Kdo je šťastný, je i zdravý: Špatný začátek a dobrý konec

Nabízíme předposlední, velmi rozsáhlou kapitolu knihy dr. Petra Novotného...

Hodnotu současnosti nelze poměřovat jen ohromujícím technologickým vzestupem, množstvím vyrobených aut, rostoucí kapacitou letišť, spotřebou masa, hustotou sociálních služeb, sítí bank a zdravotnických zařízení, vzrůstajícím počtem učitelů, policistů a lékařů, širokým sortimentem zboží, atraktivitou volnočasových aktivit, blahobytem středních a horních sociálních vrstev a snadnou dostupností  vzdělávání.
Vzdor těmto vymoženostem nelze zavírat oči před  bolestnými neduhy, například před masovým rozvracením rodin s dětmi, úpadkem kulturnosti,  nárůstem obezity,  diabetu, depresí a onkologických nemocí anebo před šokujícími sociálními rozdíly.

Lze rovněž už jen žasnout, anebo raději mávnout rukou nad beztrestností hlupáků zpochybňujících a urážejíchích osobnosti, anebo nad nenávistí vysílanou k odlišným názorům.
Jak se vůbec mohlo stát, že nejen tyto, ale i další neduhy nezastavují ani neubrzďují vzdělávací systém, politika, legislativa, filozofové, morální a kulturní autority anebo věda? Jak je možné, že se ani tato kdysi tak vlivná část populace  neodvažuje ukázat na rozhojňovatele zničujících jevů?
Od znehodnocení úrovně vzdělávaní řada shora uvedených problémů začíná. Současný vzdělávací systém neuznává odvěké profesní rozčlenění společnosti. Do očí bije nadbytek absolventů středních a vysokých škol, a na druhé straně kritický nedostatek vyučených řemeslníků a dělníků, jichž byl v českém prostoru odjakživa dostatek už v časech rakouského císařství, ve zlatých dobách první republiky i v období takzvaného socialismu.
Jsme snad stále chytřejší a schopnější než předchozí generace? Jsou snad Češi chytřejší a schopnější než jiné národy? Je opravdu nutné přizvat na dělnické a řemeslnické práce stovky tisíc zahraničních dělníků?
Vzdělávací systém zredukoval nejen příliš náročné anebo zastaralé učivo, ale razantně také vyúku českého jazyka, hlubší znalost cizích jazyků, dějin a matematiky. Důkladně okleštil také společenskovědní poznatky například z filozofie, etiky, sociologie a psychologie.
Drastická redukce učiva nevratně proběhla a dále  ještě probíhá za jásotu žáků a studentů všech stupňů státních i privátních škol. Doklady o vzdělání pak získávají i ti, kteří nemají potřebné vědomosti a schopnosti ani nepostřehnou souvislosti klíčových sociálních jevů.
Gaussova křivka vyjadřuje normální rozložení jevů v přírodě včetně inteligenčního kvocientu (IQ). Potvrzuje, že na celém světě se neodvratitelně rodí jen 50% intelektově průměrných s IQ v rozmezí 90-110, s čímž žádný vzdělávací  systém nepohne ani o fous.
Superiorní inteligenci vyjevuje podle Gaussovy křivky jen 2,8 % populace, vysoce nadprůměrnou inteligenci jen 6%, mírně podprůměrnou inteligenci 10 %, nižšší stupeň slabomyslnosti 10%  populace, a tak to dlouho zůstane, byť je potřeba zmínit i Flynnův efekt.  
Identické na celém světě jsou počty takzvaných géniů s IQ nad 140 (0,2 %) a menálně lehce i těžce oslabených.
Matka příroda má ráda, když v těchto byť někdy  nemilosrdných ohledech panuje harmonie a stabilita.
Chce, aby každý z nás spolehlivě obstál a byl užitečný  v jiné sociální službě. 
Vrozený IQ měří vcelku spolehlivě neverbální testy. Pomíjejí nabiflované vědomosti a naopak oceňují vrozenou kvalitu vímání, představivosti, pozornosti a myšlení.
Avšak ani nadprůrněně vysoký IQ nezaručuje schopnost předvídat, analyzovat a brzdit společenské problémy, pokud k tomu nenapomůže vyspělá sociálnost a rozvinutá emocionalita.
Deficity sociálnosti, emocionality a IQ se zřetelně  vyjevily v době kovidové. Například v podobě shůry striktně šířených a dole nekriticky přijímaných polopravd, paniky a strachu, což přivodilo tnárůst počtu depresivních a také vyšší počet sebevražedných pokusů i dokonaných sebevražd.
V tomto zorném úhlu je potřeba znovu připomenout shora už citovaného sociologa Herberta Spencera:
Nespoléhejte  v krizích  na  pomoc a záchranu shůry,  ale předevšším sami na sebe. Společnost nelze bez negativních následků vystavit státním regulačním mechanismům, protože její harmonie a funkčnost se rodí z kontraktů mezi svobodnými jednotlivci, což vzchází z naplnění jejich osobních zájmů…“

Ozvala se mi 31letá inženýrka, zavilá nepřítelkyně mužů, mateřství a rodinných vztahů,  která mi před svou návštěvou napsala: Cítím potřebu sama ukončit  svůj život. Myslíte, že byste  mě dokázal zachránit?
