Meduňka inspiruje k zamyšlení: Matky a dcery – kamarádky či rivalky?

Snad mi dáte za pravdu v tom, že má-li matka dobře vycházet se svou dcerou, je potřeba, aby se sama cítila po většinu času dobře, neboť její rozpoložení a přístup k životu jsou stavebním kamenem i pro život jejích potomků. Pokud totiž dítě cítí nepohodu, více zlobí a stává se nezvladatelným. Je to však často jen zrcadlení postoje matky, kdy dítko odráží její chování. (Článek připravila Iva Lhotská.)

Na dítě má samozřejmě nezanedbatelný vliv i otec, ale v období prenatálu a prvních roků ratolesti sehrává zcela hlavní roli právě matka. Mnohé ženy stále věnují veškerou svou pozornost dětem, ale osobně si myslím, že by žena nikdy neměla zapomínat na nejdůležitější bytost na světě, a to sama na sebe! Matky své potomky hluboce milují, opečovávají a kolikrát se i trestají za to, že se jim dostatečně nevěnovaly. Ano, dětem je třeba dávat spoustu nezištné lásky, ale zároveň jim také dostatečně vymezovat hranice.
V naší společnosti dosud platí přesvědčení, že dobrá a správná matka se pro své děti zcela obětuje, myslím si však, že jde o jakýsi pokřivený náhled na mateřství ovlivněný církví. Reformátor Martin Luther matce přisoudil roli nejdůležitější učitelky a vychovatelky dítěte. I dnes se ženy vedle své profese pořád více starají o domácí vzdělávání svých dětí a chod domácnosti než muži, což se ostatně projevilo i v době covidu. Tyto hluboce uložené staré vzory nás tedy stále ovlivňují velmi silně.

Láska nebo nenávist?
Nepřipadá vám poněkud zvláštní, že se matky s dcerami tak často navzájem milují a současně nenávidí? Jak to, že bývají tak často důvěrnými přítelkyněmi a zároveň sokyněmi? Nebude-li totiž vztah dcery s vlastní matkou dobrý či alespoň uspokojivý, sotva bude pociťovat náležité zázemí a podporu. Ve svém životě sice může dosáhnout úspěchu a skvěle prosperovat, přesto ve všech aspektech asi šťastná nebude. Prostě jí bude po celý život něco podstatného chybět.
Jsem přesvědčena o tom, že by maminka měla být pro svou dceru především „zdravou autoritou“. Matka je dítěti vlastně takovým průvodcem, který by měl ctít jeho svobodnou volbu. Ostatně dnešní děti si už lépe umějí říct a dát najevo, co chtějí. Když je dítě ještě hodně malé, neměla by ho matka brát ve všem zcela rovnocenně a spíše ho vést k vymezování hranic, i když jsou v životě situace, kdy je vzájemná rovnost matky i dítěte zcela na místě. S příchodem puberty dochází k vyrovnání až k převrácení rolí matka–dcera. Dcera se postupem času stává „silnější“ bytostí, jež matku doprovází životem až do doby jejího stáří a následně i ke smrti.
Mimochodem, jak se projevuje vztah s vaší maminkou? Je vřelý, plný jiskření a bouřlivých pocitů či spíše neosobní až odměřený? Sdílíte spolu zážitky a ženské záležitosti, povídáte si o mužích, rády se smějete nebo něco takového vůbec neznáte? Držíte si odstup, jelikož cítíte, že si vaše matka nikdy pořádně nežila svůj život a své sny se pokoušela projektovat do vás? Pokud si na položené otázky nedokážete odpovědět, možná vám pomůže kniha O matkách a dcerách od autorky Yvonne Poncet-Bonissol.
Odvažuji se tvrdit, že vztah mezi matkou a dcerou je záležitostí dosti specifickou a rozhodně ne jednoduchou. Přesto, že mnohdy od různých žen i dívek slýchávám, že prožívaly skutečně šťastné, idylické dětství a se svou matkou vždy vycházely skvěle, setkávám se i s těmi, které to takhle neměly. Jak jste to měly vy? Stále žijeme v duálním světě a někdy podlehneme různým našeptáváním, kdy pak máme tendenci své vztahy a zážitky hodnotit poněkud černobíle. Mnohé ženy si ještě dosud nepřipustily některé kostlivce v rodinných skříních a své nepříjemné vzpomínky z dětství zcela vytěsnily, anebo jim připadalo normální, že více žily život své matky než svůj vlastní.

