Listujeme dubnovou MEDUŇKOU…
Právě vyšlo dubnové číslo Meduňky a vaší plné pozornosti doporučujeme hned první článek – titulový rozhovor Věry Keilové s inspirativní lékařkou MUDr. Pavlou Hrdličkovou…
Život jako cesta
Celý život pracuje jako praktická lékařka, ale zároveň se už před lety začala zajímat o také o medicínu celostní a alternativní. Ani to však MUDr. Pavlu Hrdličkovou neuspokojilo, protože se své profesi věnovala i v různých částech světa, jako je Tibet nebo Jižní Amerika. Dnes všem zájemcům poskytuje v Praze také terapeutická sezení metody Cesta podle Brandon Bays.
Co vás vedlo k hledání jiných metod pomoci, než jaké nabízí klasická západní medicína?
Když člověk skončí studia medicíny, je nadšen, že to všechno zvládl a že se teď konečně může začít věnovat pacientům a zdokonalování v oboru, který si vybral. Já jsem si vybrala praktické lékařství, protože popravdě mě více vždy zajímali lidé než medicína. Nastoupila jsem na obvod, ale po nějaké době jsem narazila na limity západní medicíny a začala jsem si klást otázky, proč někteří lidé stále churaví, zatímco jiní jsou zdraví? Co může člověk udělat pro vyléčení kromě toho, co mu nabídne současná medicína? Další otázky byly podobné.
Proto jsem se před lety rozhodla studovat homeopatii, Rogeriánskou psychoterapii, zajímala jsem se o tibetský šamanismus a mnohé jiné alternativní metody, ale tu svou jsem našla až v roce 2012. Je jí The Journey — Cesta. Přihlásila jsem se na roční akreditační program a po splnění všech podmínek jsem se stala certifikovanou terapeutkou.
Cesta je úžasný nástroj, jak se bez cizorodých látek, dlouhých hodin meditace nebo řízeného dýchání dostat k sobě samému. Jak poslat myšlenky na zaslouženou dovolenou a vplout do svého srdce. Když se to povede, opustíte to, kým chcete být nebo kým si myslíte že jste, a pochopíte, kým jste doopravdy. Všichni jsme propojeni v jednotě s celým vesmírem a naší podstatou je mír a láska. Bohužel to jsou zprofanovaná slova, která zní až fanaticky, ale každý, kdo to při jakékoli příležitosti zažil, ví, že to tak je. Tato zkušenost je však nesdělitelná.
Můžete se dostat někam, kde už žádná slova nejsou potřeba. Lidé to nazývají světlem, prostorem nebo místem, kde je vše a přitom nic. Cesta to nazývá Zdrojem a dle mého je to i zdroj našeho vnitřního léčení.
Kdy je tedy vhodné pracovat s touto metodou?
Co se dá a nedá Cestou vyléčit, je těžká otázka, protože nejde o přímou kauzalitu. Že někdo chodí na terapii a jeho problém, třeba cysta, se zmenšuje až zmizí, se stává často. Někomu, kdo je připraven změnit svůj život, může stačit jen jeden symbolický krok, ale většinou jsou léčebné mechanismy mnohem složitější. Něco si uvědomíte, změníte postoj, obrazně řečeno dojde k mávnutí motýlích křídel a věci se dají do pohybu tím správným směrem.
Paní Květa se například objednala na Cestu kvůli bolestem zad. Teprve při osobním setkání se však ukázalo, že nejde o obyčejné bolesti zad, nýbrž o paralyzující bolest, která jí téměř nedovoluje žít normální život. Nechodí do práce, nemá přátele, je jen doma a bolest mírní pomocí léků. Na konci sezení se v duchu často přenášíme do budoucnosti s vědomím, že tělo má silné sebeúzdravné schopnosti, které působí bez ohledu na naši vůli či vědomí. A to o rok starší, moudřejší a zdravější já napíše dopis tomu současnému já, který si člověk odnese domů.
Ve strádání paní Květy se po sezení Cesty nic radikálního nezměnilo. Jen si doma všimla lístečku s kontaktem na speciální druh rehabilitace, který od kohosi před časem dostala. Trvalo několik měsíců, než tam zavolala, než se pak dostala na řadu, než rehabilitace postupně začala zabírat. Po roce objevila svůj dopis a zjistila, že vše, co si předpověděla, se splnilo! Vyléčila jí Cesta? Pravděpodobně ne. Přesto je z Květy úplně jiný člověk!
V dnešní době bohužel přibývá pacientů s onkologickým onemocněním. Dá se v tomto případě pomoci i metodou Cesta? Její autorka Brandon Bay se z rakoviny vyléčila…
Jakékoliv léčení je u každého člověka především jeho vnitřní cesta a v případě onkologického onemocnění to platí obzvlášť. Člověk totiž při sezení často přijde na to, proč onemocněl. Že to není jen nespravedlivá rána osudu, ale že ho nemoc má tím nejkrutějším způsobem něco naučit. Nebo mu dojde, že v životě dělá něco špatně a co by měl změnit. Zní to jednoduše, ale jednoduché to vůbec není. Jsme totiž vázáni na svoje zvyky, vztahy, konvence, potřebou se uživit atd. Jsou na nás závislé další osoby a někdy se zdá, že z kolejí, po kterých jedeme, vystoupit nelze…
Celý rozhovor si přečtete v nové Meduňce… emedunka.cz