Když jsem jí při osobní návštěvě a vyšetření doporučil, jaké by asi měla učinit emoční sociální a emoční korekce ve svém nejbližším sociálním okolí, zejména však odpustit tvrdé dětství své přísné a prý bezcitné matce a navázat s ní aspoň zdvořilostní kontakt, dále nalézt svého otce a vyptat se ho, proč její matku i ji v útlém dětství opustil, a posléze vyvážit svoje erotické vztahy s muži, odpověděla mi tato vcelku hezká žena stručně a rázně: „Nic z toho nikdy neudělám!“
Avšak přinejmenším lehce nadprůměrně emočně, sociálně a intelektově vyspělé dospělé Já, které v dětství a při dospívání v různých ohledech strádalo, dokáže na vlastní pěst usilovat, aby i v nepříliš vstřícném sociálním vnějšku přiměřeně dozrálo, aby se mu s  časovým odstupem zalíbilo na světě. K tomu postačí, když si uvědomí, že je to podmíněno splněním úkolů, kvůli kterým se narodilo.
Jaké to jsou úkoly? Například profesní, partnerská, rodičovská a sociální užitečnost, zejména však zplození a vychování harmonického  potomstva.
Málokteré Já, ve všech jmenovaných ohledech lehce nadprůměrné, ochromí špatný životní začátek, pokud si dokáže představit svůj dobrý konec. Cesta za dobrým koncem je celoživotní dramatickou a obtížnou poutí, avšak s životadárným efektem.   
Například už záhy po třicítce se  takové Já obezřetně vyhýbá zničujícím stresovým situacím a upozaďuje se. Nerozhojňuje emoční a sociální chaos, jak to činilo při dospívání a na počátku  dospělého života.
V průběhu dalších desetiletí dozrává a poté obstává  v například v partnerství, rodičovství, při seberealizaci a při ochraně svého zdraví.
Pokud si uvědomuje příznivé efekty či libost své osobnostní proměny anebo její souvztažnost s efektem zdraví, pak ve svých proměnách trpělivě  i systematicky pokračuje ve středním, v pokročilejším i ve velmi vysokém věku.
Z pěti stovek dětí  a adolescentů s poruchami chování a specifickými zdravotními problémy, o které jsem v průběhu patnácti let pečoval, a z dvojnásobného počtu dospělých, jejichž životní příběhy jsem při různých příležitostech sledoval, jsem vymodeloval šest věkových kategorií, ve kterých dochází ke zřetelnému emočnímu a sociálnímu vzestupu takzvaně k lepšímu.  
První kategorie počíná dvacetiletými a poslední šestá končí osmdesátiletými a ještě o něco staršími lidmi.
Špatný začátek a dobrý konec vyhlíží  jednoznačně lépe než špatný začátek a špatný konec a ještě lépe než dobrý začátek a špatný konec. Snad i proto se tato poněkud obsáhlejší kapitolka může stát čtenářskou motivací k posouzení sociální hodnoty vlastního života.
Považoval jsem za zbytečné napsat kapitolu o dobrém začátku a dobrém konci, protože její hrdinové  dosahují snadněji týchž emočních a sociálních met jako hrdinové se špatným začátkem a přesto s dobrým koncem.
Osobnosti se špatným začátkem a dobrým koncem, jejichž přerod může čtenář někdy i se zatajeným dechem sledovat v šesti věkových skupinách, začínaly svůj život s neblahými vstupy případně už od početí. Patřily mezi ně například nechtěné těhotenství, osamocená matka, rozbitá rodina, dětství strávené v rozličných „domovech“ anebo osiření v raném věku. Zdrcujícím způsobem zapůsobí  také brutální střídavá péče, tvrdá, nadměrná nebo nedostatečná výchova, neláska mezi rodiči, neláska rodičů k dítěti, nefunkční vztahy se sourozenci nebo s prarodiči.
Špatný životní začátek a dobrý konec nejsou  sice vzácné, ale přesto se vždycky vyjeví jako pozoruhodné, takže je potřeba před jejich hrdiny smeknout  a hluboce se uklonit.
Na druhé straně však nůže být dětský počáteční emoční a sociální deficit až tak silný, že se stane  nepřekonatelným…

Dopis rodičům od 19letého Dalibora z léčebny 
Chtěli jste pro mě udělat maximum, přesto Vám za to nemůžu být vděčný. Stále mi něco chybí. Nenávidím svůj život asi proto, jak  se od ostatních životů liší. A mám jen malou naději, že to bude někdy jinak. I přes veškerou mou snahu je vše marné. Obklopuji se jen svým strachem. Odmala jste směrovali můj život ve svých kolejích.Vnucovali jste mi své zvyky a „tradice“. Měli jste mi dát víc volnosti a naučit mě samostatnosti. Kdyby tomu tak bylo, možná bych byl někde jinde. I když se Vás snažím  respektovat, přesto Vás nenávidím, že jste mě poslali na beznadějný životní boj. Možná jsem mohl dopadnout lépe, ale stejně tak i hůř. Kromě několika společných výletů nemám na Vás žádné pěkné vzpomínky. Vím, že mám spoustu nedostatků a za většinu si můžu sám, ale asi bych byl někde jinde, kdybyste neudělali v mém dětství tolik chyb. Nenávidím se za to, jaký jsem. A s tím se nedá žít.
S dopomocí černého humoru lze řící, že Já v dětství tak či onak důsledně pochroumané, se na počátku své dospělé životní cesty směrem vzhůru rozhodně nenudí. Přestože bývá jeho dospělá životní pouť v prvních letech dramaticky proměnlivá, tak už za deset, patnáct či dvacet let vyhlíží jeho vzestup pozoruhodně a v pokročilém věku málem jako fascinující.

Každému Já se špatným začátkem prospěje, když si na dospělém životním startu uvědomí, že jeho rané vstupy nepasují od prvního pohledu k úspěšnému životu a že vyhlížejí znepokojivě nejen  pro ně a jeho vrstevníky, ale i pro veškeré  jeho sociální publikum.