Historie a současnost
Žena–matka vlastně dlouho patřila manželovi, jenž měl právo rozhodovat o jejím životě, vzdělání aj. a v podstatě přebíral funkci po jejím otci. Byla mu zcela podřízena, svůj vliv nemohla nikde uplatnit a byla hlavně hospodyní, popř. vychovatelkou společných potomků. Možná proto není překvapením, že si některé ženy své zklamání a nesvobodu vynahrazovaly tak, že se staly neohroženými a všemocnými alespoň na domácím poli. Matka dbala na to, jak se její dcera vyvíjí a přibližně od jejích deseti let pak stanovovala, jakým směrem dceřin život půjde i nadále, čímž bylo o její budoucnosti jasně rozhodnuto. Po celá staletí musely děti své rodiče poslouchat na slovo.
Dříve bylo běžné, že si žena prošla opakovanými těhotenstvími, potraty, případně se jí narodilo mrtvé dítě. Sexualita byla potlačena a někdy docházelo i ke znásilnění. Dívce bylo předurčeno hrát si s panenkami a hračkami pro děvčata, osvojovala si domácí práce apod. Tehdy rozhodně nebyla dcera vedena k vlastní svébytnosti a seberealizaci, ale byla směrována k tomu, aby se sama posléze stala dobrou manželkou a matkou.
Ve 20. století se ženy začaly postupně emancipovat. Některé bojovnice za ženská práva, např. spisovatelky George Sandová či Simone de Beauvoirová se chtěly rovnat mužům a staly se jakýmsi předvojem událostí následujících. Vrátíme-li se ke spisovatelce George Sandové – zkuste si představit její matku, která po smrti svého muže svěřila svou dceru do péče babičky, která ji vychovala. V budoucí autorce románů to však zanechalo bolestnou ránu. Třeba právě proto si však spisovatelka tuto matku „vybrala“, aby pak mohla napsat přes sedmdesát románů, v nichž se zabývala společenským postavením žen a stala se neochvějnou bojovnicí za citový život žen.
G. Sandová neměla zrovna utěšený vztah ke své dceři Solange Clésingerové a druhá bojovnice Simone, která se spolu se svým dlouholetým partnerem J. P. Sartrem rozhodla, že zůstanou bez dětí, dokonce vyslovila názor, že manželství a mateřství jsou klasické, na ženy nastražené léčky.
Po celá staletí si ženy nevědomě z generace na generaci předávaly zažitý model vdané paní, zcela oddané mateřství, aniž by se samy sebe zeptaly, jestli jde opravdu o jejich nejhlubší touhu. Žena tak beze slov přijala tento reprodukční pra/vzor a spolupodílela se na zajištění pokračování rodu i společenského řádu. Má-li dcera v úmyslu stát se matkou, neměla by se k tomuto zásadnímu životnímu kroku nechat jakkoli nutit, ať už matkou či společností, ale udělat to naprosto dobrovolně, ze svého vlastního popudu. Ostatně jak říká Simone de Beauvoirová, že matkami se nerodíme, nýbrž se jimi stáváme!
K výrazné proměně vnímání vztahu matky a dcery došlo během dvou světových válek. Dcery viděly, jak jejich matky převzaly odpovědnost za celou rodinu, když muži odešli na frontu. A další průlom nastal s příchodem hormonální antikoncepce. Dnes již víme, že ženskému zdraví příliš neprospívá, přesto to tehdy ženám umožnilo spolurozhodovat o početí a žít poněkud svobodnější život. Model ženy se měnil, směřování dívek se odlišovalo od životních cest jejich maminek, ale přesto se staré zvyky i předsudky stále táhnou napříč staletími a předávají se z generace na generaci, jen se projevují jinou formou.
Dnes může vztah mezi matkou a dcerou konečně vzbuzovat naději, že válka již skončila a panuje mír. Ženy se mohou více realizovat profesně, cestovat, založit si vlastní podnik a jejich pozornost se už na dcery tolik nezaměřuje. Někdy to vypadá jako naprostá idyla, neboť vytvářejí důvěrná spojení. I matky současných mladých maminek již zažily novou éru, jsou či byly zaměstnány, jejich přístup k sexualitě je volnější a svůj život si více zařizují podle svých představ. Je-li matka ve společnosti úspěšná, obvykle nemívá tendence na dceru přenášet své citové roztrpčení a jejich vztah se může zdárně rozvíjet. Spousta děvčat má se svou maminkou přátelský vztah, mohou se o ni opřít, a zvládat tak snáze životní zátěž. Často se ale stává, že matka je na dceru natolik fixována, že nedovolí, aby se od ní odpojila a vzniká nezdravé pouto, nahrazující skutečný partnerský vztah. Pupeční šňůra tak prakticky není přestřižena. Takové matky pak mluví dcerám do manželství, nadměrně ovlivňují výchovu vnoučat apod.
Jak je možné, že vztah mezi matkou a dcerou není snadný ani dnes? V určitý čas se matka může obávat, že její holčička vylétne z hnízda a udělá cokoli, aby neodešla. Tehdy bývá otec obvykle postaven mimo hru s vysvětlením, že jde o „ženské záležitosti“. Je třeba, aby se dcera naučila říkat „ne“, vyjadřovala se svým vlastním jazykem a nepodřizovala se matčiným přáním a rozmarům. Visí-li později až nezdravě matka na své již vdané dceři, nemůže manžel v jejich partnerském vztahu zaujmout své místo, a následkem toho často dochází k rozvodu. Dcery, které v sobě najdou odvahu postavit se matčině autoritě, se postupně osvobodí a stanou se nezávislými.
Cesta odpojení se od matky a vyjádření skutečných pocitů bývají pozvolné. Může pomoci zkušený terapeut, který tímto složitým obdobím dceru provede.
Mimochodem, věděli jste, že poruchy příjmu potravy, jako je bulimie či anorexie, mohou být žalostným voláním o pomoc, jímž dcera vyjadřuje svůj vnitřní konflikt, jež před matkou skrývá z důvodu špatné vzájemné komunikace?
Podle Simone de Beauvoirové, autorky knihy Druhé pohlaví, v níž vylíčila svůj náhled na postavení žen ve společnosti, jsme dosud většinou mužů pokládány za „ty druhé“. Psychoanalytik Sigmund Freud a specialista na rodinné vztahy Aldo Naouri konstatovali, že matka ztělesňuje nejen pro hochy, ale vlastně i pro dívky první objekt lásky. Naouri tvrdí, že jelikož ženy nosí pod svým srdcem a pak přivádějí na svět dívky i chlapce, zůstává v nich matčin smyslový i emoční otisk. Dítě je matkou po celý čas těhotenství vyživováno, jejím prostřednictvím dýchá, citlivě vnímá její hlas i pohyby jejího těla a nasává do sebe její pocity. Jde skutečně o velice intimní propojení, které dosud nebylo zcela pochopeno. Je nezbytné, aby si matka dala prostor k vytvoření vztahu a blízkosti také s otcem, a později by své děti měla provést na cestě k druhým lidem. Ne náhodou se říká, že děti nám nepatří a naším úkolem je vést je k tomu, že jednoho dne povedou svůj plnohodnotný život. 

