Rozhovor s PhDr. Petrem Novotným: Křivda a nepřízeň nás může posílit

Minulý týden jsme na tomto webu zveřejnili poslední kapitolu z knihy Kdo je šťastný, je i zdravý, jejímž autorem je klinický psycholog PhDr. Petr Novotný. Dr. Novotný je naším spolupracovníkem už několik let, v Meduňce jste si mohli přečíst některé jeho články a na našem webu jsme postupně publikovali i jeho další knihu Proč jsme nemocní? Tohoto zajímavého autora a moudrého člověka jsme blíže představili v Meduňce 7/ 2020 v rozsáhlém titulovém rozhovoru. Všem, kteří tehdy rozhovor nečetli, ho nabízíme právě teď…

Tento rozhovor vznikl v Liberci v březnu 2020 a s PhDr. Petrem Novotným jsme si při něm povídali o jeho bohaté a různorodé profesní dráze, ale zejména o dlouhodobé práci s onkologickými pacienty, při níž zkoumá psychické a sociální příčiny vzniku těchto chorob a nemocné inspiruje k životním změnám. Poznatky a zkušenosti z této práce shrnul jako autor či spoluautor v několika knihách. Je také úspěšným nakladatelem – ve svém nakladatelství vydal kromě jiného asi stovku knih se zdravotní tematikou. Životní příběh tohoto muže, který velmi účinně pomáhá lidem, umí se radovat ze života a i po sedmdesátce vyjede na kole na Ještěd, může být inspirací pro všechny, kteří to – podobně jako on – neměli nebo nemají na životním startu snadné…        

Pane doktore, jak vznikl váš zájem o onkologické pacienty a o příčiny těchto nemocí?   
K onkologickým pacientům mne přivedla spolupráce s významným onkologem prof. MUDr. Milošem Peškem, CSc., přednostou plzeňské plicní kliniky, který mne před lety vyzval, abych začal zkoumat emoční a sociální tendence těchto lidí. Této práci se věnuji už dlouho a dlouhodobá je i spolupráce s prof. Peškem. Před sedmi lety jsme společně napsali knihu Zachraň svůj život a poslední dva roky jsme pracovali na knize s názvem Od diagnózy rakoviny k uzdravení. Cílem je čtenáře srozumitelně informovat o tom, jak mají postupovat v případě, že jim je sdělena onkologická diagnóza. Dozvědí se přesný itinerář a deset „přikázání“ – rad, co dělat a co nedělat. A také řadu dalších užitečných informací, protože mají různá práva, o kterých často vůbec nevědí, například si sami mohou vybrat specializované pracoviště, kde se chtějí léčit. Knihu jsme dokončili a právě vychází. Projevuje se v ní spolupráce s psychoneuroimunologem, což je nový směr, uplatňující k této nemoci jiný přístup než klasická léčba. Ptá se jí: Proč jsi tady? Kdežto postoj klasické léčby je: My tě zničíme. Jenže rakovina se jen tak zničit nedá. Je chytrá, protože si ji člověk vytváří sám. V knize shrnujeme důkazy o tom, že o vzniku rakoviny rozhoduje naše centrální nervová soustava, endokrinní systém a imunitní systém a přinášíme i nové poznatky.
Po sdělení diagnózy člověk hlavně nesmí zpanikařit, protože víra v uzdravení k vyléčení hodně pomáhá. V těle člověka stresovaného nebo ochromeného strachem, například před operací, se vytváří velké množství stresových hormonů – noradrenalinu, kortizolu nebo kortizonu, a ty blokují onkologickou léčbu. Když však hladina kortizolu dosahuje normální hodnoty, brání tento hormon naopak rozmnožování onkologických buněk. V organismu vystresovaného člověka se objevují i další látky, a to vede k šíření metastáz. Zjistilo se, že je třeba pomocí betablokátorů hladinu stresových hormonů snižovat dlouho před operací a také několik dní po ní.
Stres a rozvoj metastáz významně snižuje i skupinová psychoterapie. Před sedmi lety jsem vytvořil projekt skupinové terapie pro onkologické pacienty – a víte, na čem to selhalo? Pacienti nevěřili, že jim psychoterapie může pomoci. Lidé mají strach ze sebepoznání a raději zemřou, než by něco takového zkusili. Jedna pacientka mi řekla, že moji knihu o rakovině sice viděla v obchodě už před rokem, ale bála se ji vzít do ruky, aby se o sobě „nedozvěděla něco hroznýho.“ U rakoviny platí, že nevědět a nevěřit znamená nebýt včas varován, a naopak.