Dospívající Já však ještě netuší, že se jeho uvědomované deficity mohou stát v ideálním případě silným podnětem k mobilizaci vůle, intelektu, vytrvalosti, emocí a sociálnosti. Filozoficky vzato: Když se Já postaví na  startovní čáru dospělého života tak či onak emočně a sociálně pochroumané, nezískává tím jeho životní pouť vznešenější smysl než jakou mívá životní cesta od dětství takzvaně vzorně vypiplávaného Já s až příliš umetenými vstupními chodníčky?  
Následně uvedená životní období působí někdy až schematicky, protože sociální a emoční dozrávání proběhne u někoho zřetelně rychleji anebo naopak zřetelně pomaleji, a povětšinou nebývá korunováno až tak ohromujícím, níže nastíněným sedmdesátiletým až osmdesátiletým sociálním a emočním finišem.
Podstatnější je, aby například zprvu tak snaživí a štěstíchtiví třicátníci a čtyřicátníci neustrnuli v dalších desetiletích na už dosažených cílech, což by rozhodně nevěstilo nic dobrého pro jejich zdraví v dalších dekádách anebo ve velmi  pokročilém věku.  
 „Vidím stále hlouběji!“ říkají starci i stařeny nad hrobem. A nevidí jen hlouběji, ale také přesněji a především nezaujatěji.
Stařecká moudrost rozhodně nespočívá ve schopnosti porozumět filozofickým složitostem, ale například  v  rozluštění příčiny zaslzených očí u neznámého člověka. 

První období – 20leté až 30leté Já  
Započíná s velkým zápalem svůj souboj s vnějškem o místo na slunci. Ještě sice neví, že nic neví a ani netuší, co nejvíce potřebuje, ale aspoň si uvědomuje, co rozhodně nechce. Přemýšlí, kým má šanci se stát a kým by se rozhodně stát nechtělo.
Nehodlá hrát druhé či třetí housle v erotickém životě, nechce zůstat navěky v podřízené profesní pozici a zatím je nic nepřiměje, aby se hnalo za penězi až tak, aby padalo vyčerpáním.  
Pokud je mužské Já nadprůměrně promiskuitní, pak někdy věří, že množstvím erotických eskapád nejsnadněji pozná svět anebo samo sebe právě v tomto ohledu přesvědčivě vyšlechtí.Ženské Já se v erotickém ohledu od mužského  značně liší. Partnery nehodnotí jen podle zjevu a erotických dovedností, ale také podle sociální spolehlivosti a odpovědnosti. Někdy si vzpomene i na rady své babičky: „Musíš poznat, zda je tvůj milý z Berouna, anebo jen z Drážďan!“    
20leté mužské Já se představuje povýšeně, protože přiměřená pýcha a drzost zamaskují kdejakou slabost. Projevuje se agresivněji, dominantněji, sebestředněji, bezohledněji a také mstivěji například v podobě přání zla a neúspěchu oponentům. Psychické méně odolné Já dodává sebevědomí samo sobě, odolnější Já to ponechává na ostatních,
Zatím je zranitelnější a proto ohroženější. Svoji razantnost vnímá ještě jako přednost. Je přesvědčeno, že bez sebestřednosti a drzosti nelze dobýt zřetelného úspěchu.
A jakou podobu mívá tento úspěch?  Po pěti či šesti letech dospělého usilování získává podobu dobrodružné erotiky, uznání vrstevníků, mírného profesního vzestupu a zejména přiměřeného množství  peněz.
Dvacetileté až třicetileté Já ještě nemá dost rádo samo sebe, takže si necení ani svých bližních, a proto ani bližními nebývá  oceňováno. Netuší, že tím, co zlého vyšle  ke druhým, bývá rovněž samo potrefeno.
Povětšinou není spokojeno se svým zevnějškem, byť k tomu nejčasrěji nemívá důvod. Zlobí je ironie namířená vůči němu, přesto však rádo ironizuje ostatní.
Trpělivě archivuje křivdy, jichž se na něm dopouštěli či stále ještě dopouštějí bližní.
Touží sice po láskyplné i nevázané erotice, hodnotnějšímu opačnému pohlaví se však ještě neumí přesvědčivěji nabídnout.
Před třicítkou se už domáhá atraktivních kratochvílí, ale spíše jen snívá o význačnějším hmotném zabezpečení a  profesním i sociálním vzestupu. A stále  se ze všech sil snaží předstihout svoje oponenty a konkurenty.
Předstírá vyšší schopnosti než jaké má, schopnosti druhých naopak zpochybňuje.
Povětšinou neví, čeho by se mělo vyvarovat, takže se občas chytne do vlastních pastí, například když se zachová agresivně, nedůsledně a neodpovědně.
Svoje hendikepy hájí a někdy je dokonce vydává za přednosti.
Většina jeho emocí osciluje v krajních mezích, například láska se rychle proměňuje v lhostejnost anebo v nenávist. Také svůj soucit střídá bleskově s tvrdostí, nesmiřitelností a někdy i bezohledností.
Rozhodování ve stylu „buď, anebo“ je pro ně nejsnadnější, nejobvyklejší a nejnápadnější.
Rádo riskuje, například ve sportu, v erotice, při cestě za penězi, vyvoláváním konfliktů anebo za volantem. Libuje si v dobrém jídle a někdy začíná i s konzumací návykových látek.
V tomto období navozuje přátelské vztahy s obdobně naladěnými vrstevníky, které mnohdy vydrží celý jeho život.
V úplném závěru této bojovné a povětšinou nejobtížnější životní dekády postřehne, že když se pozvolna zbavuje svých negativních emocí a vlastností, dostavují se k němu stejně pozvolna samy od  sebe také ony pozitivnější.

Druhé období – 30leté až 40leté Já
Už tuší, v čem tkví jeho přednosti i slabosti, co mu je jednou provždy profesně i sociálně odepřeno a co naopak může v těchto sférách po jistém úsilí získat. Dosahuje zřetelnějších úspěchů i uznání a poučuje se ze svých největších chyb, selhání a neúspěchů, a viditelně už  netlačí na pilu.