Oddělení dcery od matky
Dcery často cítí, že se svým matkám v mnohém podobají a zjišťují, jak je těžké se od nich odpoutat. Podle Freuda je otec vlastně postavou, hrdinou v dceřiných očích, o něhož budou s matkou soupeřit. Otcova role je nenahraditelná v tom, že vstupuje mezi matku a dceru, aby rozbořil jejich integritu. Děvče se pak hněvá, že nemá matku pouze pro sebe a otec ji rozčiluje, a současně i přitahuje. Matka by měla své dceři pomoct se od ní odpoutat a do vztahu zapojit právě tuto třetí osobu – partnera a otce, muže, jehož obě dvě hluboce milují. Jen tak se od ní dcera přirozeně odpojí a zatouží po jiném muži.
Stejně jako na otce žárlí dcera i na svého bratra, neboť i k němu směřuje matčin zájem. Aby dívka nedychtila jen po jednotě s matkou a neobrátilo se to vůči ní, je třeba, aby přijala svou bytostnou oddělenost a rozvíjela své vlastní ženství. Někdy však dcery odmítnou tzv. ustoupit ze scény a bojovně vznášejí své požadavky. Další cestou je ne zrovna optimální rezignace. Zůstane-li dívka k matce i nadále připoutána, nedochází k jejímu osamostatnění, podřizuje se, ztrácí sebe samu a stále na něco čeká – na život, partnera či na první skutečné mateřské přijetí. Pravděpodobně si po celý svůj život bude kompenzovat citovou nejistotu. Teprve poté, co se matce podaří nějak vybalancovat roli ženy i matky a poskytne dětem dostatečné citové zázemí a jistotu, mohou se naplno osvobodit.
Sama jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je mít psychicky nepřítomnou matku. Moje maminka si prožila velice náročné dětství, a následkem toho bylo její komplikované dospívání i vztahy s muži. Vzhledem k tomu, že si tato traumata nikdy úplně nezpracovala, nebylo to pak lehké ani pro mě a mé dva sourozence. Rozhodně jsme měli, co zpracovávat a následně odpouštět.

Symbolika v pohádkách
Některé matky se skrze své dcery, někdy i syny realizují. V hlubokém nevědomí se tak odehrává naprosto specifický příběh, kde dcera je matčiným rukojmím, neboť si matka skrze ni vyřizuje účty se svou dávno nevyřešenou minulostí a roli matky vlastně neplní. Symboliku, která toto vše bravurně vyjadřuje, najdeme třeba v příběhu o Sněhurce.
Mnohdy matka svou nenávist a zlobu potlačí a následně svou dceru „opustí“. Některá matka „jen“ psychicky, ale jiná odejde i fyzicky. Svou bolest totiž nemůže už dále snášet a vlastní dítě jí neustále připomíná její utrpení, např. když je matka v dětství opuštěna otcem, zažívala hluboké utrpení s jedním z rodičů či zaujala místo po zemřelém sourozenci. Pro takovou maminku je velmi těžké být dobrou průvodkyní své dceři na její cestě k samostatnosti. Mentálně zůstává na úrovni dítěte či dospívající dívky a její vztah s dcerou je vždy složitější.
Jste-li už matkami na plný úvazek, nejspíš se snažíte dělat to nejlepší, co umíte. Pokud se však teprve na mateřství připravujete, měly byste důkladně přezkoumat své dětství, vztah s matkou a do hloubky se zabývat svými pocity, abyste svá citová zranění posléze nepřenášely na své dcery. Chceme, aby naše děti procházely tím samým jako my? Nebo se staré vzorce snažíme prolomit, žít více po svém a dětem dát kvalitní základ pro jejich svobodný a láskyplný život?