Onkologickým klientům se věnujete i v rámci své soukromé praxe. Jak s nimi pracujete? Vím, že jim navrhujete různé korekce, tedy řešení příčiny, která nemoc vyvolala…
Pracuji maximálně se dvěma klienty týdně, protože každého člověka je třeba „přečíst“ a pochopit, dát mu najevo upřímný zájem a získat jeho důvěru. Důležité je, aby byl klient se mnou kompatibilní, proto každého žádám, aby mi o sobě předem něco napsal. Potřebuji zjistit, jak svou nemoc chápe, jaký k ní má postoj a jak je na tom se svým sociálním zázemím. Pak s nimi dělám tzv. psychosociální anamnézu, zjišťuji, s kým vyrůstali, jestli od nich jako od dětí někdo odešel atd. A poté začíná naše společná práce, vedu klienty k prvním korekcím, často jsou to tzv. smiřovačky – aby se po letech usmířili s matkou, navázali dávno přerušené vztahy se sourozenci atd., někdy jim radím, jak by to mohli udělat… Někteří mají strach ze smrti nebo trpí bolestmi, těm pomáhám pomocí hypnózy, hypnotických a posthypnotických sugescí. Především ale vedu klienty k uvědomění, že je nezachrání onkolog ani psycholog, ale že se musí zachránit sami, a to tím, čím onemocněli. Pátráme po emocionální či sociální příčině nemoci, a když ji najdeme, musím dotyčného přesvědčit o tom, že to je ta skutečná příčina vzniku a od ní se odvíjí i náprava a léčba. U rakoviny platí: Sám jsem si ji přivodil, sám se jí mohu zbavit

V zájmu léčby se potřebujete od svých klientů dozvědět řadu informací, často citlivých a soukromých, které o sobě člověk většinou nerad nesděluje. Jak je zjišťujete?
Na podnět prof. Peška jsem pro tyto klienty a pacienty vytvořil dotazník s mnoha otázkami. Když člověk dostane určitou otázku, začne o ní přemýšlet a uvědomí si, ve které etapě se jeho život začal „lámat“ buď k lepšímu, nebo k horšímu, kdo ho v životě demotivoval, oslabil, různě „pokroutil“ atd. A poté se může pomocí metody zvané systematická desenzibilizace zbavit vnitřních napětí  –  vůči lidem, kteří se provinili na něm, nebo vůči těm, na nichž se provinil on. Tyto „jedy“ je možné odstranit. Příběhy onkologických pacientů jsou si v určitém smyslu velmi podobné, v různých variantách se opakuje několik motivů. Onkologové se neodvažují pacientů zeptat, ale já se jich ptám: Kdy vás opustil otec? Jaké jste měla vztahy s matkou? Se sourozenci? Kdo vychovává děti, když jste nemocná? Ty otázky jsou brutální a dotěrné, ale mají smysl a pomohou vám dostat se rakovině na stopu. 
Mám také emailové klienty a někteří se odmlčí, když jim ty otázky pošlu. Jeden klient mi napsal, že moje otázky byly pro něj hnusné a drzé, ale s odstupem času mi poděkoval, protože se díky nim stal jiným člověkem.
Vědět je důležité – každý rok u nás přibude 100 tisíc onkologických pacientů, což je počet obyvatel města, jako je Liberec.