Postřehne, že chtít méně znamená někdy získat více. Zvolna už testuje příznivé i nepříznivé efekty své intuice a je si vědomo, že je to velmi významný jev, který se v převaze obejde  bez  jeho Já.  
Umí zatnout zuby a ze všech sil usilovat o vytčené cíle. Doplňuje si vzdělání. Smiřuje se s tím, že někteří  vrstevníci jsou schopnější a úspěšnější, a respektuje to. Také postřehne, že se stále ještě bojí toho, o čem nic nic neví, takže se snaží hodně dozvědět a postavit tak hráz svému strachu.
Projevuje větší úctu nadřízeným, vnímá příznivé efekty empatie i svých sociálních počinů. Občas si uvědomí, že všichni bližní usilují v podstatě o totéž, tedy o seberealizaci, lásku, erotiku, přátelství a peníze. Poznává, že šťastná přítomnost vyžaduje předzásobení  se příznivou minulostí. Tím pádem už umí čekat na úspěch i na příznivé sociální výzvy a stává se trpělivější.
Uvědomuje si, že mu občas prospěje usilování i strádání v osamocení, protože spolehlivě už silný bývá často sám. Netuší, že tímto postojem kopíruje Sokratův postřeh: Největší radost nečerpáme z bližních, ale ze sebe. Pokud ještě nezaložilo rodinu, pak touží aspoň po stabilnějším partnerství. Umí se přesvědčivěji nabídnout cennějším erotickým partnerům, takže promiskuitu už nepreferuje.
Některá mužská i ženská Já se stále ještě bojí odpovědnosti, která je spojena se založením rodiny. I když  už žijí ve stabilních  partnerských vztazích, pak svoje „rodičovské schopnosti“ testují  zatím jen  na zvířatech. Chovají psy, kočky nebo jiné zvířecí mazlíčky. 
Občas takzvaně zkopíruje názory a strategie svých vzorů i obecně oceňovaných autorit.
Stává se obezřetnější, takže upouští od podněcování konfliktů. Postřehne, že svoje zájmy a myšlenky prosadí efektivněji s dopomocí zájmů a myšlenek bližních a to včetně konkurentů.
Přiznává už i před publikem svoje chyby a omlouvá se za svá provinění. Je velkomyslnější a tolerantnější, byť stále ještě nedává nic zadarmo.
Někdejší pýchu, drzost, zlomyslnost i mstivost důsledně potlačuje nebo vykořeňuje. Stále je však ještě těší, když zpochybňuje hodnoty předchozích, domněle neschopných  generací.
Projevuje větší soucit vůči slabším, méně úspěšným a i poraženým konkurentům. Hledá si starší přátele, protože ho fascinují jejich předchozí pády a následné bouřlivé vzestupy. Zamlouvají se mu také jejich neprůhledné, nevyzpytatelné i vícevrstvé životní strategie.  
Uvědomuje si, z jakých důvodů se zrodily jeho dětské     deficity. Připisuje je chybám rodičů a nejbližších. V převaze však věří, že neblahé rodinné „dědictví“ korekcemi a svou úspěšností vykompenzuje.
Většina jeho emocí už neosciluje v krajních mezích, takže bývají v převaze kladná. Ony záporné velmi chytře skrývá anebo je vykořeňuje.
Třicetiletému Já připadalo, že délka jeho života je nezměrná a že konec života a smrt jsou vlastně pouhou iluzí, a že tedy bude nuceno absolvovat málem nekonečný zápas s životní nepřízní a s konkurenty o místo nahoře. Než však tuto dekádu jako čtyřicetileté uzavře, pak si přizná, že jeho mládí definitivně zmizelo, takže usoudí, že je zbytečné obětovávat další roky bezvýsledným honičkám.

Třetí období – 40leté až 50leté Já
Už nečiní jiným to, co samo nechce. Důsledně ověřuje, že vše, po čem nejvíce touží, po tom  touží i  ostatní, takže je začne respektovat a činí si z nich už nejen  z nezbytnosti svoje spojence i přátele. Také už ví, kam je vábeno a kam pouze štváno. Uvědomuje si, že o běžné věci usiluje v potu tváře, ale ty nejdůležitější získává skoro zadarmo.
Mívá rodinua děti ve školním věku. Vzpomíná na svoje neradostné nebo nešťastné dětství jako na svůj nejdestruktivnější prožitek.
V ideálním případě si uvědomuje, že se na svých dětech čas od času proviňuje obdobně, jak se na něm proviňovali jeho rodiče nebo opatrovníci, a snaží se napříště těchto neblahých přehmatů vyvarovat.
Svým rodičům a opatrovníkům pak svoje neblahé dětství zvolna odpouští v jistotě, že na rozdíl od něho neviděli emočně a sociálně dostatečně hluboko. Povětšinou se to stane v okamžiku, kdy samo prochází partnerskou krizí. Pak si vzpomene, že ve dvaceti spoléhalo na to, že může být milováno bez zásluh, zatímco ve čtyřiceti už ví, že se o lásku, přátelství a sociální soulad  musí zasloužit, a že tento princip musí pěstovat.
Partnerský rozkol Já obvykle vyprovokuje, když se spíše neúspěšně snaží přimět svého partnera k takzvaně nezbytným osobnostním proměnám, a když obdobný záměr prosazuje současně i jeho partner.
Svoje chyby dosud oba partneři odezírali v převaze jeden na druhém. A jeden druhému posluhovali někdy i jako zrcadlo domnělé či skutečné nezralosti anebo dokonce bezcennosti.
