Astrologické snění o domově

Podkrovní mansarda, roubená chalupa přitisknutá ke stráni, prostorná prvorepubliková vila obklopená pěstěnou zahradou. Anebo moderní loftový byt na rušném nábřeží či kolébající se hausbót — domov může mít různou podobu podle tradice, kultury, stavu našeho konta a touhy naší duše. Když nahlédneme do cizího domova, jakoby se nám otevřela duše jeho majitele. Někdy je tak odlišná od té naší, že máme chuť otočit se na podpatku a rychle odejít, jindy tu zahlédneme kousek sebe  a chceme se pohodlně usadit a chvíli pobýt…. Článek před časem připravila pro Meduňku Věra Šimonová.

Pocit domova se v nás může rozeznít na cestách, stovky kilometrů od našeho bydliště,  když spatříme krajinu, zastrčenou uličku či zapomenuté náměstí. Tento zážitek, prchavý a povznášející, si pak neseme ještě dlouho v sobě.  Na svých cestách můžeme přijít až na místo, mkteré nám umožní snít o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom bydleli  tam…

Kde zůstávají dveře otevřené
To se může lehce přihodí třeba v Norsku. Chvíli se při  fotografování opozdíte za skupinou a když přijdete do chodby místního muzea, nabízejí se vám dvoje dveře – jedny vedoucí doprava a druhé doleva. Dáte se směrem, kam vás to táhne, vezmete za kliku a procházíte několika útulnými pokoji. Na dřevěné podlaze pestrobarevné koberce, jednoduchý nábytek doplněný vlněnými pokrývkami, hranička dříví naskládaná u krbu. Na oknech jen malé, ozdobné záclonky, které nijak nebrání proudu světla a pohledu do krajiny. Zřejmě muzeum designu a současného skandinávského interiéru, napadne vás. Pomalu projdete prostory, vrátíte se na chodbu a přemýšlíte o tom, jak málo se místní muzea podobají těm, která znáte z Čech. Jasno máte hned, kdy se otevřou protilehlé dveře. Z nich vychází skupina vašich kolegů, kteří se právě vracejí z  návštěvy muzea. Vy jste si mezitím stihli prohlédnout byt jeho správce! Situace nijak výjimečná, neboť v Norsku se příliš neobtěžují klíči, zámky, závorami, bezpečnostními alarmy a pevnými bránami.
Tento omyl, který potěší každého zvědavého objevovatele interiérů (méně už asi jeho majitele), vám přinese patrně více námětů k zamyšlení než muzejní sbírka sněžnic, pastí na vlky a  postrojů pro psí spřežení. Celé odpoledne pak můžete přemýšlet o tom, jak chutná domov bez zámků. Bez ohrad a plotů, stále vyšších a majících podobu neprostupných betonových stěn,  které z domů dělají nedobytné hrady a celému okolí signalizují, jak moc si jejich majitelé přejí být odděleni, chráněni, izolováni a nerušeni. 
Je lepší projít nízkou, přivřenou brankou, překročit plůtek ze zeleného buxusu, zaťukat a vzít za kliku, nebo stát před dvoumetrovou zdí, sledováni všudypřítomnou kamerou? Kdybych si vybírala svůj nový domov, zvolila bych druhou možnost, místo, kde Saturn, astrologický symbol hranic, má poněkud vlídnější podobu a je méně podezíravý ke svému okolí. Možná totiž jeho nedůvěřivosti vůbec není třeba, a tak nechrastí klíči a vysokými zdmi neodděluje jednoho od druhého. 
Rozhodně nenabádám k tomu poskytnout volnou vstupenku do bytu či domu všem kolemjdoucím zlodějům. Jen si kladu otázku, zda je nutné budovat betonové zdi, které nás oddělují od ostatních,  a ohraničovat si tak pečlivě kousíčky svého světa. Je možné se v takovém místě cítit dobře? Netvoří ti druzí také součást toho, čemu říkáme domov?
Po odpovědi na tuto otázku pátral už Džibranův Prokok, když se ptal:
„A řekněte mi, lidé z Orfalesu, co máte v těchto domech? A co střežíte za zamčenými dveřmi? Máte tam mír, stav klidu, jenž odhaluje vaši sílu?
Máte tam vzpomínky, zářivé oblouky klenoucí se nad vrcholky vaší mysli?
Máte tam krásu, jež vede srdce od zdobných věcí ze dřeva a kamene k posvátné hoře?
Řekněte mi, co máte ve svých domech?“
Při svých zahraničních cestách se můžete také zasnít a přemýšlet o tom, jaké by asi bylo bydlet tam…