Hledání příčin

Nabízí se otázka, kde jsou příčiny. Výfukové plyny a špatné životní prostředí?
Už 15 let slýchám, že díky medicíně se lidský život prodlužuje a lidé se rakoviny dožijí, kdežto dříve se jí prostě nedožili. S tím nesouhlasím – při práci na nové knize jsem dal dohromady statistiku 400 onkologických klientů a jejich průměrný věk je 35 let. Nestaršímu bylo 65 let a do skupiny patřily také dvě studentky. Jedna z nich byla pětadvacetiletá medička, o kterou se už v dětství brutálně tahali rozvedení rodiče a rakovina se u ní poprvé objevila už v sedmi letech, podruhé v dospělosti. Rakovina je nemocí celého věkového spektra a bohužel každý rok o 1% stoupá počet onkologicky diagnostikovaných dětí. Ty se rozhodně své rakoviny nedožívají díky prodlužujícímu se věku.  

Jak vysvětlujete vznik této nemoci právě u dětí?
Dítě je součástí rodičů. Neexistuje matka a dítě, vždy existuje dítě s matkou jako jedna bytost. Když jsem před lety pracoval v polepšovně, sociální pracovnice tam do karet jednotlivých chovanců důsledně zapisovaly, zda dotyčný byl chtěné či nechtěné dítě. Matce, která není sociálně zaopatřená, chybí jí partnerova podpora a láska, nemá jasno v tom, jestli otce budoucího dítěte miluje, jestli si vůbec dítě přeje mít a jestli to zvládne, se do těla vyplavuje zmíněný stresový hormon kortizon. Nechtěné děti bývají fyzicky drobnější, méně inteligentní a často mívají později sklony k delikventnímu chování. Už od počátku svého života jsou hendikepované, a když pak takové dítě vstupuje do puberty a začne se dotýkat emoční a sociální reality, chce druhým tzv. vytřít zrak – „já chci být vzdor svým handicapům taky úspěšný“. Lidé s tímto životním postojem často patří do první skupiny onkologicky nemocných. Další skupinu tvoří klienti, kteří jako děti vyrůstali v rozvrácené rodině. Dívka opuštěná otcem nemá mužský vzor, a tak většinou „testuje chlapy“. Nedávno mi vyprávěla jedna klientka, krásná žena ve věku 38 let, která vyrůstala bez otce, že ve dvaceti letech „zkoušela“ každý týden jiného muže. Nepomohlo jí to, vybrala si velmi podivného partnera a jejich dvanáctiletá dcera je psychiatricky medikovaná. Tak vzniká druhá generace našich onkologických klientů – mladí muži nevědí, jak má vypadat žena a myslí si, že správné je být promiskuitní. Netuší, že pro vztah je třeba mnohem víc než jen sex.

A co takové příčiny nemoci jako špatná strava, kouření atd.?
Kouření, alkohol a obžerství jsou z hlediska zdraví nebezpečné návyky, ale jsou to berličky, jimiž dotyční lidé čelí hlavní příčině nemoci – dlouhodobému stresu. Když se člověk ze stresující situace vymaní, už ty berličky nepotřebuje. Mám to ověřené na sobě, přestal jsem kouřit, když se mi začalo všechno dařit.  