Vyspělejší Já už nehodlá zranit a poznamenat svoje děti rozbitím rodiny. Uvědomuje si, že partnerská krize spojená byť jen s citovým chladem a hádkami jeho děti viditelně stresuje.
Připouští, že šťastlivectví a stejně tak i emoční krize se v partnerství rodí oboustrannou zásluhou. Chyby tedy nehledá jen na partnerovi, ale úspěšně  je nachází i na sobě. Postřehne, že vyřešení zdánlivě už neodvratitelné partnerské krize takzvaně po dobrém, znamenalo zásadní posun v jeho emočním a sociálním rozvoji a že se  tím  stalo šťastnější  a užitečnější.  Chápe, jak rozdílné a nezaměnitelné bytosti jsou žena a muž a jak se vyplatí, když tuto odlišnost partneři  akceptují, a začnou svůj protikladný úděl společně trpělivě rozvíjet. Některá Já se po konfliktním partnerském období do svého partnera dokonce znovu zamilují. K tomu napomáhá také vědomí, že rychle ztrácejí svou erotickou přitažlivost pro věkově atraktivnější partnery. Také už nevnucuje svoje pravdy. Poznalo, že každý  potřebuje mít vlastní navigační pravdu, protože ta poskytuje usmíření i s bezcenným životem. Postřehne, že cennější pravdy mívají ti, kteří nemyslí jen na sebe. Hlásá neuvědomovaně s Borisem Vianem, že masy se mýlí a jednotlivci mají pravdu. (Viz Pěna dní) Opouští je pýcha i představy mstivosti. Už pro ně není  hanbou přiznání vlastních klíčových vin a neúspěchů. Sociální úspěchy a uznání ho uspokojují víc než peníze, což systematicky testuje. Také se zbavuje  závislosti, například kouření, protože úspěch je zbavil stresu.
Prospívá cíleně svým dětem. Chválí je, motivuje, mazlí se s nimi, respektuje jejich rozhodnutí, sny a zájmy, aby  nebyly  stresovány.Pravidelně si užívá přátelství vrstevníků, společně s nimi začíná s rekreačními sporty anebo s takzvanými dámskými či pánskými jízdami. Profesně je dobře ukotveno, povětšinou se bez něj v práci neobejdou, byť někdy s trpkostí žehrá, že čas jeho života se krátí a že to nejlepší má nebo už brzy bude mít za sebou. Tento bláhový omyl mu věkově pokročilejší čtenář jistě  rád odpustí.
V závěru dekády se přesvědčí, že nejnebezpečnější a nejzhoubnější sociální omyly podněcují takzvaní horliví specialisté, jimž chybí vědomí klíčových sociálních souvislostí.

Čtvrté období – 50leté až 60leté Já  
Naučilo se bez protestů snášet i svůj těžší životní úděl,  protože postřehlo, že mohl být ještě podstatně těžší… Ztrácí ctižádost a paradoxně začíná mít samo sebe  i svoje bližní raději. I bližní si ho více cení a obracejí se k němu pro rady. Pak si také všimne, že když přestalo papouškovat cizí myšlenky, dostavují se k němu s velkou vstřícností i jeho vlastní. Rovněž si uvědomuje, že  nejrychleji košatí jeho emoce, jejichž  zdravotní funkce si ještě nedávno neuvědomovalo. Rovněž postřehlo, že od bezvýchodnosti bližních, od těch nejkonfliktnějších a nejnešťastnějších se lze tomu nejpodstatnějšímu přiučit. V tomto ohledu považuje sociální zlo sice za přísného, avšak za nejschopnějšího učitele. Dvacetiletí až třicetiletí bývají přesvědčeni, že v této  dekádě budou nuceni splnit nejvýznamnější životní úkoly. Padesátiletí až šedesátiletí však už postřehli, že nejvýznamnější úkoly je teprve čekají. Vyznává častěji a přesvědčivěji lásku a úctu svému partnerovi a svým nejbližším. V práci naopak zvolňuje, opouští ho hyperaktivita i perfekcionismus. Postřehne, byť neuvědomovaně s C. G. Jungem, že pokud se závažné problémy nevyřeší  samy od sebe, pak je lepší přestat se o ně zajímat. Uvědomuje si, že překážky ke šťastnému životu, které lze jen s obtížemi překonávat, si vytváříme sami. Ponechává i důležitým věcem volný průběh. Je připraveno přijmout bez mrknutí oka svůj případný úspěch a stejně vstřícně i neúspěch.
Postřehne, že není potřeba se až tak zuřivě hnát za vzestupem, protože každý se nakonec stane jen tím, kým byl schopen  se stát.
Přiznává, že jeho největší ztroskotání napomáhala, byť velmi pozvolna, ale spolehlivě k jeho emočnímu a sociálnímu dozrání a vzestupu. Rovněž postřehne, že hlavním zdrojem jeho štěstí je soulad se sociálním vnějškem.  Plně už vstřebává nezbytnost a hluboký smysl ženské a mužské protikladnosti a funkčnosti, kterou nejen toleruje, ale také ji propaguje a vyznává. Erotiky si užívá v plné míře.
