Meduňka o Velikonocích pohledem hlubinné terapie: PhDr. Marta Foučková: Tajemství Turínského plátna

Milí čtenáři a přátelé, tento článek připravila pro velikonoční Meduňku v roce 2011 naše spolupracovnice PhDr. Marta Foučková. Věříme, že vás zaujme i o Velikonocích roku 2025...

Z  příběhů mnoha lidí, s nimiž jsem pracovala a měli to štěstí, že žili v době života Ježíše Krista, jsem připravila příběh, který se týká obrazu  Krista  z Turínského  plátna. Ráda bych vám jeho prostřednictvím přiblížila velikonoční svátky.

Z hlubinné terapie
V dnešní době se narodilo hodně lidí, kteří Ježíše následovali, a já jsem měla to štěstí se s nimi setkat při své práci.  Lidé, kteří se při terapii v návratu setkali s Ježíšem, byli přemoženi jeho vyzařováním tak, že se jim nechtělo odcházet z jeho blízkosti a z jeho energie čerpají sílu dodnes.
     „Vidím oči. Krásné oči, ten člověk je krásný, i když má na sobě uprášené šaty. Mluví ke všem, ale jeho  oči najdou moje oči a já vím, že mluví ke mně. Blíž ho neznám, ale jdu za ním, jdu ho poslouchat.  Vím, že co říká, je pravda.   Ten muž se jmenuje Ježíš.  Stále vidím jeho oči…“
Následující „návrat“ mě stále obohacuje a musím potvrdit, že obraz Krista  z Turínského  plátna, Jak je představován na známé fotografii,  je přesný.
Jeden z apoštolů, Jakub, dostal za úkol vstoupit do hrobu po vzkříšení Krista, srovnat plátno, do kterého byl uložen Ježíš a uschovat.  K nalezení této zvláštní události jsme se dostali přes napjaté vztahy v rodině klienta. 
„Mám  za  úkol  odnést  plátno,  ve  kterém  byl  zahalen Ježíš. Je tam i  ta  žena, co je mi  pořád v patách, mám pocit, že nás špehuje. Spěchám, nohy mi kloužou po kamenech. Přicházím ke staré vyschlé studni, ukrývám plátno do ní.  Oklikou se vracím zpátky.  Skrýváme se, ale pořád myslím na to, kdy plátno odnesu  do bezpečí … „
„Vybaví se ti, jak se jmenuješ?“
„Jakub“.
Po linii času sledujeme jeho další  setkávání  s touto  nepřátelsky naladěnou ženou v dalších životech.
„Jsem krátce vysvěcen na kněze. Nastupuji na faru v Turínu. Hospodyně je stará, ale je to zase ona, ta žena s černýma pichlavýma očima. Hned od prvního okamžiku cítím, že mě nemá ráda. Dělá mi naschvály, trápím se kvůli ní, často ani nemohu spát. Mám podivné  sny. Jeden se stále opakuje. Vidím studnu a vím, že v ní je něco, co musím přinést. Vidím přesně to místo, vím i kde je. Vidím ve snu Krista, objevuje se mi na kříži, pak zahalený do plátna. A  vím, že se musím vydat na cestu a plátno přivézt.  Studna je sice hodně zanesená, ale vyhrabuji plátno.  Odvážím je do Turína, rozkládám na stole. Je mi důvěrně známé. Víte, co si teď uvědomuji? Září z něj stále to Něco, co jsme milovali, když jsme s Ním žili a chodili za Ním. Mám nepopsatelnou radost!  Na faru přicházejí lidé, aby se podívali, jedna žena má sebou nemocné dítě. Beru to dítě a pokládám na plátno. Dítě se uzdravuje.  Musím plátno zase schovat, lidé by ho zničili, vědí, že je zázračné …“

Velikonoční mystérium
Velikonoce jsou neobyčejným svátkem, připomínkou oběti Ježíše Krista, který se na počátku věku Ryb zrodil jako Syn Boha, sluneční paprsek nezatížený karmou. Přestože měl nezměrné schopnosti a možnosti zmizet svým vrahům, neučinil to. Narodil se jako člověk, aby nám svojí obětí dokázal sílu vůle, sílu člověka překonat i ta největší utrpení a odevzdat se do vůle Boží a dosáhnout vzkříšení. Svým životem i křížem a mystériem zmrtvýchvstání ukazuje Ježíš bezpečnou cestu vzhůru. Ne útěk před utrpením (sebevraždy, drogy, alkohol, sex a jiné další závislosti), ale obnovení lásky ve svém srdci, bezpodmínečné lásky, která dává a odpouští. Je třeba ještě zpracovat karmu a víc ji už nedělat. Tedy dobrovolně přijmout práci jako cestu k návratu. Ne nářek, hledání viníka, nadávky na osud nebo do konce na Boha. Přijmout život i s potížemi, které každý život na zemi přináší, protože pak ho můžeme dokonce žít radostně. Všichni známe ten pocit, když se podíváme do hloubky času na své překonané bolesti, kdy si uvědomíme, že nebyly náhodné a vedly nás k osvobození.
Čím více se snažíme přijmout a uskutečnit Krista ve svém srdci, a prosíme o sílu Boží Milosti, tím více je v našem srdci přítomen. On sám. Čím větší je Jeho světlo a láska, tím menší je mé „já“. Splyne s „Já jsem“, božským bytím.
Kristus byl syn Boží a dokázal, že svojí podstatou patří božskému řádu tím, že vstal z mrtvých, že proměnil tělo v energii a prokázal, že není  smrti.  Je věčným  symbolem nesmrtelnosti a vzkříšení.  
A tak v této zvláštní krásné velikonoční době přeji všem, abychom ji prožili s radostí a láskou v srdci.

PhDr. Marta Foučková