Kde malý prostor je vlastně velký
Ve skutečnosti nejde o protimluv ani o magické kouzlo. Jste v Paříži, městě nad Seinou a váš podkrovní byt zrovna neoplývá nadbytečnými čtverečními metry. Už jste pochopili, že pověstná štíhlost Pařížanek není způsobená jejich geny, sebekázní a střídmostí v jídle, ale rozměry minikuchyně, mikroobýváku a miniložnice, nemluvě o koupelně, kterou by se protáhl snad jen duch.  Seběhnete po úzkém schodišti na ulici a váš zrak zamíří k sousední kavárně. Jako včera i předevčírem vidíte u malého stolku vlevo Geraldine, vaši sousedku, která učí na místním lyceu a opravuje tu práce svých studentů. Mario z přízemí sedí hned vedle s knihou v jedné a  kávou v druhé ruce a finišuje před závěrečnou zkouškou. A nechybí tu ani šedovlasá paní s psíkem každodenně pečlivě pročítající noviny. Jak vidno, obývák se přesunul z  bytů do protější kavárny. Své další sousedy potkáte rozptýlené v rozsahu několika desítek metrů, jak živě klábosí na místní tržnici, ochutnávají v malém obchůdku nabídku sýrů či se jen tak procházejí po ulici kolem domu. A váš minibyt se jakoby  zázrakem rozšířil o další čtvereční metry přilehlých ulic, obchodů, kaváren a parků, protože v  Paříži, městě elegantních žen a anorektických bytů, se žije venku. A  Džibranův Prorok vám zašeptá do ucha:
„Váš dům by neměl být kotvou, ale stěžněm.
Neměl by to být třpytivý pás zakrývající zranění, ale oční víčko střežící oko.
A přestože jsou to domy nádherné a okouzlující, přesto by neměly skrývat vaše tajemství a zakrývat vaše touhy.
Neboť to, co je ve vás nespoutané, má svůj příbytek na obloze a jeho branou je ranní mlha a jeho okny jsou písně a ticho noci.“
Immum Coeli, nejnižší  bod horoskopu, je označovaný také jako dům domova. Popisuje náš vztah k místu ryze soukromému, privátnímu, kam se uchylujeme před hektičností a hlukem vnějšího světa, kde odpočíváme a nabíráme síly. Kde je nám dobře, stejně jako nám kdysi bylo dobře v mateřském lůně, a kde se cítíme bezpeční a chránění. Ale stejně jako dítě nezůstává navždy součástí matčina těla, tak nelze žít jen v útočišti,  zavrtat se do něho a  ignorovat svět, který se rozprostírá za naším prahem. Malé pařížské byty vybízejí k tomu vyjít ven a rozšířit obvyklé pojetí domova na okolní ulice, obchůdky, kavárny, parky. Rázem jste majitelem prostornějšího „bytu“, spoluobyvatelem většího teritoria. A možná se časem podaří rozšířit tento pocit na celé město či ještě o kousek dál…V době malých bytů, vysokých nájmů a osamělých duší, schovávajících se ve čtyřech stěnách jako sirotci, to vůbec není špatný pocit.
Anebo na svých toulkách dorazíte do krajiny a budete snít o tom, jaké to je bydlet tam….

Kde minulost nepřekáží přítomnosti
Jdete neznámým městem, a přesto máte  pocit jakési důvěrnosti. Zaoblené kočičí hlavy na chodnících, klikaté postranní uličky, vchody zdobené truhlíky s pestrými květinami, které kontrastují s okolní kamennou šedí, malé obchody stíněné barevnými markýzami. Zvědavě nahlížíte do postranních uliček a pomalu stoupáte k vyhlídkové terase na náměstí. Díváte se na město schoulené pod vámi, potom vaše oči zamíří k horizontu. Zastaví je jen střechy kostelních věží a cypřišové aleje, nikoliv nevzhledné železobetonové kostky a skleněné futuristické  věže zasazené do města či krajiny bez špetky vnímavosti a citlivosti.
Toskánci dobře pochopili, že slovo obývat  – inhabit, znamená dávat i přijímat. Proto tento kout Itálie magicky přitahuje tisíce novodobých poutníků. Zhmotňuje se zde schopnost vcítit se do krajiny, kterou obýváme, a dát jí to, co potřebuje, aby ona na oplátku mohla sytit naši duši. Americká spisovatelka Frances Mayesová, která zde žije, říká:  „Jestliže nám dnešní civilizace říká, že za sebou musíme pálit mosty – a ona to nejen říká, ale především dělá – pak toskánská kultura radí: choďte po nich tam a zpátky!“
Místo, kde žijeme, tvořili naši předkové a je přirozené, že i my k němu chceme předat svoji stopu. Velmi ovšem záleží na tom, jakou. I když je krajina živá bytost, přece má jen omezené možnosti, jak nám „vrátit“ nechtěné dárky, které mají podobu dalšího satelitního městečka nahrazujícího zelenou louku, futuristických konstrukcí čnějících vysoko nad stávající výstavbu, kancelářských budov místo dětského hřiště, dalších obchodních center a skladů, které obtáčejí města a svírají je pevně jako naškrobené okruží krk španělské dámy. Obvykle se nám „pomstí“ jen tím, že nás nechá dívat se na naše dílo každý den. A my jsme svědky toho, jak se z našeho domova a života vytrácí to, co staří astrologové označovali jako Venuše — krása, která těší oči i duši, harmonie a soulad. Dostatečný trest, nemyslíte?

Hledání domova
Možná v nás zůstalo něco z průzkumníků a objevitelů, když se vydáváme hledat místo našeho domova. Něco z vytrvalosti stopařů, protože dobře víme, že jen málo věcí v životě je kouzelnějších než pocit, že jsme skutečně doma. A také něco z želv a hlemýžďů. Putujeme od místa k místu a nosíme svůj domov s sebou. Spočívá hluboko v našem nitru, v naší duši. A pokud tento příbytek je čistý, budou takové i všechny domy a byty, které obýváme. Ať už se nacházejí kdekoliv.