Hodlá si i jinak užít života a libé prožitky dopřává nejen svým nejbližším, ale například i domácímu zvířectvu. Postřehne také, že čím je život nudnější, tím rychleji ubíhá a že bezcenná přítomnost dokáže snadno znehodnotit i cennou minulost. Už ví, že svět nelze změnit k lepšímu, ale že téměř každý dokáže k prospěchu světa vylepšit sám sebe. Relaxačnímu sportu se věnuje systematicky, byť k tomu už nepotřebuje svoje vrstevníky. Zbavuje se definitivně svých tíživých závislostí a vzdor věku bývá spokojeno i s tím, jak vypadá. Už nepochybuje o tom, o čem nic neví, a také připouští, že neuvědomované jevy ovlivňují jeho život ze všeho nejvíce. Spoléhá ještě více na intuici. Věří, že ho vede bezpečněji než  racionalita. Například,  když  neudělá, co se mu dělat nechce, na něco důležitého zapomene, pocítí nechuť k setkání s konkrétními lidmi, odmítne lákavou nabídku, pak teprve s odstupem postřehne, jak velmi mu to prospělo. Někdy nasměruje intuitivní impulz i k velmi riskantní akci, která bývá korunována někdy až překvapujícím úspěchem. Na konci tohoto období jeho racionalita přirozeně  ochabuje, zatímco jeho emocionalita zřetelně posiluje. Svým dospívajícím dětem nezasahuje do jejich rozhodování a respektuje jejich nezaměnitelnou životní cestu. Mají ho za  to raději než ho mívaly v raném dětství. Stává se rovněž milujícím i milovaným prarodičem.

Páté období – 60leté až 70leté Já
Už se přesvědčilo, že právě jeho špatný začátek vyburcoval ze všeho nejsilněji jeho cestu za šťastnými událostmi a životní naplněností a že se na konci aktivního života stává celistvým člověkem. Tuto zkušenost nepovažuje za sdělitelnou. „Každý je nucen prožít to sám!“ říká.
Pokračuje v činnosti kterou ovládá nejspolehlivěji a připadá si v ní užitečné. Utvrzuje se, že štěstí a zdraví jsou podmíněny především sociální užitečností.  
Ani v tomto období ještě takzvaně neseká se sexem. Nehrozí mu těžká nemoc, byť občas trpí rozličnými bolístkami a neduhy anebo bere preventivní léky.
Bývá vděčné i za to, že bylo v dětství a mládí vystaveno i velmi těžkým sociálním zkouškám a že i jeho někdejší nepřátelé mu posluhovali k dozrání obdobně jako jeho přátelé. Uvědomuje si, že svým protivníkům a konkurentům z mládí vyjevuje přátelství a úctu.
Postřehne, že na počátku dospělého života nedostalo, co chtělo nejvíce, přestože to bylo na dosah ruky. Získalo to snadněji, až když to přestávalo chtít.
Ve svém věku sice už nic významného nečeká, ale přesto je na všechno připraveno.
Ověřilo, že kdo je spokojen s málem, dostává víc. A že každý dostává především to, co je sám schopen dát, že snadněji získává ten, kdo dokáže s lehkým srdcem ztrácet.
Také už nevzdychá po své mladší minulosti,  když poznalo, že smířenost s pokročilejším věkem přispívá význačně k dlouhověkosti. Rovněž opouští sociální odbočky a cestičky, které sice usnadňovaly žít, ale jemu už nepříslušely. Souhlasí, aby každý hlásal svoje pravdy, byť bývají s jeho pravdami v protikladu. Přiznává každému právo se mýlit, protože ví, že i ty nejryzejší pravdy smete čas. Některá Já už nechtějí mít svou pravdu, ale touží po pravdě věčné, což je legrační, protože právě tu poznat nelze. 
Na druhé straně ví i bez  Sokratovy dopomoci,  že nic neví. Lehce ho znepokojuje, že už neladí s mladšími a mladší nehodlají ladit s ním. Přisuzuje to bleskurychlé proměně společenského vědomí, které smetlo morálku, hodnoty, kulturnost i umění  jeho generace. Uvědomuje si, že ještě nedávno vyznávané  sociální či takzvané křesťanské hodnoty, například pokora, solidarita, velkomyslnost, střídmost, přejícnost či štědrost byly zběsilou rychlostí nahrazeny takzvanými západními vymoženostmi. Mezi tyto vymoženosti zahrnuje například obžerství, města znehybněná auty, cynismus všemocných, bezvýsledné volební cirkusy, snadné půjčky a tvrdé exekuce, závislost na virtualitě anebo pronikavý sociální distanc.
Také se individualizuje. Je nezávislé, odpouštějící, velkomyslné, skromné, pokorné i posluhující. Vzdor věku přijímá každodenní sociální výzvy, na které málem už bezchybně odpovídá.
Postřehlo, že vše dobré i vše zlé mívá stejnou funkci i harmonii a že se jedno bez druhého neobejde.
Ověřilo, že sociálně nejfunkčnější bývají prosté emoce a gestikulace, například oční kontakt, úsměv, pozdrav a vstřícná gesta. Nevěří vizím horlivých specialistů o takzvaně lepším či horším příštím anebo v organizovanou záchranu planety, protože na vlastní kůži ověřilo, že zítřek je neodvratitelným  následkem dneška. Na věčnost už odešli někteří jeho vrstevníci a přátelé. Přemýšlí o jejich klíčových myšlenkách, zásluhách, vinách a přednostech, o jejich nemocech a o podobě jejich smrti. Uvědomuje si, že předčasná smrt oslovila nejen ty ambicióznější, ale i ty, kteří příliš dlouho strádali zkázou naděje. A tak samo sebe, aniž by tušilo, že jde o Cicerovu slavnou větu, utvrzuje: „Dokud dýchám, doufám!“
Připouští, že někteří jeho bližní umřeli předčasně, když se z jejich života vytratila radost a láska, anebo když i velmi pilní nedorazili včas ke svému tak či onak předurčenému cíli.
Odpouští téměř mechanicky všem svým viníkům. Mlčky i hlasitě se kaje za vše, čím v běhu života vědomě i neuvědovaně uškodilo anebo neprospělo bližním. Přesto si uvědomuje, že svoje největší uvědomované i neuvědomované chyby nedokáže napravit zcela a že si jejich zbytky odnese do hrobu.
