Co prozradí náš rodokmen

Chtěli byste se dozvědět něco víc o svých předcích – a nevíte, jak na to? Inspirujte se v článku, který pro Meduňku připravil genealog Vojtěch Kemenny,

Historii a bádání v archivech se věnuji více než 20 let. Je to nejen moje velká záliba, ale i obor, který jsem vystudoval na vysoké škole. Od roku 2010 se zabývám zpracování rodokmenů profesionálně a za tu dobu jsem realizoval velkou řadu objednávek. Přitom jsem narazil na mnoho zajímavostí, mimo jiné na příbuzenství s politikem a historikem Františkem Palackým či na šlechtické předky.

Rodinná historie se netýká jen aristokratů, protože rodové kořeny je možné vyhledat u každé osoby, u níž je znám aspoň jeden z jejích rodičů. Věda, která na základě archivních pramenů vytváří obraz o životě předků, se nazývá genealogie, a odborník na zpracování rodokmenů je genealog. Záznamy v rodokmenu musejí být věrohodně doloženy, ale obzvlášť v 19. století a na počátku 20. století vznikala celá řada fiktivních prací, která odkazovala k dávným patricijským rodům, hnána silnou motivací pro potvrzení šlechtického titulu a tím i společenského vzestupu.
Motivace pro zpracování rodokmenu bývají rozdílné, ale u většiny převažuje zájem o poznání života svých předků, potřeba být součástí určité kontinuity, vědět odkud pocházím. Sepsáním rodové historie tu po sobě zanecháme odkaz pro potomky a další příbuzné. Do informací, které nám přinášejí komplexnější výpověď o životě našich předků, a mohou se tak stát součástí přílohy rodokmenu, patří i osobní paměti, deníky a korespondence. Přes tyto prameny, dalo by se říct intimní povahy, máme pak k předkům blíž a zjistíme, že často řešili podobné problémy jako my dnes, jen v jiném čase a prostoru. Konečná práce, rodová kronika, vytištěná a svázaná do knižní vazby, včetně rodového stromu, má pak čestné místo v každé rodině a zůstává zdrojem mnoha cenných informací. Výsledná práce se také může stát vítaným dárkem k Vánocům, narozeninám či jiným rodinným výročím.

Jak začít?
Vyjdeme z informací, které máme k dispozici, a nejprve si sepíšeme jména a data členů rodiny, které jsme poznali. Dalším zdrojem může být vyprávění starších členů rodiny. Možná zjistíme, že se zpracováním rodokmenu již někdo zabýval, a pokud budeme mít štěstí, najdeme v rodinném archivu i různé doklady jako rodné či křestní listy, oddací a úmrtí listy, případně doklady o nabytém vzdělání (výuční listy, vysvědčení) a dokonce i fotografie, které do rodinného příběhu vnesou další rozměr. V období 2. světové války měli státní zaměstnanci v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava povinnost doložit svůj původ do 3. generace (z důvodu prokázání árijského původu). V některých rodinách se dokumenty dochovaly až do dnešních dnů a udělají nám velkou službu.

Základní pramen
Zmíněné rodné, oddací a úmrtí listy jsou již druhopisy, jež byly pořízeny na základě údajů uvedených v matričních knihách. Ty vedla po několik století církev, od roku 1950 převzal správu nad matriční agendou stát. V současné době jsou v České republice knihy vedeny v ručně psané i v elektronické podobě a evidují narození, uzavření manželství, úmrtí a také registrované partnerství (od roku 2006). Knihy, které zaznamenávají období za zhruba posledních 100 let, jsou uloženy na příslušných městských či obecních úřadech, starší knihy najdeme v archivech, a sice v jednom městském (Archiv hlavního města Prahy), pěti státních oblastních (Praha, Plzeň, Třeboň, Hradec Králové a Litoměřice), dvou zemských (Brno a Opava). Židovské matriky jsou uloženy v Národním archivu v Praze, vojenské matriky pak ve Vojenském historickém archivu.
Záznamy na úřadech nejsou z velké části přístupné veřejnosti, nahlížet do nich ně může jen osoba, které se zápisy týkají nebo její nejbližší příbuzní, případně zástupci, které tato osoba na základě plné moci pověří. Matriční knihy v archivech jsou z velké části volně přístupné, mezi badateli se jednalo o frekventovaný studijní materiál a navíc knihám hrozila postupná degradace, proto došlo k převedení tisíců svazků, z nichž mnohé obsahují stovky stránek, do digitální podoby přístupné online.

Další postup
Nejprve je třeba si rozmyslet, jaký typ rodokmenu se rozhodneme zpracovat, a to buď vlastními silami, nebo tím pověříme někoho zkušenějšího. Základní možností je linie rodu, to znamená, že se sledují přímí předci – nositelé rodového příjmení. Další variantou je rodokmen rodu, kdy se mimo přímé linie vyhledávají i všichni sourozenci. Nejobsáhlejší studií je vývod z předků – od výchozí osoby se sledují všichni předci do předem určené generace nebo do nejstarší písemné zmínky, počet předků narůstá geometrickou řadou.
Prvořadě se vychází ze zápisů v matričních knihách, postupuje se od současnosti směrem do minulosti a všechny záznamy nás odkazují na informace o předcházejících generacích. Údaje je třeba ověřovat, protože chyba se udělá velmi snadno, obzvlášť pokud v lokalitě, kde předci žili, bydlelo toho času několik rodin stejného příjmení. Variabilita křestních jmen také nebyla velká, a tak se stávalo, že se v krátkém časovém úseku v jedné obci narodilo několik osob stejného jména a příjmení.

Co se dá zjistit o předcích?
Základními údaji jsou jméno a příjmení, datum narození či křtu, místo narození, datum a místo uzavření sňatku a úmrtí. Dále je možné v matričních záznamech najít povolání, bydliště, od konce 18. století obvykle i příčinu úmrtí, případně datum a místo pohřbu. Mezi další prameny využívané pro zpracování rodokmenu patří například soupisy poddaných, pobytová evidence či sčítání lidu. O majetkových poměrech přináší cenné údaje gruntovní, později pozemkové knihy a k nim vedené sbírky listin. Zmínky lze nalézt také v dobovém tisku, kronikách měst, obcí a spolků, ve vojenských spisech apod.
Pokud předci žili na území dnešní České republiky, lze většinu rodokmenů zpracovat do přelomu 17.–18. století. Někdy ještě hlouběji do období kolem roku 1650, ve výjimečných případech před rok 1600. Někdy ovšem práce může skočit už ve 2. polovině 18. století, a to z důvodu chybějících pramenů (matriční knihy mohly shořet) nebo naprosté stručnosti záznamů (předci přišli neznámo odkud nebo se často stěhovali).