Sociální příčiny  

Ve své knize Nemoc hodných lidí – rakovina opakovaně připomínáte, že rakovina má sociální příčiny. Co to znamená?
Už Darwin pojmenoval vrozené emoce, které většinou existují v protikladech, např. láska a nenávist. Vrozených emocí jsou stovky, existují i různé variace, ale nejvýznamnější emocí je soucit a empatie, ty rozhodují o tom, jestli bude člověk v životě šťastný nebo nešťastný. Stejně tak máme vrozené šťastlivecké pocity – dítě s takovými pocity se pořád směje. Ale šťastné dítě musí mít šťastné rodiče, protože nešťastní rodiče nemají šťastné děti, o tom se můžete přesvědčit i pozorováním na ulici.
Soucit považoval za zásadní i Buddha. Ze soucitu a empatie se rodí schopnost někomu odpustit. Nejhorší je v sobě archivovat křivdy a provinění druhých. To v člověku zkamení, on potlačí šťastlivecké pocity a začne si myslet, že to negativní v něm je jeho osobnostní zbarvení, že „je prostě takový“. Neuvědomuje si, že by se mohl změnit. Rakovina nechce člověka hned sprovodit ze světa, dává mu různé šance na změnu.
Zmínil jsem se o dvou typech onkologických pacientů. Třetí skupinu tvoří lidé vyššího věku, kteří jsou sami – partner jim buď zemřel, odešel nebo si s ním nerozumějí, a připadají si bezvýznamní a nepotřební. Jednou večer na mne zazvonil neznámý muž, který si potřeboval popovídat. Už léta neviděl své děti ani vnuky a rakovina se mu objevila už potřetí. Neměl si o tom ani s kým promluvit, se ženou to probírat nechtěl. Počet takových lidí vzrůstá. Mnohdy si partneři vzájemně ubližují, takové příběhy znám ze svého okolí. Chodil si ke mně popovídat chlapík, který chtěl na chvíli uniknout od své manželky, protože mu neustále něco vyčítala. Tvrdil jí, že mi pomáhá plít záhony… Bohužel neunikl, zemřel v 65 letech na rakovinu. Stejně dopadl i další můj soused, který i po dosažení penzijního věku chtěl dál pracovat, aby se – jak říkal – nemusel doma pořád dohadovat se ženou.
Ohrožení jsou i ti, kteří z různých důvodů už nemůžou vydržet v práci, jsou persekvováni, uvažují o předčasném důchodu, ale přemůžou odpor  – a onemocní rakovinou. Odpor, deprese, nechuť – to jsou obranné mechanismy organismu, které volají: Udělej nějakou změnu!
Máme je poslouchat? Já tvrdím, že ano, s výjimkou situace, kdy někdo chce utéct od rodiny, v níž jsou malé děti. Ale jsem přesvědčen, že pro zachování zdraví je třeba utéci z ponižujícího zaměstnání, z nesnesitelného partnerského vztahu nebo z funkce, na kterou už člověk nestačí.

Dá se říct, že příznivé sociální prostředí a vstřícné sociální kontakty tedy vlastně přímo podporují zdraví?
Sociální prostředí a sociální kontakty jsou nesmírně důležité. Poslední dvě generace si odvykly pěstovat sociální kontakty třeba se sousedy – prohodit s nimi pár vět, poptat se po zdraví, zamávat na ně z okna. Emočně zdraví lidé se k tomu nemusí nutit, je to automatická součást jejich emočního arzenálu. Když jsem sociální otec, ladím tak prostředí celé své rodiny a moji blízcí mi to vracejí zpátky. Totéž platí o pracovním prostředí – vyladěný člověk pozitivně „zasahuje“ i další lidi, a pak je vyladěná celá firma, sportovní klub nebo hospoda.
Lidé se mylně domnívají, že když je někdo egoista a žije si jen pro sebe, je ušetřen konfliktů a jejich dopadů na zdraví. Jenže když se někdo chová brutálně k ženě, k dětem či dalším členům rodiny, obrací se ta brutalita proti němu.
V bibli je psáno, že „za tvé hříchy budou trpět tvoji potomci do sedmého pokolení“. Já ve své praxi vidím výsledky takových negativních rodinných řetězců už ve třetí generaci u onkologicky nemocných. Pozval jsem sedm členů rodiny jedné mojí klientky, a zjistil jsem, že všichni mají velmi podobné osobnostní zabarvení – měli tendenci ke konfrontaci a o odpuštění nemohlo u nich být ani řeči. Další pacientka mi třeba řekla, že dodnes nemůže odpustit své mladší sestře, že se narodila, protože tím na sebe stáhla matčinu pozornost a lásku. Rakovina vzniká ze zprvu nepatrných sociálních důvodů, ale když se taková situace opakuje podruhé, tak už na psychiku zapůsobí o něco víc, a když je to posté, tíží člověka jako balvan.