Už přenechalo pomstu za „spolknuté“ křivdy od druhých takzvaně bohu. Ví, že každé Já trestá samo sebe za proviňování nejtvrději i nejkrutěji například neblahými událostmi, životní nepřízní i nemocemi.
Také mu zní už jinak průpovídka: „Miluj svoje nepřátele!“ Konečně postřehlo, že když má rádo svoje nepřátele, má rádo i sebe, takže samo sobě ani bližním už žádnou emocí neuškodí.  
Na konci této dekády ví, že nemoci, životní nepřízeň a křivdy tu nejsou od toho, abychom nad nimi plakali, ale aby posilovaly i podněcovaly naše odhodlání a charakter.

Šesté období – 70leté až 80leté a ještě starší Já  
Některé postoje věkově velmi pokročilých vyznívají málem jako paradoxy, které mohou zejména mladší čtenáře pozlobit svou nesrozumitelností, ale s tím nedokáže autor této knížky vůbec nic udělat…
Například když velmi zralé Já tvrdí, že že příčiny  vlastních zničujících zdravotních problémů zůstávají  předčasně umírajícími neuvědomované.
Koho by nepřekvapil další postoj, totiž že by se  právě  ta nejvznešenější předsevzetí neměla uskutečňovat  v životní praxi, protože vždycky způsobovala nejhorší následky?
Přijatelnějšíí zní tvrzení, že náhoda je podstatně přejícnější než zákonitost, anebo že nejšťastnější jsou ti, kteří úspěšně prošli zdrcujícími a nešťastnými událostmi.
Dá se však přijmout tvrzení, že takzvané osudové lásky nepatří mezi nejšťastnější? Anebo že nejnápadnější soulad lze nalézt právě tam, kde ho nikdo nehledá, například v bezvýchodnosti anebo v zániku?
S lehce přivřeným okem lze připusit, že hmotná bída není tak nebezpečná jako bída emoční a sociální. Kdo však přitaká tvrzení, že když pláčeme nad sebou, pláčeme současně i nad celým  světen?
Někteří věkově pokročilí umísťují za svoje postojové paradoxy málem zlomyslné tečky, když například  tvrdí, že čím hlouběji emočně a sociálně dohlížejí, tím méně je jim rozuměno.
Občas některý stařík žertovně utrousí, že už  přestal vypadat mlád. Stařecký humor bývá někdy nemilosrdný, ale i velmi trefný. Záleží jen na tom, komu je určen a kdo mu naslouchá.
Velmi staří tvrdí, že ani pokročilý věk není výzvou k rezignaci, ale spíše rázným povelem k přesměrování k jiným sociálním úkolům.
Některá Já s velmi dobrou  fyzickou kondicí pokračují ve svých mladistvých sportovních zálibách. Hovořil jsem například s 90letým maratoncem, 78letou vytrvalostní plavkyni a se 70letým ironmanem (3800 metrů plavání, 180 kilometrů na kole a 42,2 kilometrový maraton. (Viz Extrémní sport ve starobním důchodu)
Ti, co tuto kondici nemají a ani ji mít nechtějí, naopak tvrdí, že pokročilé stáří jim neumožní ostříhat si bez cizí pomoci nehty na nohou, že se neobejde bez ztráty fyzických sil, ochabnutí sluchu, zraku a paměti, nespavosti, bolístek a někdy  i silných bolestí.

Brilantně rozvažující 74letý inženýr, jenž se celý život zajímal anatérsky o evropské dějiny, připustil, že si někdy nevybaví jména notoricky známých historických osobností například Robespierra anebo Cromwela, a že jen s dopomocí  mnemotechické pomůcky si vzpomene na název vídeňského paláce Belveder, byť jej navštívil nejméně pětkrát…
Vesměs však bývá  Já  spokojeno samo se sebou a je  až bláhově pokorné, například když svou autoritu dává k dispozici anebo dokonce všanc ve prospěch mladších, anebo když se omluví i za to, čím se neprovinilo, aby tím ulehčilo situaci skutečným viníkům, tedy těm nejzranitelnějším.
Velmi staří podněcují mladší svým příkladem, aby postřehli, že nelze spolehlivě dosáhnou význačnějších životních úspěchů, ale že se lze téměř spolehlivě vyhnout zničujícím neúspěchům, anebo že ještě škodlivější než pohodlnost, lenost a lhostejnost je hyperaktivta, puntičkářství a fanatismus.
Některé Já tvrdí, že jeho osud byl v klíčových ohledech  předurčen, tedy naprogramován, nikoli však nebeským pánembohem, ale fylogenezí (matkou přírodou), která svým mocnými nahodilostmi i zákonitostmi zabezpečuje rozvoj, funkčnost a uchování lidského druhu.
Například když se nás snaží spojit s nejvýhodnějšími a nejprospěšnějšími sociálními partnery. Samozřejmě záleží jen na nás, zda obdobné nabídky postřehneme, anebo je zásluhou nepozornosti a liknavosti propaseme. Ti kteří je postřehli, přijali a využili pak tvrdí, že  jsou naprogramováni, že je o ně dobře postaráno, takže se považují  za šťastlivce.
A jak vysvětlují že někdo klíčové sociální  podněty promeškal a jiný je naopak postřehl a okamžitě po nich chňapnul? „Pozorný bývá ke svým klíčovým  kontaktům a změnám  nejen váben, ale i důrazně poháněn“ řekl mi 73letý muž.  A když jsem se ho zeptal, čím anebo kým byl váben a lákán ke klíčovým kontaktům a změnám, tak odpověděl: „Nevěděl jsem, kam jsem veden, ale věděl jsem, že jsem veden. A někdy mě ten sice neexistující, přesto však vlivný pán poháněl velmi tvrdou rukou!“
Taková Já  někdy tvrdí, že si svůj osud nevybrali sami, ale že byli vybráni svým osudem, a že nepoznali horší provinění a těžší následky, než když v náročných zkouškách vnucovaných osudem selhávali.
