno.
Každá nově počatá bytost potřebuje, aby byla už před narozením vlídně očekávána a po narození vzorně opečována.
Jsou-li emoční vjemy embrya nepříznivé například v důsledku stresované, emočně a sociálně nezabezpečené matky, bývá novorozenec v průměru menší, méně inteligentní, nemocnější a posléze vyjevuje také poruchy chování, protože byl v  matčině  lůně  vystavován tlaku jejích  stresových  hormonů, například kortizolu.
Pokud batolata nevyrůstají s otcem, vyhledávají z vůle matky přírody oční kontakt s jinými vhodnými muži. Hledají absentující táty například na hřištích, v restauracích i na ulicích. Lze se o tom přesvědčit, když na pozornější batole mužský s laskavou tváří a úsměvem pokývne anebo mu zamává. Batole  k němu přiběhne obdobně jako psíček pro laskominu.
Stále větší počet dospělých v posledních dvou třech generacích byl vymodelován silným dětským stresem, do kterého se zanořili bez vlastních provinění případně už po narození, takže život bez stresu v podstatě nikdy neokoušeli.
Svůj dospělý stres, jenž povstal z neradostného a nešťastného dětství pak vnímají spíše jako běžnou nebo dokonce dobrodějnou motivační a hnací sílu, jako nezastavitelný motor  úspěšného života, jako věrného, byť otrlého průvodce, jehož zásluhou se proderou bez větších katastrof pozemským slzavým údolím.

Obdobně vymodelovaní dospělí nevědí, že o sobě právě to nejdůležitější nevědí. Například, že v sobě nerozvinuli šťastlivecké emoce, bez kterých nelze žít šťastně ani zdravě. O čem nevědí, to podle jejich názorů nemůže existovat a tudíž ani jejich život ovlivnit.
S obdobně neotřesitelným přesvědčením se lze častěji setkat u mužských onkologických nemocných. I když už případně mívají smrt na jazyku, nepřipustí, že jejich emoční či sociální stres zapůsobil destruktivně, protože jej chybně identifikují, nepřiznávají, podceňují nebo zapírají anebo jej dokonce vnímají jako svou válečnickou přednost.
„Co mi tu vyprávíte, to mi zní jako pohádky pro zlobivé děti,“ řekl mi s úsměškem 45letý inženýr, kterému se rakovina vrátila už potřetí. Vyrostl v dětském domově, když jako dvouletý ztratil svoje rodiče při autonehodě. Mohl bych se chechtat s ním, kdyby neumíral na rakovinu plic s metastázami do mozku.
Riskantním se dokáže stát také důchodcovský stres, jenž se s oblibou rodí po odchodu z profesního života.  Pokud se z tohoto stresu novopečený penzista včas nevymaní, začnou na něho s velkou pravděpodobností dotírat rozličné zdravotní potíže.
Kdo pobírá starobní důchod a strádá tím, že už nečiní nic smyslupmého, ač byl ve své profesi aktivní, užitečný, žádaný, nepostradatelný i oceňovaný, prožívá těžké  období. Cítí se vykořeněně, bezcenně a neužitečně, čímž je stresován.
Fylogeneze (matka příroda) neuznává  penzijní věk, i když asi nemá vůbec nic proti pobírání starobního důchodu. Trvá však na sociální užitečnosti a sociálním začlenění každého z nás pokud možno až do přirozené smrti.
Zákeřně  působí i stres partnerský, jenž se často rozvíjíve středním věku.
50letá učitelka s rakovinou dělohy mi odpověděla e-mailem takto na moje otázky: Mému muži, jenž je o dvacet let starší, se kterým mám patnáctiletého nádherného syna, se v době kovidové trochu hodně změnil režim, tudíž zůstal doma na gauči, nic moc nedělal, a tak se občas začalo objevovat zapomínání, nechtěl nikam jít na procházku a jeho strach byl a je stále hodně velký. Pro mě to byla tak trochu výzva, chtěla jsem se naučit s ním v těch vypjatých chvílích vycházet. Kdysi se nám dařilo po hádce obejmout a udobřit, ale ty emoce jsme v běhu času rychle převálcovali a neuměli jsme  včas se zastavit a říci si klid, bez hádek. Pokud jsem kdy chtěla ze vztahu odejít, ne že bych neměla sílu, ale syna milujeme oba dva a on má rád nás oba, takže jsem vždy říkala, že mě má můj muž něco naučit a  předat, že jsme se měli setkat…