Pracujete s onkologickými pacienty, ale zabýval jste se také zkoumání zdravých lidí. Proč?
U onkologických pacientů jsem si naprosto spolehlivě ověřil, že nemoc je následek sociálních a emocionálních deficitů, jako je dlouhodobý stres, neřešené partnerské a profesní problémy, emoční strádání, pocit bezvýchodnosti…To u zdravých lidí nenajdete. Zdravé a šťastné lidi různého věku jsem zkoumal proto, abych pochopil odlišné tendence v jejich osobnostní výbavě. Věnoval jsem tomu celý rok, vybíral jsem si je i podle jejich fyzických schopností a dělal jejich anamnézy, asi sto takových anamnéz jsem zařadil do knihy s názvem Extrémní sport ve starobním důchodu. Jako fotograf – reportér jsem se zúčastnil 120. běchovického běhu, padesáté Jizerské padesátky a závodu Authorcup na kolech. Je radost sledovat, jak Jizerskou padesátku dobíhá chlap, kterému je 92 let, a jak je při tom šťastný. Zdraví lidé, které jsem zkoumal, měli většinou společné to, že se za ničím nehnali, dokázali vyrůst ze svých omezení, přijímali v životě dobré i zlé, poučili se i z křivdy nebo z pádu. Nikdy se významně nepoučíte z úspěchu nebo třeba z toho, že vám najednou spadnou peníze do klína.

Buď na sebe hodný, buď šťastný!

Někteří lidé ve snaze o dosažení vyladěnosti polykají urážky a nespokojenost – to jsou ti „hodní lidé“, kteří pak onemocní?
Hodný člověk obětuje sebe a svůj život. Někdy člověk ničí druhé lidi, jindy sám sebe svým sebeobětováním. To jsou ty hodné mámy, které obětují svůj život pro děti, což nemůže dopadnout dobře. Nebo se smiřují s tím, co je zdánlivě neřešitelné. Měl jsem klientku, která přišla až týden před svou smrtí, netrpěla velkými konflikty, ale dlouhá léta se smiřovala s některými neodvratitelnostmi, například s určitými postoji svého manžela. Pokud je těch neodvratitelností příliš mnoho, rakovina se nakonec objeví. Jsem přesvědčen, že odvrátit se dá úplně všechno, ale předpokladem je určitá sociální inteligence.  Lidé mi často říkají: „Já se s ním nemůžu smířit, už je pozdě, ten vztah je už rozbitý…“ S tím nesouhlasím, vždycky je možné něco udělat. Nejdřív se ale člověk musí smířit sám se sebou. Na svém partnerovi vidíme své vlastní chyby a  když někdo uteče od rodiny, utíká i se svými vlastními problémy.
Hodní lidé často chtějí dosáhnout něčeho, na co nemají schopnosti či kapacitu. V současném světě jsme všichni podněcováni k témuž: dosáhnout úspěchu, vydělat víc peněz, mít lepší auto. Jenže ne všichni mají dostatečné schopnosti k tomu, aby tohle vše získali, a ve snaze toho dosáhnout jdou „na sílu“ a přestávají být na sebe hodní. Je třeba se rozmazlovat. Svým onkologickým klientům radím, aby na sebe byli hodní, něco si dopřáli, splnili si svůj sen a udělali to, co odsouvali na neurčito, byli veselí a sportovali… A hormon kortizon zůstane v klidu. Nemoc říká člověku: Buď na sebe hodný, buď šťastný. Pokud nejsi na světě šťastný – tak proč bys tady měl být? 

Proč má v současné době tolik žen rakovinu prsu a tolik mužů rakovinu prostaty?
Žena emocionálně a eroticky zabezpečená rakovinu prsu nedostane, takovou ženu jsem nepotkal. Rakovinu prostaty mohou dostat muži, jimž příliš prudce klesne erotický apetit, nebo přestanou mít svou ženu rádi. Naopak u mužů, kteří ani ve zralém věku emotivně a eroticky nerezignovali, se tato nemoc neobjevuje. Rakovina prsu se často vyskytuje u žen, jimž je manžel dlouhodobě nevěrný a ony o tom vědí, situaci neřeší a dlouhodobě se trápí.