Kontakty s podnětnými lidmi je prý motivovaly  k přesnějšímu profesnímu zacílení, ke vhodným přátelům, erotickým partnerům, sociálnímu dozrání a emočnímu rozvoji. Fascinuje je, jak s jejich ledabylým přičiněním nalezli a pak sledovali lépe padnoucí životní cestu. Prokazují  těmto lidem  úctu mnohdy až za hrob.
Uvědomují si, že i oni sami podnítili, byť rovněž  ledabylými impulzy, některé bližní k zásadním proměnám, jež časem vedly k jejich sociálnímu prospěchu. Spatřují v tom význačnou sociální zákonitost.
Zpochybňují význam velkých šťastliveckých událostí, protože se přesvědčili, že životní štěstí se rodí především z velkého množství  prchavých šťastných chvilek, a že být šťastný i bez velkých šťastliveckých událostí je v podstatě sebezáchovná nezbytnost a zákonitost.
Pozoruhodné je, že někteří velmi staří „vzpomínají“ šibalsky i na to, co se v jejich životech nikdy nestalo a někdy si dokonce pro pobavení bližních vymýšlejí události z dětství a mládí, které se neudály.
A pokud už ztratili všechny svoje generační vrstevníky, pak se v nich rodí dojem, že hledí na svět povinně i jejich očima.
Někteří si uvědomují, že jistým způsobem sice zmoudřeli, ale že se takzvaně moudrými nestali zásluhou studia, odplynulých let, dosaženými metami či uznáním bližních, ale spíše v důsledku svých počátečních neblahých životních vstupů a událostních nepřízní, které překonávali s dopomocí důsledné sociální služby a v potu tváře po celá desetiletí.  
Takzvaně zmoudřelí přičítají svoje hlubší poznání výhradně svým sociálním zkušenostem a činům, byť rozhodně nebyli obeznámeni s poznatky J. R. Sternberga z roku 2004, které shrnul ve své teorii moudrosti: Moudrost využívá znalostí, jichž bylo dosaženo s dopomocí hodnot, které přispívají k navození obecného blaha...
Velmi staří si někdy přisuzují obdobnou cenu, jakou přičítají všemu živému i neživému včetně stromů, kamenů, mravenců, pavouků, psů, koček, ptáků, čímž prohlubují málem až k neuneseční svou empatii a soucit. Pak ovšem bývají přinuceni k plačtivému dojetí někdy i několikrát denně. Jednomu staříkovi dokonce připadalo, že když se dívá na borovici, kterou zasadil před padesáti lety, tak jej tato borovice zvědavě pozoruje.
Uvědomují si, že dokážou být ještě dostatečně výkonní a užiteční, byť musí podstatně déle odpočívat a utlumovat svoje drobné i větší bolístky, a že jejich sociálnost vypne až smrt, které se rozhodně nebojí.
Také už připouštějí, že svoboda v nesvobodě bývala vznešenější než dnešní svoboda ve svobodě a že už i hlupáci postačí ke zmatení, vystrašení a posléze i ke zničení lidstva.
Uvědomují si, že byly důsledně zpochybněny po stalení uznávané sociální hodnoty, ale namísto nich se z tajemných záměrů matky přírody nezrodily už nové.
Zbavují se majetku i oblíbených knih, píšou závěti, aby jejich smrt nezpůsobila chaos, vyhazují rozličné medaile, čestná uznání, diplomy a vysvědčení, staré dopisy a množství fotografií, tedy doklady o své existenci, a pak si libují, jak se jim ulevilo, takže jsou lehcí a málem tak nevinní jako balonky ulétlé  dětem na poutích.
Také je opouštějí vlastnické emoce, nelpí na hmotných statcích ani na penězích, byť si uvědomují jejich nevyčerpatelnou svůdnost, sílu i nebezpečnost.
Nic význačnějšího už nechtějí ani nepotřebují, ani o nic takzvaně vznešeného neusilují, a nestojí ani o odezvu za svoje sociální počiny.
A když dávají, prožívají dojem, že spíše dostávají. Přijímají i nadále všechny sociální výzvy, protože vědí, že podruhé by už nepřišly.Vzdor své zralosti nerozumějí funkci protikladných dojmů o mizení či naopak o bobtnání prožitého času. Nemají odvahu vysmát se času už jen proto, že jim den připadá zbytečně dlouhý a rok naopak nesmírně krátký.
Obdobně je znepokojuje smrskávání minulých časových ikvant do kratičkých vzpomínkových okamžiků. V mládí mívali dojem, že deset odplynulých let zabralo čas třiceti roků. Před osmdesátkou jim naopak připadá, že třicet právě odplynulých let se zahustilo v dojmu pouhých pěti či desíti.  Nechápou, jak je možné, že celý svůj dlouhý a mnohdy událostmi přeplněný život přehlédnou za několik vteřin. Přestávají věřit, že snad ještě postřehnou a pochopí smysl této šokující časové dilatace.
Uvědomují si, že zběsile běžící čas zničí stejně  důsledně všechny lži i pravdy, lásky i nenávisti, pokoru i pýchu, sociálnost i egoismus.
A že obdobně úlevně zahladí také jejich viny, omyly i trapné události. A že spolehlivě zaniknou nejen slavné minulé éry a současné generace, ale také příští společenští hybatelé.
V úlevném pocitu vlastní bezcennosti vnímají svou poslední jistotu a hodnotu. Ze všeho nejvíc je zklidňuje, že svůj život i svou smrt třímají ve svých rukách, takže až se jim bude chtít umřít, pak je už nikdo a nic nezastaví.