Partnerství bývá dlouho spolehlivě pevné a prospěšné, dokud v něm působí přinejmenším dvě ze čtyř partnerských pojidel, což jsou vášeň, láska, přátelství a úcta, o čemž jsem se shora už zmínil.A právě tyto položky testuji u svých nešťastných nebo nemocných klientů, kteří se ocitli v nesouladu se svými partnery.
Partnerská pojidla jsou křehká, vysychají nebo mizí někdy i z malicherných důvodů. Například když chtějí partneři sice totéž, ale každý toho chce dosáhnout jinými prostředky.
25letý zdravý klient, jehož na rakovinu zesnulá matka byla mojí klientkou, přišel ke mně po pěti letech prý pro životní radu. Sympatický, chytrý a profesně šikovný mládenec. Přednesl svůj problém se třemi bývalými přítelkyněmi, které se k němu chtěly náhodou  téměř ve stejné době vrátit, ač v současné době žily s novými partnery: lékařka, policistka a úřednice. 
Byl ochoten kývnout na tu, kterou doporučím, protože mi věřil. Také se domníval, že má nejvyšší čas se usadit  a založit rodinu. Jeho otec se totiž ženil v 21 letech, ač nemusel, takže synek měl dojem, že by ho měl co nejdříve napodobit. Když jsem se mládence zeptal, jaká partnerská pojidla k těmto ženám dosud pociťuje (vášeň, lásku, přátelství a úctu), přičemž všechny tři ženy byly o několik let starší než on, odpověděl: „Ke každé cítím jen přátelství a úctu.“ „S takovými pojidly se spokojte, až vám bude šedesát, spíše však sedmdesát,“ odpověděl jsem.

Pokud se v pozdějším věku a po mnoha společně prožitých letech, vytratí tři anebo dokonce všechna čtyři partnerská pojidla, byť jen u jednoho z partnerů, pak se i mnohaleté partnerství ocitá v krizi, ztrácí svou funkčnost a po čase se rozpadá.
Když se partneři, jejichž děti už vyletěly z rodinného hnízda, a jsou už takzvaně bez pojidel a dohodnou se na smírném rozchodu, pak se obvykle vyhnou  dlouhodobému stresu. Pokud se však jeden z partnerů rozhodne rozchodu zabránit, pak se silný stres přinejmenším u jednoho z nich zjeví a dokáže i neblaze zdravotně zapůsobit.
Na počátku důchodového věku, v případě že mezi partnery nejsou už žádná libá pojidla, a nahradily je bryskně rozličné averze, a přitom není šance z partnerství útéci, například z finančních důvodů, pak se partnerství transformuje do svazku, který lze označit jako partnerství předčasné smrti. Takové partnerství se zrodí, když jeden z partnerů v důsledku  dlouhodobého partnerského nesouladu závažně onemocní a posléze předčasně zemře.
„Nemohu utéct od manželky,“ řekl mi 67letý instalatér. „Mám jen mizernou penzičku a žádné úspory. Sotva lezu, už nemohu pracovat ve své profesi, a tak se místo toho denně hádám s bábou!“
Ironie obdobně tragických osudů tkví zejména v tom, že někdy nad rakví zesnulého pláče v krematoriu ze všech sil klíčový tvůrce a důsledný rozhojňovatel partnerského stresu.
Někdy se však stává, že po smrtí jednoho z věkově pokročilých partnerů, mezi kterými naopak panoval vzácný soulad, jej ovdovělý partner ve smrti následuje už za několik dnů.
Setkal jsem se i s případem, že mezi smrtí emočně  skvěle vyladěných, věkově velmi pokročilých partnerů, uběhlo jen dvacet hodin, takže byli pohřbeni v jediném dnu. Dej jim pánbůh věčnou slávu!