Co byste jim doporučil? Odejít z takového zničujícího manželství či vztahu?
Pokud je vztah zničující, tak odejít. Nebo si najít nějaké jiné ženské potěšení. Už Galén říkal, že rakovinu dostane žena, která trpí melancholií – a melancholie je deprese. A jisté ženské radovánky ženám doporučoval i Hippokrates. 

Osobní příběh  

Přejděme od vašich klientů k vám a k vašemu životnímu příběhu. Před časem jste absolvoval čtení svého palmového listu, odpovídaly získané informace vašemu  profesnímu i osobnímu životu? 
Ke čtení svého palmového listu jsem se dostal náhodou a musím říct, že informace v něm obsažené odpovídaly přesně. Jako tříletý kluk jsem přišel o oba rodiče, byl jsem brutálně odtržený od svého bratra a adoptovaný bezdětnou sestrou své matky. Neměl jsem šťastné dětství. Byl jsem hodně nemocný, několik let jsem strávil v posteli, prázdniny často v nemocnici. Začal jsem se pomočovat, někdy jsem byl i bit… V patnácti letech jsem odešel z domova studovat průmyslovku do Brna – a moje zdravotní potíže přestaly. Požehnáním pro mne byla vojna, tam jsem si začal věřit. Chránil jsem tam své podřízené, tendenci bránit slabší jsem měl už od dětství, kdy jsem se zastával třídního otloukánka. Po vojně jsem nastoupil do fabriky v Děčíně, bydlel v dělnické kolonii a náhodou jsem se seznámil s klukem, který pracoval v polepšovně, protože se nedostal na studia psychologie, a nabídl tam práci i mně. Udělal jsem si nástavbu a při práci v polepšovně jsem dálkově vystudoval psychologii na FF UK v Praze.

Co nejdůležitějšího jste se při práci s mladistvými delikventy naučil?
Asi to, že nešťastný člověk musí mít možnost a právo se svobodně rozhodovat. Po dvou letech jsem se stal zástupcem ředitele a po pěti letech ředitelem. Nechal jsem odstranit všechny mříže a představte si, že výrazně ubylo útěků! Kluci se vychovávali sami, sami si dávali odměny včetně víkendů u rodičů, každý měl nějakou funkci, někdo měl na starosti dílnu, jiný úklid hřiště a fungovalo to velmi dobře. Aby se naučili chovat k mladým ženám, přijali jsme mladé vychovatelky. Kluci se mohli u nás i vyučit zahradníkem nebo v technickém oboru. Nebylo to nic nového a nevymyslel jsem to já – šlo o Makarenkovu výchovu v kolektivu a kolektivem pro kolektiv.

Podle zaujetí, se kterým o tom mluvíte, je vidět, že vás ta práce zajímala a bavila…
Ano, bral jsem to tak, že mám štěstí. Myslím, že každý člověk je v životě „řízený“, ale mnohdy nějakou důležitou životní křižovatku nebo možnost přehlédne, když není dost bdělý. Můj šéf mi vždycky říkal: nikdy neodmítej nikoho, kdo ti chce něco říct. Každého vyslechni. Když vám někdo něco nabídne nebo ukáže, musíte po tom chňapnout!
V polepšovně jsem pracoval 15 let a poté jsem odešel na KNV, kde jsem měl na starosti všechna zvláštní zařízení v severočeském kraji – zvláštní školy a učiliště, pedagogicko- psychologické poradny atd. Nebyl jsem ale u nadřízených příliš oblíben, protože jsem vystupoval proti tendenci posílat do zvláštních škol i děti, které tam nepatřily.
Po třech letech jsem odešel a začal se věnovat se hypnóze. Připravoval jsem kandidátskou práci na téma zvyšování výkonu pomocí hypnózy a měl se stát koučem naší atletické reprezentace. Pomocí hypnózy lze totiž odstraňovat bariéry, bránící zvyšování výkonu (trému, stres atd.). Ale můj život nabral jiný směr – na podnět kolegy jsem napsal první knihu, byl to román z prostředí polepšovny, nazval jsem ho Vezmu sekeru. Vyšel v roce 1984 a stal se z něj bestseller. Zájem o něj projevil Barrandov, a i když to nakonec nedopadlo, nabídli, abych s nimi spolupracoval jako scenárista. Pak nastala další životní etapa – přijal jsem nabídku dělat ředitele libereckého divadla a tři a půl roku v této funkci působil. Pracoval jsem tam s úžasnými lidmi, postavili jsme Malé divadlo, i když na něj nebyly peníze ani projekt, podle hesla Kdo chce, ten může. Psal jsem divadelní hry, které divadlo s úspěchem uvádělo, bylo to krásné období.    
Po odchodu z divadla jsem v roce 1990 založil nakladatelství Dialog a od té doby vydávám knihy, jednak ty, které napíšu, ale i mnohé další. I v tomto oboru jsem potkal skvělé lidi, díky nimž jsem mohl vydávat zajímavé tituly. Máme různé ediční řady, například v řadě Zdraví jsme už vydali asi sto titulů.

Ještě jsme nezmínili další zajímavou kapitolu vašeho života – spolupráci s policií při pátrání po pachatelích závažných zločinů…
Pracoval jsem pomocí hypnózy, očistil jsem např. dva mladé kluky, kteří byli neprávem obviněni z vraždy svého strýce, policisté se z nich snažili vynutit vylhané doznání. Jednoho z nich jsem uvedl do hypnózy a on mi přesně popsal, jak to bylo. Všichni lidé, kteří se na tom podíleli, byli zatčeni a oba chlapci byli hned propuštěni. Tehdy jsem měl pocit velké satisfakce. Ve druhém případě jsem byl přizván, abych pomohl vytipovat vraha studentky, což se povedlo a v dalším případu jsem pomocí hypnózy od obviněného získal informaci, kam ukryl tělo zavražděné ženy. Pak už jsem spolupráci s policií ukončil.     

Formálně jste tedy v důchodu, máte soukromou praxi a nakladatelství – jste pánem svého času…
Ano, to jsem.

A když vám zavolám, jedete většinou zrovna někam na kole…
Udržuju se v kondici, na kole jezdím hodně a v Liberci můžete jezdit jen do kopce. Vyjedu  na Ještěd a volám manželce, jestli mě vidí, když na ní mávám.

A k tomu přijímáte klienty v počtu a intenzitě, které uznáte za vhodné…
Ano, já jsem v životě vždycky našel člověka, kterého jsem potřeboval, a věřím, že stejně tak mne najde ten, kdo mne potřebuje.   

Co vás baví kromě práce? Předpokládám, že hodně čtete.
Od dětství a během celého života jsem četl hodně, ale už nečtu. Tisíce knih jsem věnoval do antikvariátu, doma jsem si nechal jen několik speciálních titulů. Měl jsem psa, mám kočku a andulku. Deset let už nesleduju televizi, nečtu noviny. Výhodou je, že jsem se stal člověkem, který má prázdnou hlavu – nemám ji zaplněnou balastem. Jsem na tom podobně jako lidé v Čechách a na Moravě před sto lety, občas si sice připadám jako Marťan, ale díky vyprázdněné hlavě jsem schopen mnohé procítit a funguje mi intuice.      

Váš životní start nebyl příznivý – byl jste nechtěné dítě, přišel jste o rodiče, prožil obtížné dětství, a přesto se vám podařilo dát svému životu hluboký smysl. Pomáháte druhým lidem a zdá se, že jste šťastný člověk…
Člověk během svého života usiluje – byť nevědomě – buď o svůj vzestup, nebo o svou zkázu. Setkal jsem se s lidmi, kteří měli těžké dětství, ale dostali se z toho, když byli něčím „políbení“, když měli v sobě nějaký vklad, který rozvíjeli. Křivda a životní nepřízeň vás může posílit – člověk jim ale nesmí podlehnout.

rozhovor připravila Zuzana Paulusová